Macinka opět v centru pozornosti: Trumpova pochvala nemusí být tak pozitivní, jak se zdá

Trumpův pochvalný post se doma prodává jako diplomatický úspěch. Jenže v Evropě má Donald Trump pověst, která z komplimentu snadno udělá cejch. A v Macinkově případě k tomu přistupuje ještě domácí kauza a tvrdá ekonomická realita, kterou žádné „Great job“ nepřepíše.

18. února 2026 napíše Donald Trump na svou síť Truth Social krátké „Great job“ k vystoupení Petra Macinky v Mnichově a přiloží video z panelu s Hillary Clintonovou. Český internet se během pár hodin zaplaví titulky typu „Trump pochválil Macinku“ a konzervativní weby mluví o tom, že Macinka Clintonovou „zničil“.

Z jednoho stručného postu tak doma vzniká obraz téměř diplomatického triumfu, skoro jako kdyby Washington právě otevíral Česku novou éru vztahů. Jenže tahle euforie vychází hlavně z české optiky, která je velmi selektivní.

Trump totiž ten kompliment neposílá jako standardní americký prezident, ale jako politik s těžkým NATO stigmatem. Na mítinku v Jižní Karolíně v roce 2024 popisuje, jak by „povzbudil“ Rusko, aby „dělalo, co sakra chce“ se členy NATO, kteří „neplatí“. Generální tajemník NATO Jens Stoltenberg i řada evropských lídrů tato slova otevřeně označují za nebezpečná a podkopávající odstrašení aliance.

V evropské debatě proto Trump nefunguje jako garant bezpečnosti, ale spíš jako zdroj nervozity, jak upozorňují i zahraniční analýzy. Důvěru mu navíc nedodávají ani čísla: globální průzkum z června 2025 ukazuje, že Trumpovi věří v průměru jen zhruba třetina lidí ve 24 zemích, zatímco téměř dvě třetiny mu výslovně nedůvěřují. V Německu, Španělsku nebo Švédsku se důvěra propadá k přibližně jedné pětině populace.

V prostředí, kde tolik lidí vnímá Trumpa spíš jako riziko než jako oporu, pak pochvala z jeho účtu často působí víc jako politický cejch než jako medaile. A to jsme zatím mluvili jen o reputaci toho, kdo chválí, ne o člověku, kterého tento příspěvek vynesl do centra pozornosti, což je pro další část příběhu klíčové.

Petr Macinka vstupuje do mnichovského světla reflektorů ve chvíli, kdy doma čelí nejtvrdšímu útoku na svou důvěryhodnost od nástupu do funkce. Prezident Petr Pavel 27. ledna 2026 oznámí, že se Macinka podle něj pokusil o politické vydírání přes SMS, když spojoval jmenování Filipa Turka ministrem s „pálením mostů“ na Hrad.

Kancelář prezidenta předá podnět Národní centrále proti organizovanému zločinu a kauzu okamžitě přebírají i zahraniční média. Macinka obvinění odmítá, Andrej Babiš ho částečně kryje, ale část opozice mluví o „truhlíkovi z okresního přeboru“ a „ostudě“, kterou ministr podle ní dělá Česku.

Vzniká tak zásadní rozpor: Trump chválí ministra, kterého vlastní prezident viní z pokusu o vydírání a část opozice ho považuje za člověka, který na „ministrování nemá“. Část veřejnosti proto čte „Great job“ jako potvrzení, že „svět konečně vidí našeho bojovníka proti Bruselu“.

Jenže respekt partnerů v EU či NATO se nerodí z lajků na sociálních sítích, ale z vnitřní stability a důvěryhodnosti klíčových figur. A Macinku v tu chvíli neřeší jen domácí komentátoři, ale také detektivové z NCOZ. To je kombinace, kterou si evropští diplomaté při pohledu na Trumpovu pochvalu jen těžko mohou odmyslet, a přitom se stále ještě nedívají na tvrdá ekonomická čísla.

Když takový ministr mluví o „nové americké šanci“, naráží na ekonomickou zeď. Podle dat Českého statistického úřadu tvořily v roce 2023 Spojené státy jen asi 2,4 procenta českého exportu, zatímco zhruba 80 procent vývozu mířilo do zemí EU, jak ukazuje přehled ČSÚ o obchodě se Spojenými státy.

