Demonstrace podporující Petra Pavla jsou past. Prezident to ví a začíná couvat

Na Staromáku a Václaváku desetitisíce lidí, stovky setkání po celé zemi, petice míří k milionu podpisů. Emoce jsou jasné: „stojíme za prezidentem“. Jenže Ústava mluví jinak než dav a Petr Pavel to už velmi dobře cítí.

Staroměstské a Václavské náměstí zaplnilo 1. února odhadem 80 až 90 tisíc lidí, transparenty „Stojíme za prezidentem“ vytvořily hustý les. Organizátoři kvůli náporu otevřeli i spodní část Václavského náměstí, policie uzavírala přístupy na Staroměstské kvůli kapacitě.

O dva týdny později přichází další kapitola: více než čtyři stovky setkání v obcích od Liberce po Beroun, všude stejný slogan a stejný pocit, že část země si Pavla bere „za svého“. Euforie je zřejmá, ale právě v ní podle nás vzniká past, kterou dav nevidí, zatímco prezident ji vnímá velmi ostře.

Video z 22. února ji pojmenovalo jednou větou. Mimo pódium na Staroměstském náměstí říká Pavel organizátorovi Mikuláši Minářovi: „Dělat z prezidenta lídra opozice, to vůbec nebyla šťastná pozice.“ Nejde o drobný vzkaz v zákulisí, ale o popis role, kterou mu slogan „Stojíme za prezidentem“ přisoudil.

Jestli někdo žil v dojmu, že prezident demonstrace jen pasivně přijímá, tahle věta ho vyvádí z omylu. Zároveň otevírá otázku, kde začíná rozpor s Ústavou a co všechno tím Petr Pavel sám sobě komplikuje.

Text Ústavy České republiky takovou roli vůbec nezná. Článek 62 vypočítává individuální pravomoci hlavy státu, například jmenování předsedy vlády či ministrů a přijímání jejich demise, ale o vedení opozice nebo vlastního „tábora příznivců“ mlčí. Článek 67 naopak výslovně přisuzuje vládě postavení „vrcholného orgánu výkonné moci“ a článek 68 dodává, že ostatní členy kabinetu prezident jmenuje na návrh premiéra, nikoli na výzvu náměstí.

Pavlův výrok je proto spíš jako přiznání, že transparenty „za Pavla“ tlačí hlavu státu k ústavní čáře, za kterou by se neměla dlouhodobě vydávat. A nejde jen o právní rovinu.

V tomhle sevření se rýsují hned tři rozměry problému:

Obraz „opozičního prezidenta“, který se opírá o statisíce podpisů a zaplněnou Letnou, může vypadat lákavě dnes, ale v roce 2028 se snadno promění v pouhého lídra jednoho tábora, nikoli arbitra nad celkem. Prezident tu hrozbu vnímá, a proto podle časové osy svých kroků nezačíná přikládat pod kotel, ale naopak zvolňuje. Na příběhu SMS Petra Macinky a jmenování Igora Červeného je vidět, jak složitě teď hledá cestu zpět.

Noční SMS ministra a šéfa Motoristů sobě Petra Macinky spustily v lednu nejtvrdší Pavlův protiútok. Vzkazy, v nichž Macinka v souvislosti s nejmenováním Filipa Turka hrozil „spálením všech mostů“ a „extrémním případem kohabitace“, prezident zveřejnil na mimořádném brífinku, označil je za pokus o vydírání a oznámil, že je předává policii.

Následné informace potvrdily, že Pavel skutečně podal vysvětlení na NCOZ a i v pozdějším rozhovoru mluvil o „znacích politického vydírání“. V té chvíli působil jako neústupný bojovník proti nátlaku vlády, který je ochotný jít až k trestněprávní rovině.

Jenže zhruba o tři týdny později se stejný příběh láme na jménu Igor Červený. Když premiér navrhl nového kandidáta Motoristů sobě na ministra životního prostředí, Pavel 17. února v médiích prohlásil, že „určitě neplánuje žádné zdržování“ a jmenování proběhne v nejbližším možném termínu. Celou kauzu kolem Turka označil za uzavřenou.

O šest dní později už Igor Červený skládal slib na Hradě. Prezident při ceremoniálu zdůrazňoval potřebu uklidnit emoce a vrátit se k věcné debatě. Tvrdý bijec proti nátlaku se v krátkém čase proměnil v opatrného arbitra, který situaci spíše tlumí, než vyhrocuje.

