Článek
Důchod si neplánujete podle billboardu, ale podle paragrafu. Jenže v Česku dnes platí jedno, slibuje se druhé a mnoho lidí žije v domnění, že „pět a šedesát“ je samozřejmost. Právě v téhle mezeře vzniká riziko, které se projeví až za desítky let.
Dva světy českých důchodů: zákon míří k 67 letům, sliby k 65
České důchody dnes fungují ve dvou paralelních realitách. Platná reforma z roku 2024 posouvá důchodový věk nad 65 let až k 67 rokům pro ročníky narozené po roce 1988 a nechává v zákoně mechanismus pravidelného přezkumu, který může věk dál zvyšovat podle demografie. Parametry popisují stránky novely důchodového pojištění schválené v roce 2024.
Programové prohlášení nové vlády naopak hlásí jednoduché heslo „strop 65 let“ a slibuje, že od roku 2027 zastaví růst důchodového věku, i kdyby se Češi dožívali vyššího věku. Mezi těmito dvěma světy se ocitají všichni třicátníci a mladší, kteří dnes pracují s jinými pravidly v zákoně, než jaká slyší v politické kampani. Právě tady začíná skutečný hazard.
Velká část lidí každopádně bere „pětašedesátku“ jako samozřejmost a považuje odchod nejpozději v 65 letech za spravedlivou hranici, kterou jim mají politici garantovat. Zákon ale dál počítá s věkem až 67, takže kdo dnes začne spoléhat na politický strop, může skončit v pasti předčasného důchodu.
Pravidla od 1. 10. 2024 dovolují odejít nejvýše o tři roky dřív, a to za cenu trvalého krácení 1,5 % výpočtového základu za každých 90 dní a bez valorizace procentní výměry až do dosažení řádného důchodového věku. Rozdíl dvou let v zaměstnání se tak snadno změní v doživotní srážku, kterou v debatách o „spravedlnosti“ skoro nikdo nahlas nezdůrazňuje.
Pro ročníky po roce 1988 tak vzniká velmi konkrétní dilema. Když se zaměstnanec, třeba prodavačka z ročníku 1990, rozhodne uvěřit stropu 65 let, může se později probudit do reality zákona a zjistit, že řádný důchodový věk kopíruje dráhu až k 67 rokům. Pokud jí zdraví nedovolí vydržet, sáhne po předčasném důchodu a natrvalo přijde o část penze i o valorizace procentní složky až do dosažení zákonného věku.
Vzniká typická nerovnováha informací: stát komunikuje politický záměr, ale občan nese finanční riziko, když se tím záměrem začne řídit dřív, než poslanci opravdu změní zákon. A do hry vstupuje ještě jedna proměnná, která už se přímo promítá do peněženek, i když na první pohled vypadá jako dobrá zpráva.
Valorizace, HDP a účet, který dnes není vidět
Od ledna 2026 stát zvedá průměrný starobní důchod o 668 korun na 21 839 korun měsíčně, což vláda prezentuje jako důkaz, že na seniorech „nešetří“. Zároveň ale už od roku 2023 platí přísnější vzorec valorizace: místo inflace plus poloviny růstu reálných mezd se počítá jen inflace a třetina růstu reálných mezd.
Podle Ministerstva financí tento posun šetří po plném náběhu zhruba 0,4 až 0,5 % HDP. Nová vláda sice v programu slibuje návrat k „štědřejší“ polovině růstu reálných mezd, ale žádná účinná novela zatím neexistuje. Za dnešními lákavými hesly o stropu 65 a vyšších valorizacích tak nestojí kouzlo, nýbrž budoucí účet v procentech HDP, který otevřeně popisují až makroekonomické analýzy.
OECD přitom počítá s tím, že české důchodové výdaje porostou. Podle její analýzy penzijního systému České republiky mají veřejné výdaje na penze vzrůst z asi 8,2 % HDP v roce 2016 na zhruba 11,6 % HDP v roce 2060, tedy o více než tři procentní body. To není kosmetika, ale zásadní změna struktury státních výdajů.
Národní rozpočtová rada ve své Zprávě o dlouhodobé udržitelnosti veřejných financí pro rok 2024 dodává, že konsolidační balíček a důchodová reforma 2024 společně srazily projekci dluhu z 311 % HDP na 217 % HDP na konci sledovaného horizontu, a právě změny v penzích v tom hrají klíčovou roli. Ministerstvo financí přisuzuje „závěrečné části důchodové reformy“, která zahrnuje zvýšení věku až na 67 let a zpomalení růstu nových důchodů, pozitivní dopad okolo 1,5 % HDP, zatímco samotná změna valorizačního vzorce nese úsporu 0,4–0,5 % HDP.
Pokud by tedy politická otočka zrušila vyšší věk odchodu a vrátila štědřejší valorizaci, vymazala by většinu zlepšení, které rada a ministerstvo v posledních letech pracně vykreslily. A to se nejvíc projeví právě ve chvíli, kdy současní třicátníci a čtyřicátníci začnou na penzi skutečně odcházet.
Jenže v debatě o „spravedlivých“ důchodech nezůstává jen u věku a vzorců. Na stole je ještě citlivější téma, které se dotýká milionů zaměstnanců, ale reálně pomůže jen zlomku z nich.
