Primátor místo ministra? Filip Turek vyhlíží nové politické cíle, ve hře je i vedení Prahy

Filip Turek neusedl do ministerského křesla, ale z politiky nezmizel. Mezi Strakovou akademií a spekulacemi o pražském magistrátu se mu otevírá jiný typ moci, který voliči na první pohled nevidí.

Po tahanicích o ministerstvo životního prostředí Turkovy stopy z vládního rozhodování nemizí, naopak se přibližují k penězům. Kabinet 12. ledna 2026 usnesením č. 30 zřídil funkci vládního zmocněnce pro klimatickou politiku a Green Deal a do této role jmenoval právě Turka.

Jako zmocněnec má koordinovat tvorbu a uplatňování klimatických a „greendealových“ politik EU s ohledem na ekonomické a sociální dopady na Českou republiku. Zároveň ho vláda zařadila do Rady pro využití výnosů z dražeb emisních povolenek, kde se projednávají a schvalují podmínky využití peněz z prodeje emisních povolenek.

Podle vládního rozpočtu mají tyto výnosy v roce 2026 dosáhnout zhruba 5,5 miliardy korun, místo původně odhadovaných 12 miliard. Turkovu roli lze proto číst spíš jako přesun moci do méně viditelné, ale finančně mnohem tučnější místnosti, která rozhoduje i o tom, kolik peněz proteče přes Státní fond životního prostředí na klimatická opatření.

Zatímco ve Strakově akademii Turek sedí u „povolenkových“ miliard, část Motoristů i médií pro něj hledá novou výkladní skříň v Praze. Texty Blesku, MF DNES a CNN Prima News popisují interní debaty v hnutí o tom, že by mohl vést pražskou kandidátku v komunálních volbách, i když Motoristé zatím žádné oficiální rozhodnutí nepředstavili.

Sám Turek mluví opatrně. Tvrdí, že k takové kandidatuře „zatím žádnou pevnou pozici nemá“, zároveň ale zdůrazňuje zájem pokračovat jako vládní zmocněnec. Právě tenhle dvojí život mezi Strakovkou a spekulacemi o magistrátu vytváří iluzi jednoduché výhybky „ministr z toho nebyl, tak z něj bude primátor“.

V prostředí voličů Motoristů se k tomu přidává nebezpečná zkratka: zakroužkujeme Turka na lístku a dostaneme primátora, který nám „otevře okruh a zruší modré zóny“. Jenže podle § 61 a § 72 zákona o hlavním městě Praze primátora nevolí občané, ale Zastupitelstvo hl. m. Prahy, které vybírá primátora z vlastních řad na ustavujícím zasedání a nese za něj politickou odpovědnost.

Pražské zastupitelstvo má 65 členů a většina vzniká ve chvíli, kdy se na jménu primátora shodne alespoň 33 hlasů. A právě tahle koaliční matematika, ne Turkovy preferenční kroužky, rozhodne o tom, jestli se pražská spekulace někdy promění v reálný mandát, nebo zůstane jen na plakátech.

Pravidla hry jsou stejná pro každého, ale konkrétní čísla dnes vypadají jasně. Po volbách 2022 drží v 65členném Zastupitelstvu hl. m. Prahy nejvíc mandátů koalice SPOLU s 19 křesly, následuje ANO se 14 a Piráti se 13 zastupiteli, zbytek doplňují Praha sobě, STAN a SPD.

Vládnoucí koalice SPOLU, Pirátů a STAN dnes ovládá 36 hlasů. Motoristé v Praze nesedí vůbec, protože ve volbách 2022 nekandidovali. Z toho plyne jednoduchý závěr: i kdyby Motoristé v roce 2026 uspěli, Turek získá primátorskou židli jen tehdy, pokud ho velké strany pustí k moci v rámci koaliční dohody.

Právě taková dohoda by dnes znamenala velmi tvrdé vyjednávání. Motoristé navíc nejsou na vzestupu, ale pod tlakem. V říjnových sněmovních volbách 2025 hnutí získalo 6,78 % hlasů, zatímco lednový model agentury Kantar pro Českou televizi jim v průzkumu z přelomu ledna 2026 přiřkl jen 5 % podpory, tedy propad o zhruba 1,8 procentního bodu, jak shrnují Echo24 a Publico.

