Článek
Jedna vlajka na Strakově akademii, prázdné stožáry na čtyřech ministerstvech. V den, kdy si Česko připomíná začátek války na Ukrajině, je vidět, kdo se za paragrafy jen schovává a kdo dává najevo únavu z pomoci.
Stožáry, které promluvily hlasitěji než projevy
Dva stožáry v jedné vládě vyprávějí jiný příběh. V den čtvrtého výročí ruské invaze, 24. února 2026, nechal premiér Andrej Babiš na Strakově akademii vyvěsit ukrajinskou vlajku, jak předem avizoval.
Záběry z Prahy zároveň jasně ukázaly, kdo gesto odmítl. Tři ministři za SPD, ministr obrany, ministr dopravy a ministr zemědělství, a k tomu ministryně pro místní rozvoj Zuzana Mrázová z ANO.
Většina resortů vlajku vyvěsila, tihle čtyři ale poslali jiný signál. Nešlo o technický detail, ale o viditelné rozdělení jedné vlády v symbolicky nejcitlivější den války.
Strakova akademie se žlutomodrým pruhem, ministerstvo školství, vnitra, kultury, zahraničí všude vlaje stejná podpora Kyjevu. A pak záběr, který uhodí do očí nejvíc: holá budova ministerstva obrany Jaromíra Zůny (SPD), na jejímž chodu stojí armádní pomoc Ukrajině.
Stožár mlčí, přestože resort na Ukrajinu posílá materiál za miliardy korun, jak dokládají i přehledy vojenské pomoci Ministerstva obrany. Právě tady je kontrast mezi činy a symboly nejviditelnější.
Ještě ostřeji působí rozdíl v centru Prahy. Pár minut chůze dělí Strakovu akademii na nábřeží Edvarda Beneše od sídla Ministerstva pro místní rozvoj na Staroměstském náměstí. Podle dostupných informací vlaje 24. února ukrajinská vlajka na Úřadu vlády, zatímco budova MMR zůstává bez ní, stejně jako resorty spravedlnosti a zdravotnictví.
Dvě blízké adresy, dvě naprosto rozdílné zprávy pro stejnou válkou zasaženou zemi. A právě na tenhle rozpor se pak ministři pokusili najít jednoduchou výmluvu.
Zákon jako zástěrka: co skutečně říkají paragrafy
Tomio Okamura staví obranu nevyvěšených vlajek na tvrzení, že mu to zakazuje „platná legislativa“. Jenže zákon č. 352/2001 Sb. vypráví jiný příběh.
Předpis přesně popisuje, kdo musí vyvěsit českou státní vlajku a kdy, a určuje, že český prapor má vždy dostat „nejčestnější místo“. Cizí vlajky však řeší jen v jednom paragrafu a pouze kvůli pořadí při společném vyvěšení. Nikde neříká, že úřad nesmí pověsit ukrajinskou vlajku vedle české.
Na to navazují i oficiální pravidla diplomacie. Ministerstvo zahraničí ve svých Zásadách a pravidlech jednotné protokolární praxe potvrzuje, že česká vlajka musí zůstat na čestném místě, ale žádnou jinou nezakazuje.
Fact-checker AFP po prostudování zákona i těchto předpisů shrnuje, že české právo prostě neřeší zákaz cizích vlajek na státních budovách, kromě otázky precedence. Ústavní právník Jiří Hřebejk proto uzavírá, že poslanci vyvěšením ukrajinských vlajek na Sněmovně zákon neporušili, zatímco kolega Zdeněk Koudelka nabízí menšinový, čistě komentářový výklad, který povolení bez explicitního zmocnění odmítá.
Pravidla protokolu diplomacie nařizují, aby česká vlajka visela v určené dny a aby při společném vyvěšování stála na prvním místě, nikoli aby jakákoli jiná chyběla. Z toho plyne jednoduchý závěr: ministr, který 24. února nechal stožár pro ukrajinskou vlajku prázdný, nesahá po paragrafu, sahá po politickém kalkulu.
Nejsilněji ten rozpor ztělesňuje ministr obrany Jaromír Zůna ze SPD. Oficiální vládní profil ho uvádí jako místopředsedu vlády, jehož resort koordinuje vojenskou pomoc Ukrajině v řádu miliard korun a výcvik ukrajinských vojáků. Ještě v lednu Zůna veřejně tvrdil, že „podpora Ukrajiny bude pokračovat“ a že Česko „stojí na straně Ukrajiny“.
V den výročí invaze ale jeho úřad jako jeden z mála nechal fasádu bez ukrajinské vlajky a poslal tak signál, který nečtou jen voliči SPD, ale hlavně lidé, kteří před válkou utekli právě sem. A právě u nich mohou podobná gesta silně rezonovat.
Čtyři sta tisíc lidí, jedna vlajka a dvoubarevný vzkaz
Český stát dnes chrání téměř čtyři sta tisíc Ukrajinců a Ukrajinek. Ministerstvo vnitra eviduje podle údajů citovaných ČT24 k začátku roku 2026 celkem 396 239 aktivních dočasných ochran, z toho zhruba tři sta tisíc lidí už požádalo o jejich prodloužení.
Rada EU navíc prodloužila režim dočasné ochrany až do března 2027, takže tito lidé získávají jistotu pobytu, práce, bydlení i škol pro děti v celé Unii, jak vyplývá z rozhodnutí Rady EU. Pro ně vlajka na státní budově neznamená dekoraci, ale potvrzení, jestli země, která je přijala, stojí na straně napadeného, nebo jen trpně vyčkává.
Průzkumy popisují, že značná část těchto lidí v Česku pracuje a mnozí uvažují o delším pobytu. Veřejné zdroje zatím neukazují, jak přesně uprchlíci čtou symbolická gesta, jako je vyvěšování vlajek.
Když tedy Úřad vlády, školství, vnitra či další resorty vlajku vyvěsí a resorty řízené SPD spolu s MMR Zuzany Mrázové a některými dalšími ne, stát posílá lidem pod dočasnou ochranou dvoubarevný vzkaz. Jedna část vlády jim nastavuje otevřenou náruč, jiná část jim dává najevo únavu.
Do toho vstupuje dlouhodobá strategie SPD. Program hnutí pro evropské volby slibuje, že zabrání financování války na Ukrajině, odmítá vstup Kyjeva do EU i NATO a v usneseních znovu a znovu volá po zastavení pomoci Ukrajině. Tomio Okamura navíc rád cituje průzkumy STEM, podle nichž většina Čechů touží po rychlém konci války i za cenu územních ústupků, a spojuje je s požadavkem „nevozit munici“.
Data zároveň potvrzují „únavu válkou“ a pokles podpory vojenské pomoci, i když neukazují přímočarou vazbu na preference SPD spíš souběžný trend nálad ve společnosti. V tom světle dnešní „zapomenuté“ vlajky nepůsobí jako omyl, ale jako další kostka ve stejné mozaice.
SPD politicky těží z únavy části veřejnosti z války a pomoci Ukrajině a ministři tohoto hnutí nyní ten vzkaz přenesli z televizních debat přímo na fasády svých úřadů. Prázdné stožáry u tří resortů SPD a u MMR Zuzany Mrázové se tak jeví jako víc než drobný protokolární detail.
Vláda, která se navenek hlásí k pokračující pomoci Kyjevu, se v symbolicky nejcitlivější den nedokázala shodnout ani na jedné vlajce a tím jasně ukázala, na čí straně jednotliví ministři v příběhu války na Ukrajině skutečně stojí.