Ve stejné době bobtná petice „Stojíme za prezidentem“. Podle textu na webu Milionu chvilek v ní signatáři vyjadřují podporu Pavlovi a obraně demokratických hodnot a chtějí všechny podpisy v tištěné podobě doručit na Hrad. Minář 1. února na demonstraci oznámil, že petice nasbírala kolem 600 tisíc podpisů, a přidal podmínku: při dosažení milionu svolá spolek velkou Letnou.

V polovině února už zprávy mluvily o zhruba téměř 780 tisících podpisů a o plánované Letné 21. března jako o cíli, který je přímo vázaný na magické číslo jednoho milionu. Právě v tu chvíli se past začíná zavírat i na druhé straně.

Poté, co mu Pavel ve zmíněném videu vytkl „lídra opozice“, Minář couvá a nově mluví o tom, že už nejde jen o prezidenta, ale „o cestu ČR“. Diskuse pod články se mezitím štěpí na dva tábory: jedni vidí prezidenta, který „brání Ústavu“ proti politickému nátlaku, druzí mluví o hlavě státu, která překračuje svůj rámec a zapojuje policii do politického konfliktu, jak ukazují diskuse pod velkými zpravodajskými texty.

Pro Babišův tým tak vzniká ideální materiál: Letná plná transparentů „Stojíme za prezidentem“ může sloužit jako obrázek „opozičního Hradu“, který stojí proti vládě, jež podle článku 67 drží skutečnou výkonnou moc. A právě tomuhle obrázku se Petr Pavel ve svých dalších krocích viditelně snaží vyhnout.

Desítky tisíc lidí v Praze a stovky akcí po celé republice vyvolaly očekávání jasného příběhu. Část veřejnosti čekala, že prezident po tak masivní vlně podpory ještě víc přiškrtí vládu a využije dav jako páku proti kabinetu Motoristů sobě a ANO.

Zpravodajské rámování akcí 1. a 15. února jako manifestace „slušnosti“ a „politické kultury“ na straně Pavlových příznivců nabízelo jednoduché rozdělení: „slušný prezident“ versus „špinavá vláda“. Realita Pavlových kroků však tenhle černobílý obraz rozbíjí.

Rychlé jmenování Igora Červeného po všech těchto shromážděních ukazuje jinou strategii. Pavel sice trvá na tom, že nejmenoval Turka z principu a s ohledem na odborné argumenty, ale zároveň se v únorových vyjádřeních soustředí na uklidnění situace a návrat k debatě „na základě dat a názorů většiny expertů“.

Prezident se vědomě odtahuje od role vůdce „svého“ tábora a snaží se vrátit k pozici rozhodčího, který občas foukne do píšťalky, ale nevede útok jedné strany. Jenže část jeho příznivců pořád bojuje osobní bitvu „za Pavla“.

Petice, která míří k milionu podpisů, i chystaná Letná se stále opírají o prezidenta jako symbol odporu. Tady se vracíme k ústavnímu jádru celé věci: vláda jako vrcholný orgán výkonné moci podle článku 67 řídí exekutivu ve své působnosti a nese odpovědnost Sněmovně, zatímco prezident členy vlády jmenuje a odvolává, ale každodenní řízení drží mimo Hrad, jak to popisují i veřejně dostupné materiály Úřadu vlády včetně informací o postavení vlády.

Kdo tenhle rozdíl ignoruje, ten si z Hradu dělá opoziční štáb, který však nemá potřebné páky. Scéna před ministerstvem životního prostředí tuhle asymetrii vystihla v jedné větě.

Když Igor Červený při svém uvedení do funkce začal reagovat na dotaz novinářů, premiér Andrej Babiš mu skočil do řeči: „Budeme mít tiskovou konferenci, jo? Počkáte,“ a nový ministr okamžitě umlkl a šel za ním dovnitř. Tady nevelí Letná ani Hrad, ale premiér, kterého Ústava staví do čela exekutivy.

Demonstrace „za prezidenta“ proto dokážou vytvořit tlak, změnit tón debaty a možná i odradit některé nominace, ale nepřepíšou vztah vlády a prezidenta vtělený v článcích 62 a 67. Pokud má mít březnová Letná smysl, není to prostor pro fanouškovský banner „Pavel proti Babišovi“, ale šance vynutit si jednu věc: aby všichni hráči, včetně prezidenta, drželi hru uvnitř mantinelů, které Ústava opravdu kreslí, a o nichž se dnes rozhoduje i pod nápisy „Stojíme za prezidentem“.