Andrej Babiš střídá názory jako na běžícím páse. Jak je možné, že to jeho voliči nevidí?

Pohled do diskusí pod články o Ukrajině ukazuje českou politiku v kostce. Jeden profil s logem ANO tleská zároveň výpadu proti Ukrajincům i slavnostnímu vyvěšení jejich vlajky na Úřadu vlády. Právě v tomhle rozporu se rodí Babišova dnešní síla.

Na jednom screenu z diskuse o Ukrajině sedí celá česká politika v jedné řádce. Stejný profil ANO lajkuje větu „vyměnili Slováky za Ukrajince“ a o pár řádků níž i nadšený status o vyvěšení ukrajinské vlajky na Úřadu vlády.

Podobné dvojité lajky v posledních měsících lze viděz opakovaně. Bez komentářů, bez pochybností, jen jako další střípek do mozaiky normalizovaných názorových obratů.

8. března 2024 ve Sněmovně Andrej Babiš útočí na premiéra Petra Fialu. Tvrdí, že vláda „vyměnila Slováky za Ukrajince“ a že prý upřednostňuje Ukrajince před českými občany. O necelé dva roky později, 23. ledna 2026, ten samý Babiš už jako premiér v podcastu oznamuje, že k výročí ruské invaze nechá na Úřadu vlády vyvěsit ukrajinskou vlajku jako gesto solidarity.

Dříve kritizovaná „přednost Ukrajinců“ se tak mění v oficiální symbol podpory. Obraz se ještě zostří 24. února 2026: před Strakovkou stoupá na hlavní stožár ukrajinská vlajka, kamery zachycují slavnostní okamžik čtvrtého výročí invaze, zatímco resorty obrany, dopravy a zemědělství vedené SPD vlajku demonstrativně nevyvěšují.

V jednom záběru tak Babiš ukazuje tvář spojence Ukrajiny, ale zároveň partnera proruské části koalice. Z komunikace hnutí ANO mezitím mizí starší protiukrajinské formulace, o nichž v minulosti psala domácí média.

To všechno se děje v přímém přenosu před kamerami a na sítích. Přesto velká část voličů ANO nepokládá nepříjemné otázky a vnímá tyto protiklady jako samozřejmou součást hry, která ale sahá mnohem dál než k jedné vlajce na stožáru.

První část téhle hry se odehrává v zákonech. Zákon č. 3/1993 Sb. přesně vyjmenovává české státní symboly, zatímco detailní zákon č. 352/2001 Sb. o užívání státních symbolů řeší jen jejich používání. Cizí vlajky v nich ale nefigurují vůbec.

Politici tak manévrují v právním vakuu. Nejde o změnu pravidel, ale o to, kdo lépe využije volný prostor a dokáže na něj navázat vlastní příběh. V téhle disciplíně se Andrej Babiš pohybuje obzvlášť obratně.

Na jedné straně vyvěšuje ukrajinskou vlajku na Úřadu vlády. Na druhé straně jeho kabinet 23. února 2026 souhlasí s návrhem zákona o zemských znacích a vlajkách Čech, Moravy a Slezska, který do Sněmovny předkládá Radek Vondráček 22. ledna 2026.

Bez jediné novelizace základních zákonů tak Babiš přepíná mezi symbolikou českého státu, historických zemí a války na Ukrajině. Vše podle toho, co zrovna potřebuje pro svůj aktuální politický příběh, aniž by musel měnit samotná pravidla hry.

Stejný princip se však neodehrává jen u vlajek a symbolů, ale i u částek, které v rozpočtu vypadají mnohem hmatatelněji než barvy na stožáru.

Se stejnou pružností pracuje Babiš i s miliardami na munici pro Ukrajinu. V létě 2025 označuje v rozhovoru českou muniční iniciativu za „netransparentní, předraženou a plesnivou“ a tvrdí, že peníze mají jít „naše lidi“ místo na Ukrajinu.

