Článek
Když Konečná mluví o „jaderném holokaustu“ a o tom, že dodávky zbraní nás prý ženou do války kvůli Zelenskému, zní to, jako by nám někdo sahal na život. Jenže ve chvíli, kdy do hry vstoupí Ústava, tvrdá čísla i mezinárodní právo, začíná se tenhle příběh rychle rozpadat. A právě v těch trhlinách je nejzajímavější podívat se, co se ve skutečnosti děje.
Ústava proti strašení „světovou válkou“
V televizní debatě Za pět minut dvanáct 15. prosince 2024 varuje Kateřina Konečná, že dodávky zbraní na Ukrajinu mohou „zapojit NATO do války“, a svého oponenta obviňuje, že chce „jaderný holokaust“. Na svém facebookovém účtu pak o Zelenským píše jako o někom, kdo „nás svým počínáním chtěl zatáhnout do války. Do světové války.“
Podle článku 43 Ústavy ČR může vyhlásit válečný stav, povolit pobyt cizích vojsk i vyslat české vojáky do zahraničí jen Parlament, případně na omezenou dobu vláda. Tedy výhradně české ústavní orgány. V textu Ústavy nenajdeme Volodymyra Zelenského ani NATO jako rozhodující aktéry, nikdo zvenčí nemůže přepsat české pravomoci.
Strach z toho, že „nějaký Zelenskyj“ zatáhne Česko do světové války, tak přímo naráží na ústavní zeď. Přesto tahle slova v české politice rezonují a dál pracují s pocitem, že někdo obchází pravidla hry a tlačí nás do války mimo naše rozhodnutí. Konečná dlouhodobě rámuje pomoc Ukrajině jako krok k eskalaci, varuje, že dodávky zbraní „zapojí NATO do války“ a obviňuje oponenty, že chtějí „jaderný holokaust“.
Právě tento styl strašení vytváří v české debatě dojem, že vláda a Zelenskyj společně obcházejí Ústavu. Když se ale podíváme na to, jak Zelenskyj v Česku skutečně vystupuje, obraz se mění.
Při návštěvě Prahy 6. a 7. července 2023 ukrajinský prezident děkoval za vojenskou a humanitární pomoc, za přijetí uprchlíků a mluvil o podpoře vstupu Ukrajiny do EU a NATO. Zmínila se i částka zhruba 45 miliard korun české pomoci. Žádal další zbraně, ne české bojové jednotky ani vyhlášení válečného stavu.
Když tedy odložíme velká slova o „světové válce“ a „holokaustu“, zůstává mnohem praktičtější otázka, která bolí i fascinuje zároveň. Co vlastně Česko pro Ukrajinu dělá a co z toho český stát i jeho občané mají?
Kolik dáváme, kolik dostáváme: čísla místo sloganů
Na první pohled vypadá suma 91,3 miliardy korun jako účet za cizí válku. Vláda ale ve své souhrnné zprávě o pomoci Ukrajině ukazuje, že stát současně získal zhruba 104 miliard korun na daních, pojistném od pracujících uprchlíků a na refundacích vojenského materiálu. Čistý výsledek je tedy zhruba plus 12,7 miliardy korun.
Český rozpočet tak kvůli pomoci Ukrajině nekrvácí, naopak během solidarity s napadenou zemí mírně posílil. Pomoc Ukrajině tak není jen morální gesto, ale i velmi racionální ekonomické rozhodnutí.
Do stejného obrázku zapadá i česká muniční iniciativa. Ministerstvo obrany nejdřív cílilo na zajištění přibližně 800 tisíc kusů dělostřelecké munice. Postupně se dodávky vyšplhaly na zhruba 1,5 milionu kusů v roce 2024 a kolem 1,8 milionu v roce 2025. Iniciativa nakupuje munici převážně v Evropě a částečně v takzvaných třetích zemích, protože čistě evropská kapacita zatím nestačí.
