Vláda chce důchodcům nadělit další desítky miliard. Řídí se heslem "Po nás potopa"

Osmasedmdesátiletá paní má pravdu, když říká, že „každá stovka dobrá“. Politici jí jich teď slibují hned několik. Za těmito drobnými částkami se ale skrývá trvalý skok výdajů za desítky miliard ročně a drahá státní hypotéka, kterou budou splácet dnešní čtyřicátníci a padesátníci.

„Každá stovka dobrá,“ píše v diskusi osmdesátiosmiletá paní. Politické návrhy jí nyní slibují dvě. Zhruba 164 korun měsíčně navíc díky úpravě valorizačního vzorce a k tomu možných 500 korun od osmdesáti let jako věkový příplatek, který figuruje ve volebním programu hnutí ANO.

Jednotlivému důchodci tyto stovky pokryjí menší nákup nebo doplatek za léky, v peněžence však zůstává spíš symbolický rozdíl. V pozadí ale běží účet, který se už nepočítá ve stokorunách, ale v desítkách miliard ročně.

Valorizace je zákonné zvýšení penzí, aby držely krok s inflací a reálnými mzdami, tedy s tím, co si za mzdu doopravdy koupíme. Podle Ministerstva práce a sociálních věcí vzroste od ledna 2026 průměrný starobní důchod na 21 839 korun měsíčně, a to díky navýšení základní výměry o 240 korun a procentní výměry o 2,6 procenta.

Návrat z jedné třetiny na polovinu růstu reálných mezd ve vzorci by podle propočtů na základě dat ČSÚ, které cituje komentář deníku E15, přidal k této částce jen asi 0,75 procentního bodu, tedy přibližně 164 korun měsíčně. Právě tady se ukazuje ostrý kontrast mezi politickým jazykem „štědré valorizace“ a realitou několika stovek korun na výplatní pásce seniora.

Mnoho důchodců v diskusích čeká, že „polovina mezd“ jim přidá tisíce, protože sousloví zní velkoryse. Praktický výsledek je ale těch 164 korun pro průměrnou penzi, zatímco celý lednový valorizační balík už sám o sobě stojí zhruba 22,4 miliardy korun ročně.

Materiály, z nichž čerpají různá média, zároveň uvádějí, že změna vzorce na polovinu růstu reálných mezd spolu s dalšími plánovanými úpravami, včetně zvýhodnění pracujících seniorů, může postupně navýšit výdaje na penze zhruba o dalších 50 miliard korun ročně oproti současnému nastavení. Čtenář tak vidí, že stát platí miliardy, zatímco jednotlivec cítí jen sice vítané, ale skromné přilepšení.

Věkové přídavky tento paradox ještě zvýrazňují. Předvolební program hnutí ANO slibuje:

Podle vládních podkladů by věkové bonusy jako celek měly znamenat dlouhodobý dodatečný výdaj kolem tří miliard ročně, přičemž samotný návrh zatím konkrétní pevné částky neupřesňuje a uvedené částky 500/1000/1500/2000 korun vycházejí z politického programu, nikoli ze schváleného zákona.

Pro rozpočet tyto zdánlivě malé příplatky vytvářejí další trvalé platby, které stát přidává na hromadu povinných výdajů, a ty už dnes financuje stále dražším dluhem, jehož skutečné náklady se teprve projeví.

Na tento dluh se dívá i další klíčové číslo: 127 miliard korun ročně. Právě tolik má podle vládních podkladů představovat balík změn, který ministr práce Aleš Juchelka posílá do vlády. Jde o trvalé navýšení každoročních výdajů státu na důchody.

Rozpad této sumy vypadá následovně. Samotné zastropování důchodového věku na 65 letech znamená dlouhodobě asi 0,8 až 0,9 procenta HDP ročně, tedy dnešními cenami zhruba 68 až 77 miliard. Změna valorizačního vzorce přidává kolem 30 miliard, zvýhodnění pracujících důchodců 17 miliard a věkové bonusy zmíněné v první části další tři miliardy ročně.

Pro lepší představu: HDP představuje součet všeho, co česká ekonomika za rok vyrobí a vydělá. Už samotné zastropování důchodového věku tedy trvale ukrajuje zhruba jedno procento z jejího ročního výkonu. A nejde o změnu, která by přicházela do rozpočtově „čistého“ prostředí.

Ministerstvo financí popisuje, že dluh vládních institucí už v roce 2024 dosáhl zhruba 43,6 procenta HDP a dál roste. Samotná výše dluhu ještě nemusí znamenat katastrofu, klíčovou roli však hraje cena, za kterou si stát půjčuje.