Těžké profese: velká očekávání, úzký okruh zvýhodněných
V debatě o „těžkých profesích“ politici rádi pracují s velkými čísly. Během jednání o reformě padaly odhady, že na dřívější nekrácený důchod by mohlo dosáhnout až 120 tisíc lidí, když se do systému zapojí části 3. i 4. kategorie, zatímco po zpřísnění pravidel by šlo jen o 12–15 tisíc pracovníků ve 4. kategorii.
Konečná podoba pomoci ale vypadá jinak. Zákon č. 324/2025 Sb. zavádí od 1. 1. 2026 povinný 4% příspěvek zaměstnavatele na produkt spoření na stáří pro vybranou část prací 3. kategorie, a to jen v měsících, kdy zaměstnanec odpracuje aspoň tři směny rizikové práce. Parametry jsou popsány v textu zákona č. 324/2025 Sb.
Politické sliby o masové úlevě tak v praxi nahrazuje cílený, ale úzce ohraničený příspěvek na předdůchod ze soukromého spoření. Pro zdravotní sestru v nemocnici nebo pracovníka ve výrobě tenhle rozdíl znamená hodně.
Zákon definuje „směnu rizikové práce“ jako takovou, v níž zaměstnanec vykonává rizikovou činnost po převážnou část doby, a nárok na 4% příspěvek vzniká jen tehdy, když tři takové směny stihne v jednom kalendářním měsíci. V praxi mohou sestry střídat rizikové a klidnější služby tak, že se na tři rizikové směny měsíčně vůbec nedostanou, a v takovém měsíci proto zaměstnavatel žádný povinný příspěvek neposílá.
Výsledkem je ostrý kontrast. Vláda současně nabízí strop 65, slibuje spravedlnost pro těžkou práci a otevírá dveře vyšším valorizacím, ale zároveň oslabuje parametry, které podle odborných institucí drží systém nad vodou. A právě u náročných profesí se ukazuje ještě jeden rozpor, který je méně vidět, ale o to víc rozhodne o tom, kdo se do systému výhod skutečně vejde.
Data na poslední chvíli: spravedlnost, nebo VIP klub na dluh?
Stát se rozhoduje o miliardách pro náročné profese v době, kdy ještě ani nezná detailní strukturu české práce. Zákon o jednotném měsíčním hlášení zaměstnavatele č. 323/2025 Sb. sice vstupuje v účinnost 1. 1. 2026, ale firmy začnou hlášení podávat až od 1. 4. 2026 a první souhrnné údaje o měsících leden až březen musí odevzdat do 30. 6. 2026.
Nový systém sjednotí data o zaměstnancích, pracovních poměrech, výdělcích a odvodech pro MPSV, ČSSZ, Finanční správu i Úřad práce a umožní mnohem přesnější analýzu pracovních podmínek. Časování je proto zvláštní: politici rozdávají sliby a nastavují výhody podle rizika práce v momentě, kdy klíčová „datová rentgenka“ ještě ani nezačala fungovat.
Na papíře přitom náročné profese vypadají jako jasně ohraničená skupina. Podle údajů citovaných MPSV a odbornými pracovišti pracuje v nejrizikovější 4. kategorii asi 18–20 tisíc lidí a ve 3. kategorii zhruba 450 tisíc zaměstnanců. Kategorizace probíhá podle zákona o ochraně veřejného zdraví na základě měření hluku, prachu, tepla, chladu a fyzické zátěže, o nichž rozhodují krajské hygienické stanice.
Zákon č. 324/2025 Sb. ale nakonec zavádí povinný 4% příspěvek jen pro část prací ve 3. kategorii u faktorů, jako jsou vibrace, zátěž chladem či teplem nebo dynamická fyzická zátěž velkých svalových skupin. Pro řadu lidí v továrnách tak může být překvapením, že jejich práce do „náročné profese“ podle zákona vůbec nespadá a že je právní definice a hygienická měření do elitního klubu zdaleka nezařadí.
Je evidentní, jak se tu střetávají tři světy. Politické návrhy v minulých letech oscilovaly mezi vizí široké skupiny až 120 tisíc zvýhodněných pracovníků a naopak velmi úzkým okruhem kolem 12 tisíc lidí ve 4. kategorii, kteří by získali předčasný důchod bez krácení. Současná úprava nabízí kompromis: místo masových dřívějších penzí přichází 4% příspěvek na spoření pro omezenou část 3. kategorie, zatímco strop 65 let se má stát všeobecným symbolem „spravedlnosti“.
Národní rozpočtová rada ve své zprávě zároveň opakovaně varuje, že každé rozšíření výjimek a výhod v důchodovém systému bez odpovídajících zdrojů oslabuje dlouhodobou stabilitu veřejných financí. Bez jasných, daty podložených kritérií tak hrozí, že „spravedlnost pro těžkou práci“ skončí jako úzký VIP klub placený dluhem budoucích generací.
V závěru se proto vrací otázka z titulku. Odvážný krok spočívá v tom, že politika konečně uznává rozdíl mezi kanceláří a hutí a snaží se dát lidem jistotu, že se důchodu dočkají nejpozději v 65 letech. Hazard začíná ve chvíli, kdy stejná politika ignoruje matematiku OECD a Národní rozpočtové rady, rozvolňuje brzdy reformy 2024 a rozdává výjimky dřív, než má v ruce solidní data z jednotného hlášení zaměstnavatelů.
Český penzijní systém je tak v bodě, kdy se „odvážný krok“ a „hazard s budoucností“ odehrávají současně a kde o vaší životní trajektorii rozhoduje víc přesné čtení zákonů a čísel než slogan, který se právě nejlépe vyjímá na volebním plakátu.
