Blíží se konec nezávislých divadel v Česku? Klempíř jim chce zásadně škrtnout finance

Rozpočty se krátí, platy rostou, grantů je méně a podmínky jsou přísnější. Kombinace, kterou nezávislá divadla sotva ustojí. Jak vypadá nový finanční rok pro kulturu v číslech a proč se nejvíc třesou právě regionální scény?

Stát ubírá kultuře přes 2,4 miliardy korun v jediném roce a zároveň přidává na platech o 9 %. Už to samo o sobě zní nebezpečně, ale konkrétní čísla ukazují, jak dramatický je to zlom.

Revidovaný rozpočet posílá kapitolu 334, tedy celý balík pro Ministerstvo kultury, z 19,656 mld Kč v roce 2025 na 17,228 mld v roce 2026. Podle čerstvé revize rozpočtu na rok 2026 jde o pokles zhruba o 12,3 %.

V roce 2025 navíc ministerstvo díky evropskému Národnímu plánu obnovy hospodařilo s rekordními 21,52 mld Kč. Teď má mít kolem 17,6 mld Kč. Rozdíl už nepřipomíná kosmetickou dietu, ale rozpočtový šok.

Současně vláda od 1. dubna 2026 zvedá platové tarify ve veřejném sektoru o 9 %, včetně zaměstnanců v kultuře a pracovníků příspěvkových organizací měst a krajů, jak plyne z informací Ministerstva práce a sociálních věcí. Formálně jde o dorovnání platů ve veřejné sféře, v praxi ale ředitelé divadel čelí menšímu koláči peněz, ze kterého musí zaplatit dražší zaměstnance.

U státních příspěvkových organizací se tento tlak může přelévat na program. Když tyto instituce kvůli napjatým rozpočtům sahají na repertoár nebo omezují produkci, může to nepřímo zasahovat i nezřizovanou scénu, která je s nimi personálně a divácky propojená. To, co na papíře vypadá jako účetní úprava, tak v terénu znamená méně práce i méně představení.

Nejtvrdší ránu ale dostává konkrétní šuplík: program Kulturní aktivity. Ministr kultury Oto Klempíř ve Sněmovně přiznává, že v roce 2026 půjde na tento okruh 810,5 mil Kč, o 336 mil Kč méně než rok předtím. Asociace nezávislých divadel z těchto údajů spočítala pád zhruba z 1,146 mld na 810 mil, tedy o 29,4 %. Právě z tohoto programu dýchají nezřizovaná divadla, taneční soubory a malé festivaly.

Když stát sebere skoro třetinu „kyslíku“, část organismů prostě přestane fungovat. Asociace odhaduje, že úspěšnost grantových žádostí spadne přibližně ze 40 na 28 %. Přeloženo: z deseti projektů uspějí místo čtyř necelé tři.

Nejvíc trpí regiony, kde granty často drží při životě klíčové místní divadlo nebo galerii a kde nižší kupní síla brzdí další zdražování vstupenek. ČSÚ už dřív zachytil růst průměrného divadelního vstupného o více než pětinu a zároveň vysoký podíl nákladů na bydlení v rodinných rozpočtech. Valašské Meziříčí například muselo městský rozpočet navýšit o 600 000 Kč, které místní kulturní zařízení v roce 2025 získalo právě z Kulturních aktivit. Když stát tenhle kohoutek přiškrtí, bude pro podobná města velmi obtížné případný výpadek dorovnat.

A právě tady se otevírá další zásadní otázka: kdo a jak si vůbec sáhne na zmenšený balík, který teď všichni honí?

Do stejné chvíle vstupují zpřísněná pravidla. Ministerstvo kultury v grantové výzvě pro oblast profesionálního umění omezuje každého žadatele na tři žádosti napříč programem Kulturní aktivity a navazuje je na minimální částku 80 000 Kč.

Malý soubor, který dřív rozložil riziko do více menších projektů, teď musí sázet na méně, ale objemnějších žádostí. Každé odmítnutí proto bolí násobně víc. Kdo neustojí chybu v rozpočtu nebo formální detail, přijde o velký kus ročního financování najednou.

Navíc platí, že kdo nezvládne nově povinný dotační portál DPMK, do systému se nedostane vůbec. Technická bariéra se tak pro část scén stává stejně zásadní překážkou jako samotný pokles peněz.

Ilustrujme si to na modelovém případu. Jakmile podpora z veřejných zdrojů klesne o 30 %, tedy podobně jako nyní padá program Kulturní aktivity o zhruba 29,4 %, soubor přestává jezdit na zájezdy: neuhradí cestu, ubytování, pronájem sálu ani techniku.