Do tohoto obrazu zapadá i slogan o „zbrojařích, kteří vydělávají na krvi Evropanů“. Konkrétní data ale ukazují něco jiného. Český průmysl díky těmto zakázkám zaměstnává lidi a český stát přitom sleduje zároveň bezpečnostní i ekonomický zájem.
Jenže běžné obavy lidí se neprojevují u muničních skladů, ale u úplně jiného typu měřáku. Tam, kde se točí plynoměr a kde každé zdražení hned vidíme na účtu.
Plyn, účty a ruská páka místo „války pro Zelenského“
Reálný strach českých domácností během zimy 2023 nesouvisel s dělostřeleckými granáty, ale s plynem. Gazprom nejprve přiškrtil průtok plynovodem Nord Stream 1 na 40 procent, pak na 20 procent a nakonec ho zastavil s odkazem na „údržbu“. Evropské vlády to označily za politicky motivované omezení a tlak.
Od 1. ledna 2025 Rusko ukončilo tranzit plynu přes Ukrajinu po vypršení pětileté smlouvy. Tím si dále podřezalo evropské příjmy a donutilo EU hledat jiné dodavatele. Ruský plyn se tak z levného zdroje změnil v otevřenou páku, která přímo vytvářela nervozitu v českých domácnostech.
Energetický regulační úřad spojuje růst regulovaných složek cen pro rok 2024 především s vysokými velkoobchodními cenami a celkovou energetickou krizí. Ne s konkrétními projevy Volodymyra Zelenského. Zároveň potvrzuje, že spotřeba plynu v Česku spadla na nejnižší úroveň od roku 1992, protože domácnosti i firmy šetří a reagují na tlak trhu.
Když proto Konečná vysvětluje drahé účty „válkou pro Zelenského“, míří mimo hlavní zdroj problému. Klíčovou roli v našich peněženkách hraje ruské energetické vydírání, ne česká pomoc Ukrajině.
I přesto komunistická rétorika dál líčí Zelenského jako hrdinu apokalypsy. Od „světové války“ přes „fašisty v Kyjevě“ až po „přepis dějin“. A právě na těchto mýtech je vidět, jak snadno se realita mění v děsivý příběh.
Dekomunizace, zákony a co zůstane po sloganech
Další klíčové slovo v jejím slovníku zní „dekomunizace“. A právě tady se realita Ukrajiny nečekaně setkává s českou zkušeností.
Slovo „dekomunizace“ v českých uších zní hrozivě, zvlášť když ho komunistická politička spojuje s údajnou likvidací nepohodlné historie. Ukrajinský zákon č. 317‑VIII z roku 2015 ale odsuzuje komunistický i nacistický režim, zakazuje jejich symboliku a nařizuje přejmenování ulic či odstranění památníků těchto režimů z veřejného prostoru.
Jde o rámec, který se velmi podobá českému zákonu č. 198/1993 Sb. o protiprávnosti komunistického režimu. Přehledy k těmto normám shrnují, že Ukrajina se s totalitní minulostí vyrovnává podobnými nástroji, jaké používáme my sami.
Konečné varování před ukrajinskou „dekomunizací“ je tak útok na proces, který Češi dlouhodobě považují za součást vlastního vyrovnání se s totalitou. Stejná opatření, která u nás bereme jako samozřejmou obranu demokracie, jsou v jejím podání na Ukrajině prezentována jako hrozba.
Když odložíme slogany a strašení „světovou válkou“, zůstává překvapivě prostý obrázek. Česká Ústava nechává rozhodování o válce výhradně českým institucím, OSN potvrzuje územní celistvost Ukrajiny a zákony o dekomunizaci se podobají našim vlastním normám.
Otázka proto nakonec nestojí v tom, zda nás do války zatáhne Zelenskyj. Mnohem důležitější je, kolik prostoru v české debatě necháme politice, která místo faktů a čísel pracuje se strachem a přepisuje realitu rychleji než dějiny.
