Článek
Andrej Babiš ovládl Sněmovnu s podporou SPD a Motoristů, jenže euforie z voleb rychle narazila na tvrdé limity. Do hry vstupuje Ústava, prezident Petr Pavel i desetitisíce lidí v ulicích. Co přesně ukázaly první měsíce vlády a proč to není jen jeho osobní příběh?
Triumf u uren, první brzda na Hradě
Volební noc 3. a 4. října 2025 skončila jako učebnicový triumf Andreje Babiše. Hnutí ANO získalo 80 mandátů, s SPD a Motoristy poskládalo 108 poslanců ze 200 a podle dat Českého statistického úřadu ovládlo Sněmovnu. Jenže už samotná Ústava mu okamžitě přistřihla křídla.
Článek 68 totiž jasně říká, že prezident jmenuje předsedu vlády a na jeho návrh ostatní členy vlády. A Petr Pavel tenhle text proměnil z učebnicové věty v živou mocenskou brzdu. Babiš navrhl jako ministra životního prostředí Filipa Turka z Motoristů. Prezident ale nominaci odmítl, a to opakovaně.
Hrad se přitom odvolával na Turkovy výroky a postoje, které podle něj nepatří do čela takového resortu. Redakce v tom čte úplně první facku realitou: premiér se ocitá v situaci, kdy vítězství ve volbách neznamená automatické právo posadit do vlády kohokoliv z vlastního tábora.
Andrej Babiš už sám připouští, že Turek v kabinetu nakonec nezakotví. Formální mandát ale vláda získala. Poslanecká sněmovna 15. ledna 2026 vyslovila Babišovu kabinetu důvěru poměrem 108 ku 91 hlasům. V normálním politickém provozu by taková většina znamenala několik měsíců relativního klidu na práci, jenže tahle iluze vydržela jen do dalšího velkého data.
Když „klid na práci“ ukončí Staromák
Právě 1. února 2026 se v mnoha komentářích objevuje jako chvíle, kdy občanská společnost „ukončila Babišův klid na práci“. Staroměstské náměstí a spodní část Václaváku tehdy podle odhadů organizátorů i médií zaplnilo 80 až 90 tisíc lidí na demonstraci Milionu chvilek s názvem „Stojíme za prezidentem“.
Jeden podpis Sněmovny tak zjevně nestačil k tomu, aby z ulic zmizely emoce. Naopak, Milion chvilek se otevřeně postavil na stranu prezidenta proti části vlády. Redakce v tom vidí jasný signál: opozice nevyrůstá jen v poslaneckých lavicích, ale také na náměstích.
Organizátoři navíc dopředu hlásili, že pražská akce je jen začátek delší série kroků v regionech. Demonstrace na Staromáku tak nebyla jednorázovým výkřikem, spíš startem další fáze tlaku na vládu.
A právě ve chvíli, kdy na premiéra tlačí Hrad i ulice, začínají se ukazovat tvrdé limity jeho slibů v bezpečnosti, penězích i vlastních zákonech, které v kampani zněly mnohem jednodušeji než v realitě.
Válka, stíhačky, rozpočet: sliby vs. smlouvy
První velký střet s realitou přináší válka na Ukrajině. Ještě kabinet Petra Fialy v roce 2024 spustil takzvanou muniční iniciativu, v níž Česko shání dělostřeleckou munici pro Kyjev a pomáhá ji platit spojeneckými penězi. Podle tehdejších vyjádření Fialova týmu zamířily na Ukrajinu v letech 2024 a 2025 miliony kusů munice.
Andrej Babiš 6. ledna 2026 oznámil, že Česko zůstane koordinátorem této iniciativy. Zároveň ale zdůraznil, že „na muniční iniciativu nepůjdou peníze českých občanů“. Redakce v tom vidí typický kompromis vlády, která nechce platit účet, ale nedokáže couvnout z mezinárodního závazku. Navenek pomoc pokračuje, doma se však zdůrazňuje, že to nebude stát „naše“ peníze.
Podobný příběh sledujeme u stíhaček F-35. Ministerstvo obrany už v roce 2024 podepsalo smlouvu na nákup 24 letounů za zhruba 150 miliard korun podle oficiálních údajů Ministerstva obrany. Před volbami Babiš naznačoval, že chce nákup „přehodnotit“ a případně stroje přeprodat jinému státu.
Jenže 17. února 2026 už mluví úplně jinak. Podle jeho slov by zrušení kontraktu znamenalo škodu kolem 30 miliard korun, takže vláda v projektu pokračuje. Kampaň tak snila o okamžitém ušetření, ale desítky miliard ve smlouvách poslaly realitu úplně jiným směrem.