Asociace nezávislých divadel, která podle své výroční zprávy sdružuje 75 členských organizací, proto varuje, že takto prudký sešup povede k omezení produkcí, menšímu počtu repríz a regionálních hostování a ke zhoršení pracovních podmínek. Nejde tedy jen o menší komfort, ale o samotnou existenci části repertoáru.

Statistika účtu kultury za rok 2023 doplňuje nepříjemný detail: oblast scénických umění dokáže pokrýt z tržeb nanejvýš kolem 40 až 44 % svých příjmů, zbytek musí dodat veřejné rozpočty. Když ministerstvo sebere skoro třetinu podpory a zároveň zavede limity, které znemožňují jemnější rozložení projektů, soubory v regionech zůstávají v pasti jednoduché aritmetiky. Buď škrtají repertoár a zájezdy, nebo končí.

Někdejší „dobrá rada“ z diskusí, aby si prostě přirazily na vstupném, tuhle rovnici nezachrání. Průměrné vstupné do divadel mezi lety 2019 a 2022 vzrostlo už o více než 20 %, zatímco domácnosti zároveň zápasily s drahým bydlením a energiemi. Balík 810,5 mil Kč pro Kulturní aktivity v roce 2026 tak míří do prostředí, kde diváci mimo Prahu a Brno často na další zdražování prostě nemají a provozovatelé regionálních scén dlouhodobě popisují, že vyšší ceny by okamžitě srazily návštěvnost.

V debatách se proto často objevuje naděje, že situaci vytrhne status umělce nebo že výpadek dofinancují města a kraje. Právě tam ale narážíme na další tvrdé limity.

Od léta 2025 funguje v Česku status umělce. Ministerstvo kultury spustilo registr, do něhož se jednotliví tvůrci zapisují a mohou díky tomu žádat o stipendia na tvůrčí nebo studijní projekty. Podle materiálů Ministerstva kultury ke statusu umělce resort ročně počítá s alokací kolem 130 mil Kč pro zhruba 1 400 až 1 500 stipendijních projektů.

Novela vstoupila v účinnost 1. 7. 2025 a stát tím formálně uznal specifické postavení umělců v systému. Odborné komentáře ale připomínají, že status zatím představuje hlavně registr a zdroj stipendií, nikoli komplexní ochranu a stabilní příjem. Neřeší zásadní problémy tvůrců, jako jsou nepravidelné příjmy nebo vysoké odvody.

Jde ale o důležitou pomoc konkrétním lidem, ale rozhodně ne o záchrannou síť pro celé scény. Stipendium umělci zaplatí čas na práci, stáž nebo nový projekt, ale nezaplatí nájem divadla, techniku, energie ani mzdy produkce. Provozní granty z Kulturních aktivit, které dnes vláda škrtá, plní v systému úplně jinou roli. Spojovat status umělce s náhradou za uříznutý grantový program proto klame publikum i samotné tvůrce.

Ještě složitější je situace na úrovni měst a krajů, od nichž část veřejnosti čeká, že výpadek státních peněz dorovnají. Ministr Klempíř ve Sněmovně zmiňuje, že Program státní podpory profesionálních divadel, symfonických orchestrů a pěveckých sborů má v roce 2026 dostat 300 mil Kč, tedy asi 1,7 % výdajů kapitoly kultury. Tentýž rok ale vláda zvyšuje tarify zaměstnanců ve veřejném sektoru o 9 %, včetně pracovníků městských a krajských kulturních zařízení.

Případ Libereckého kraje z roku 2017 ilustruje, jak takové plošné valorizace reálně ukusují rozpočty: jen na pokrytí tehdejšího asi 9,4% růstu platů v krajských kulturních příspěvkových organizacích musel kraj najít přes 3 mil Kč navíc. Když dnes samosprávy čelí obdobnému růstu tarifů, potvrzuje se obava radnic, že devítiprocentní valorizace „sežere kulturní rozpočty“ a výrazně zmenší jejich schopnost sanovat výpadky státních dotací. Asociace orchestrů a sborů navíc varuje, že kombinace škrtů a mzdových nákladů drtí i zřizovaná tělesa. Prostor, z něhož by mohly městské a krajské rozpočty zachraňovat nezávislou scénu, se tak v praxi smrskává na minimum.

V součtu se nůžky zavírají ze všech stran: stát snižuje kapitolu 334 na 17,228 mld Kč, program Kulturní aktivity padá skoro o třetinu, grantová úspěšnost klesá, status umělce řeší hlavně jednotlivce a samosprávám rozpočty ukusuje devítiprocentní růst mezd. Neberme to tak jako rozsudek smrti pro všechny nezávislé scény, ale jako reálné riziko, že část z nich, zejména v regionech, z mapy během několika let zmizí.

Pak už se otázka z titulku přestane ptát „zda“ a začne řešit, kolik kulturních bílých míst jsme jako společnost ochotni přijmout ve jménu úspor státu.