Slovensko jako odstrašující případ. Česko s Babišovou může brzy následovat Fica

Slovensko si značkujeme jako Balkán, kde Fico bourá instituce na hulváta. V Praze si u toho vyžehlíme košile, říkáme tomu technické novely a utěšujeme se, že jsme přece Evropa. Jenže manuál je stejný.

Na Slovensku Fico prostě sebral většinu, dal si skrátené konanie a zrušil speciální prokuraturu. Hotovo, bez pudru. U nás ta samá typově sebevědomá většina přepisuje zákon o státní službě poslaneckou zkratkou, mimo vládní připomínková síta, a prodává to jako „technický úklid“.

Rozdíl? Na Slovensku k tomu aspoň hrála upřímná fanfára. Vláda si oficiálně řekla o zrychlení, obešla standardní mezirezortní kolečko a šla si za svým. Ústavní soud zrušení ÚŠP nechal být, takže signál je jasný: když máte mandát, můžete hodně, když máte odvahu, můžete skoro všechno.

My si mezitím namlouváme, že když změnu státní služby zabalíme do poslaneckého tisku, je to vlastně jen taková rychlá administrativa. Stejný obchvat, jen bez toho balkánského křiku, aby se slušný volič neurazil.

Spoléhat na to, že Andrej Babiš neumí číst slovenské sbírky zákonů, není strategie, ale sebeobelhávání, a přesně na tohle spoléhání si ta budoucí většina jednou vzpomene.

Když Fico rozpustil RTVS a vytvořil STVR na rozpočtové hadičce vázané na HDP, ozýval se u nás vznešený šepot o konci nezávislosti médií. U nich se aspoň otevřeně přepsal model a stát platí přímo. My máme svůj domácí politický bizár: poplatky pro ČT a ČRo jsme čerstvě zvýšili, a zároveň vládní většina slibuje, že je zruší a všechno přepne na rozpočet. Prý svoboda pro lidi.

Přesně před touhle závislostí na každoročním politickém vyjednávání ale varuje evropská mediální regulace. EMFA mluví o transparentním, stabilním, pokud možno víceletém financování, aby se z veřejnoprávních médií nestal rukojmí vládní nálady. My si zatím s roztomilou naivitou říkáme: „Vždyť se přece nic nestane, jen to bude platit stát.“ Jak jinak říct „vláda“, aby to znělo mileji?

Vy si opravdu myslíte, že kabinet, který už teď slibuje škrtat poplatky, bude v další krizi plácat velkorysé miliardy na někoho, kdo ho kritizuje? První, kdo pocítí rozpočtovou dietu, nebývá tiskový odbor ministerstva, ale ten, kdo o něm nepříjemně natáčí reportáž, a tato „neviditelná ruka rozpočtu“ má v Česku až nebezpečně dobré podmínky.

Utěšujeme se, že máme Senát a Ústavní soud, takže nám žádný slovenský scénář nehrozí. Ano, Senát existuje – a běžný zákon přehlasuje 101 poslanců, které Babišova koalice prostě má. Ústavní soud zasahuje až potom a jen když někdo vůbec podá návrh. Mezitím může fungovat poslanecká „zkratka“, která vynechá vládní připomínková síta a přepíše pravidla, podle nichž všichni úředníci dělají (a hlavně mlčí), než si někdo stihne všimnout.

A pak je tu naše oblíbené evropské švindlování. Benefity bereme rádi – fondy, zaklínadla o právním státu, EMFA jako morální kulisu. U munice pro Ukrajinu jsme se pasovali do role mravního koordinátora: iniciativu jsme pomáhali rozjet, ale nová vláda už hlásí, že platit nechce, jen ji bude řídit. Orbán v ekonomické třídě, stejné triky, jen levnější image.

Když vidíme, jak se většina ohání „mandátem lidu“ při přepisování státní služby, mluví o rušení poplatků a přitom si v Bruselu bere body za evropské hodnoty, napadá nás jen jedna věc: jestli náhodou není větším problémem než Fico to, jak moc nám vyhovuje tvářit se, že se nás jeho manuál netýká vůbec, dokud ho někdo nepřeloží do češtiny.