Tlak na Turkovu pražskou kandidaturu je proto spíš jako pokus přetavit jeho mediální tvář do nového, viditelného bojiště, než jako promyšlený plán, který už dnes stojí na reálné koaliční většině v Praze. A přesně tady se do očekávání řidičů vkládá další otázka: co vlastně může primátor s volantem člověka, který ráno stojí v Běchovicích v koloně, opravdu změnit?

Obraz „Turka primátora“, který lusknutím prstu otevře Pražský okruh, naráží na tvrdý fakt. Klíčový úsek D0 511 mezi Běchovicemi a dálnicí D1 je státní dálniční stavba v investici ŘSD a ministerstva dopravy, nikoli investice města.

Podle oficiálních informací má tento úsek vznikat zhruba 36 měsíců a řidiči po něm projedou až v roce 2027, zatímco komunální volby v Praze proběhnou už 9.–10. října 2026. Do té doby zůstává tranzitní doprava vedená po stávajících přetížených tazích, jako jsou Jižní spojka, Štěrboholská radiála a silnice v okolí Běchovic.

Město mezitím může přímo ovlivnit hlavně:

Právě z těchto nástrojů pozná řidič, jestli „Turek na magistrátu“ představuje jen další billboard, nebo zásah do jeho každodenního parkování a času stráveného v koloně. A v pozadí se mezitím vyvíjí ještě tišší rovina moci, která s dopravou souvisí přes účty za energie a klimatickou politiku.

Turkův příběh proto nekončí titulkem „z ministra nic nebude“. Prezident Petr Pavel jeho jmenování ministrem životního prostředí opakovaně odmítl a premiér Andrej Babiš tuhle kapitolu veřejně uzavřel. Prezident zároveň dočasně pověřil vedením resortu ministra zahraničí Petra Macinku.

Současně však vláda usnesením č. 30 z 12. ledna 2026 vytvořila funkci vládního zmocněnce pro klimatickou politiku a Green Deal a Turka do ní jmenovala, jak vyplývá z oficiálního profilu zmocněnce. Spolu s členstvím v Radě pro využití výnosů z dražeb emisních povolenek, kde s ním sedí premiér, ministři financí a průmyslu nebo poslanec Radim Fiala, tím Turek získává vliv na nastavení podmínek pro rozdělení peněz z emisního obchodování, které má stát podle evropských pravidel využívat pro dekarbonizační opatření.

Turek tak tiše vyměňuje jeden druh moci za jiný. Místo jedné židle na Malé Straně získává hlas v debatě o tom, kam stát pošle miliardy na energetické úspory, modernizaci průmyslu a další klimatické projekty.

Když se tedy pražský řidič ptá, jestli Turek skončí jako primátor, ve skutečnosti už dnes cítí jeho stopu v úplně jiných číslech než jen v cedulích „zóna placeného stání“. Výnosy z emisních povolenek zásobují Státní fond životního prostředí a přes něj i programy typu Nová zelená úsporám, jejichž parametry podle kritiků z řad opozice i ekologických organizací ovlivňuje právě nastavení vládní klimatické politiky.

Turkovu kariéru lze proto vnímat jako příklad situace, kdy politik na jedné straně mluví k voličům o kolonách a „Bruselu“, ale na straně druhé sedí u stolu, který rozhoduje o tom, jak Česká republika Green Deal skutečně naplní v podobě investičních programů a finančních toků.

Otázka podle nás nestojí v tom, jestli Turek vymění židli vládního zmocněnce za primátorské křeslo, ale jaký typ moci mu vyhovuje a co z toho plyne pro Prahu i celé Česko. Čtenář, který ráno stojí v Běchovicích v koloně a večer platí účet za energie, tak sleduje Turka na dvou scénách zároveň, a právě jejich propojení nakonec rozhodne, jak moc se jeho každodenní život skutečně změní.