ČTK na základě dat ČSÚ uvádí, že v prvním pololetí 2025 podíl vývozu do USA stoupl jen na přibližně 2,95 procenta, i když firmy kvůli očekávaným clům posílaly za oceán víc zboží. Osm z deseti korun, které Česko vydělá exportem, proto stále přichází z evropského trhu, nikoli z Ameriky.

Američané mezitím naši pozici spíš ztěžují, než aby ji odměňovali za „Great job“. Ministerstvo průmyslu a obchodu popisuje, že USA v roce 2025 zavedly dodatečná cla na ocel, hliník a výrobky z těchto kovů včetně plechovkového piva, kde sazbu zvedly až k 50 procentům, a zároveň plošné clo 15 procent na většinu evropského zboží, jak shrnuje analýza MPO k dopadům amerických cel na české firmy.

To dopadá na české pivovary, strojírenství i jejich zaměstnance mnohem víc než jeden pochvalný post na Truth Social. Sny z diskusí, že „Trump konečně přivede do Česka americké investice“, se tak lámou na datech, která jsou rozhodující: hlavní trh i zdroj pracovních míst zůstává v EU. A právě tam Macinka svým mnichovským vystoupením podle všeho vyvolává spíš rozpaky než aplaus, což se mu může vracet v příštím dějství.

Mnichovská bezpečnostní konference, jedno z hlavních každoročních setkání politiků a expertů na bezpečnost, se letos mění v kulturní bitvu. Petr Macinka na panelu s Hillary Clintonovou mluví o „genderové revoluci“, odmítá „woke politiku“ a trvá na tom, že existují „jen dvě pohlaví“. Clintonová jeho výroky ostře napadá a konzervativní komentátoři v USA Macinkův výkon oslavují jako odvahu „říkat pravdu“.

Pro část domácího publika tak Macinka vystupuje v roli bojovníka, který prý „odhaluje nedemokratický Brusel“. Jenže ve chvíli, kdy debata sklouzne k jádru věci, ministr náhle couvne. V přepisu diskuse zazní jeho věta „Neříkám, že EU není demokratická“ a v průběhu panelu mu polský ministr zahraničí Radosław Sikorski vysvětluje reálné fungování Unie.

Evropský parlament v oficiálním přehledu připomíná, že podle článku 17 Smlouvy o EU předkládá většinu legislativních návrhů Evropská komise, zatímco Rada a Parlament je projednávají a schvalují, jak popisují legislativní pravomoci Evropského parlamentu. Macinkova rétorika o „genderové revoluci“ tak naráží na institucionální realitu, kterou jeden „tvrdý“ projev v Mnichově zásadně nemění.

Evropští diplomaté navíc takové výstupy nečtou v izolaci. Podle svědectví bývalých diplomatů mají kolegové v EU tendenci si nejdřív vyhledat jméno ministra, kterého Trump veřejně pochválil. V Macinkově případě tak hned narazí na čerstvou kauzu údajného vydírání prezidenta Pavla a fakt, že se případem zabývá Národní centrála proti organizovanému zločinu.

Zároveň zjistí, že tentýž ministr míří jako pozorovatel na zahajovací setkání Trumpovy „Board of Peace“ pro Gazu, kterou řada klíčových spojenců přijímá se značnou skepsí. V Radě EU pro zahraniční věci, kde ministři včetně Macinky vyjednávají společné unijní postoje, proto nehraje největší roli to, kdo koho „sejmul“ v televizní debatě, ale kdo působí spolehlivě a předvídatelně.

Výsledkem je kombinace faktorů, která u partnerů nevytváří pozvánku k bližší spolupráci, ale spíš varování:

Pro českého čtenáře to má velmi konkrétní dopad: pokud partneři v Bruselu i v NATO kvůli této kombinaci začnou jednat s Prahou opatrněji, bude Česko hůř prosazovat své ekonomické i bezpečnostní zájmy. A právě proto Trumpova pochvala opravdu nemusí znamenat to, co se na první pohled zdá, a bude důležité sledovat, co všechno ještě odstartuje.