A podobný náraz čeká Babiše i tam, kde autorem překážky není někdo jiný, ale on sám a jeho vlastní zákony.
Vlastní zákon jako past: lex Babiš a blind trust
Druhé vystřízlivění přináší takzvaný „lex Babiš“. Zákon o střetu zájmů platný od roku 2007 omezuje podnikání členů vlády a čerpání veřejných peněz jejich firmami. Novely z roku 2017 mířily přímo na situaci, kdy politik ovládá velký holding a média.
Soudy opakovaně konstatovaly střet zájmů Andreje Babiše i v době, kdy Agrofert držely svěřenské fondy. Po zrušení části takzvaného „lex Babiš II“ Ústavním soudem v roce 2024 se Babiš vrátil k přímému vlastnictví holdingu. Vlastní zákon tak začal dorážet na vlastního autora a stával se pro něj politickou i právní pastí.
Rozhodující obrat nastal na začátku prosince 2025. Andrej Babiš 4. a 5. prosince oznámil, že Agrofert převede do takzvaného blind trustu, tedy svěřenského fondu, kde formálně ztrácí kontrolu nad řízením majetku, i když mu dál patří. Podle Transparency International i právníků, které oslovila domácí média, šlo o krok, jímž Babiš reagoval na podmínku prezidenta Pavla před jmenováním premiérem.
Prezident ho pak 9. prosince 2025 skutečně jmenoval předsedou vlády. Lze v tom vidět paradox číslo dvě: aby se mohl Babiš do Strakovy akademie vrátit jako premiér, musel nejprve upravit vztah ke svému byznysu podle pravidel, která pomáhal vytvářet.
A i kdyby tyhle brzdy zvládl, čeká na něj ještě silný protihráč v podobě prezidenta, Ústavního soudu a rostoucího tlaku ulice.
Prezident, soudy a náměstí: opozice, která nezmizí
Část veřejnosti i politiků opakuje mantru, že „prezident přece musí podepsat, co vláda navrhne“. Jenže Ústava takovou roli hlavy státu nezná. Články 62 a 68 svěřují prezidentovi právo jmenovat předsedu vlády a na jeho návrh ministry. Bez jeho podpisu se žádný kandidát ministrem nestává, jak vyplývá z rámce Ústavy České republiky.
Petr Pavel tenhle rámec při sporu o Filipa Turka vzal doslova. V prosinci 2025 mluvil o Turkově šanci stát se ministrem jako o „málo pravděpodobné“ a zároveň uvedl, že by „užitečná“ kompetenční žaloba mohla u Ústavního soudu vyjasnit, kdo má v podobných sporech poslední slovo. Prezident tak jasně ukazuje, že nefunguje jako gumové razítko vlády, ale jako samostatný hráč v systému brzd a protivah.
Kompetenční žaloba představuje nástroj, kterým státní instituce řeší spor o pravomoci u Ústavního soudu. Ústava v článku 87 a příslušná ustanovení zákona o Ústavním soudu počítají s tím, že soudci v krajním případě rozhodnou, jestli třeba v personálních sporech drží navrch prezident, nebo vláda.
Andrej Babiš ale v rozhovoru pro Deník 22. prosince 2025 řekl, že kvůli Turkovi kompetenční žalobu podávat nechce. To je tichá kapitulace před rizikem, že Ústavní soud by jednou provždy omezil prostor vlády při prosazování vlastních nominací. I kdyby ale premiér v konkrétním sporu uspěl, opoziční sílu prezidenta by tím nevymazal.
Od Staroměstského náměstí se navíc odpor přelévá do regionů. Milion chvilek po pražské demonstraci 1. února vyzval k setkáním „na stovkách míst po celé republice“ 15. února 2026. V ten den se sešli lidé ve více než 400 městech a obcích, odhady mluví o desetitisících účastníků. Z pražské „bubliny“ tak vzniká síť malých ohnisek, která připomínají, že opozice má i lidskou tvář sousedů a kolegů z práce.
Když tyhle příběhy poskládáme dohromady, obraz „opoziční strany“ nestačí. Opozici vůči jakékoliv vládě tvoří prezident s vlastní legitimitou, zákony, které sepsaly minulé Sněmovny, soudy, jež hlídají jejich dodržování, i lidé, kteří plní náměstí od Staromáku po malé okresní tržnice.
Andrej Babiš sice v roce 2025 ovládl volby a má většinu 108 poslanců, ale ani tak nedokáže vládnout v prázdném prostoru. V jeho povolebním vystřízlivění proto není jen osobní příběh jednoho politika, ale připomínku pro každého budoucího premiéra: opozice tady byla, je a bude a kdo chce vládnout dlouho, musí se s tím smířit dřív, než ho k tomu donutí Ústava a ulice zároveň.