Tržní data ukazují, že desetiletý český státní dluhopis dnes nese výnos kolem 4,3 procenta ročně, zatímco Francie se u stejné splatnosti pohybuje přibližně na 3,5 procenta a Španělsko dokonce jen kolem 3,1 až 3,2 procenta. Tento výnos funguje jako úrok na státní hypotéce: čím vyšší číslo investoři požadují, tím dráž Česká republika financuje nejen důchody, ale i zdravotnictví, školství nebo dopravu.

Podstatné proto je, že politici stále mluví o „bezpečném zadlužení“, zatímco trhy už Česko hodnotí přísněji než velké západoevropské ekonomiky. Investoři se totiž nedívají jen na dnešní stav, ale hlavně na trend a strukturu výdajů. Uvolňování důchodového systému ve stárnoucí zemi považují za riziko, které může dál zdražovat české dluhopisy.

Každý další trvalý výdaj za desítky miliard proto neznamená jen jednorázovou politickou radost, ale i dlouholetý závazek platit vyšší úroky, místo aby stát investoval třeba do škol nebo nemocnic. Úroky kolem 4,3 procenta už přitom nevypadají levně, pokud sousední země zvládají službu dluhu zhruba o procentní bod levněji.

Přesto vláda balík za 127 miliard ročně žene legislativou v rekordním tempu. Ministr Juchelka v průvodním dopise žádá o zkrácení meziresortního připomínkového řízení na pouhých deset pracovních dní místo obvyklých dvaceti, a to právě u návrhu, který nejvíc nafukuje mandatorní výdaje státu. Krácení lhůty může povolit jen předseda Legislativní rady vlády, která má jinak dohlížet na kvalitu a dopady zákonů, takže vláda si tímto krokem stahuje záchrannou brzdu a otevírá otázku, kdo a jak ten závazek unese.

Na tuto otázku odpovídá i samotný strop důchodového věku. Politici rádi hlásí, že Češi „nemusejí pracovat do sedmdesáti“, protože důchodový věk zůstane zastropovaný na 65 letech. Materiál ministerstva práce ovšem přiznává, že tento strop dlouhodobě stojí zhruba 0,8 až 0,9 procenta HDP ročně, tedy v dnešních cenách 68 až 77 miliard korun každý rok.

Analýzy navíc upozorňují, že kolem roku 2060 může zastropování zhoršovat roční saldo veřejných financí až o 1,4 procenta HDP a ke konci projekčního horizontu dokonce o více než 2 procenta HDP. Vláda tak rozdává dnešním voličům velmi drahý slib, který zatíží celý systém na desetiletí dopředu.

Aby stát tento obří účet aspoň částečně kompenzoval, zavádí od roku 2026 takzvané tiché brzdy. Česká správa sociálního zabezpečení popisuje, že reforma mění parametry výpočtu penzí: snižuje zápočet výdělků do první redukční hranice a zároveň upravuje akruální sazby, tedy procento z výdělku, které se každým odpracovaným rokem započítá do budoucího důchodu.

Na konkrétních příkladech je vidět, že tyto změny systematicky krátí nově přiznávané důchody o stokoruny až nižší tisíce korun měsíčně proti starému nastavení, a to hlavně u středně příjmových skupin. Vzniká tak jasný vzorec: vláda přidává současným důchodcům, ale budoucím penzistům nenápadně utahuje šrouby v samotném výpočtu.

Časování změn ve valorizaci tento obrázek ještě zostřuje. Politici mluví o návratu k „velkorysejšímu“ vzorci, který zohlední polovinu růstu reálných mezd, a slibují, že úprava přijde „už brzy“. Podle analýz se ale mzdová složka začne znovu uplatňovat až ve chvíli, kdy reálné mzdy překonají předchozí vrchol, přičemž odhady se pohybují mezi roky 2027 a 2029.

Praktický dopad nového valorizačního vzorce tak může nejdříve dorazit někdy kolem roku 2027 či 2028, nejde ale o datum dané zákonem, nýbrž o kvalifikovaný odhad. Dávno poté, co dnešní rozhodnutí naplno nafouknou dluh a povinné výdaje, zatímco systém už mezitím běží na drahém nastavení a budoucím důchodcům běží tiché škrty v jejich osobních výpočtech.

Celý příběh důchodové politiky tak ve skutečnosti nepopisuje bezplatné „dárky pro seniory“, ale přesun peněz v čase. Stát dnes kupuje politický klid stovkami korun měsíčně pro současné penzisty a desítkami miliard ročně v nových závazcích, které financuje drahým dluhem, zatímco mladším ročníkům zároveň snižuje budoucí penze méně viditelnými parametry. „Po nás potopa“ v tomto kontextu neznamená konec světa, ale vlnu, která doputuje k dnešním čtyřicátníkům a padesátníkům v podobě vyšších daní, nižších důchodů, nebo, jak z dnešního nastavení reálně hrozí, v podobě obojího najednou.