6. ledna 2026 ale jako premiér po jednání „koalice ochotných“ v Paříži oznamuje něco jiného: muniční iniciativa může pokračovat, pokud ji zaplatí jiné státy, a český rozpočet ji už dál nefinancuje. Podle vládního vyjádření tak Česko zůstává organizátorem a zprostředkovatelem nákupů, ale bez nových peněz ze státního rozpočtu, jak shrnuje i oficiální zpráva vlády k muniční iniciativě.

Politika zůstává, příběh se mění. V diskusích přesto převažuje přesvědčení, že „sypeme miliardy na munici místo důchodů“. Pocity se často zaseknou u starší verze reality.

Podle dat vlády přitom do října 2025 posílili zahraniční dárci muniční iniciativu částkou 93,3 miliardy korun, zatímco český přímý příspěvek činil 1,7 miliardy, než ho nová vláda zcela utnula. Více než polovina Čechů zároveň dlouhodobě vnímá pomoc Ukrajině jako příliš vysokou, jak zaznívá i při jednáních Sněmovny.

V takovém prostředí stačí změnit akcent ve větách a stejný krok může u různých skupin vypadat jednou jako „odvaha šetřit na našich lidech“, jindy jako „odpovědné zachování pomoci spojenci“.

Aby to fungovalo, potřebuje Babiš i kulisy. Ve volbách 2025 slibují Motoristé sloganem „pohlídáme Babiše“, zdůrazňují roli pravicové kontroly a vymezují se vůči jeho stylu politiky. O pár měsíců později však usedají ve stejné vládě s ANO a SPD a získávají čtyři ministerstva.

Když se právní vakuum u symbolů, poloviční informace o munici a tichý ústup slibovaných „hlídačů“ spojí, vzniká prostředí, kde se z názorových veletočů stává nová norma. Rozhodovat pak začíná méně tvrdá fakta a více psychologie, která určuje, co jsme ještě ochotní si o „svém“ lídrovi přiznat.

Právě v téhle chvíli vstupují na scénu mechanismy, které psychologové popisují už desítky let, a které z Babišových obratů dělají pro část jeho voličů téměř neviditelný jev.

Leon Festinger mluví o kognitivní disonanci: když člověk narazí na rozpor mezi tím, čemu věří, a tím, co vidí, raději si upraví výklad reality, než aby změnil vlastní identitu nebo přiznal chybu. Dan Kahan pak ve svých výzkumech ukazuje, že u politicky citlivých témat lidé nehodnotí fakta podle pravdivosti, ale podle toho, jestli chrání identitu jejich skupiny. Tomu říká identity-protective cognition.

Volič ANO tak často nepopírá Babišovy obraty proto, že by je neviděl, ale proto, že je prožívá jako útok na sebe. Přiznání, že „náš“ lídr říká jednou to a podruhé ono, by podle těchto studií ohrozilo vlastní obraz loajálního člena týmu, rodinného příslušníka, souseda z okrsku.

Napětí ještě roste, protože se tenhle spor odehrává v zemi, kde má podle dat ministerstva vnitra dočasnou ochranu téměř 400 tisíc Ukrajinců, kteří vstupují do škol, firem i sousedství. Rámec této ochrany, kterou EU prodloužila do března 2027, popisuje i ministerstvo vnitra.

Debata o Babišových obratech kolem Ukrajiny proto neprobíhá jen v rovině geopolitiky, ale také v rovině toho, ke komu se cítíme patřit, k „našim“, nebo k „nim“. A tenhle vzorec se netýká jen voličů ANO, podobné omlouvání vlastních lídrů vidíme i u jiných stran, kdykoli se realita střetne s fanouškovským očekáváním.

Pokud chceme situaci změnit, nestačí volat po „prohlédnutí Babišových voličů“. Klíč leží i na naší straně obrazovky. Každý z nás může občas projet vlastní lajky a sdílení a položit si jednoduchou otázku: