Petr Macinka dál ztrapňuje Česko ve světě. Ve střetu s Hilary Clinton těžce pohořel

Jedna věta, jeden smích v sále, pár sekund videa. V Mnichově z toho vznikl virál, který se nedá vrátit. Až když se podíváme na celý záznam, je vidět, jak draho nás ta „legrace“ může vyjít.

Na pódiu v Mnichově sedí Hillary Clintonová, Radosław Sikorski a Petr Macinka, v sále elita Západu. Clintonová mluví o tom, jak podle ní Donald Trump „zradil Západ“. Macinka se předkloní k mikrofonu a anglicky pronese: „Well, first I think you really don’t like him.“

Clintonová bez mrknutí odpoví, že opravdu ne, a přidá obavu z dopadů jeho politiky na USA i svět, jak ukazuje dostupný záznam panelu. V tu chvíli se český ministr zahraničí v očích publika mění z partnera do debaty v autora memu, kterého si lidé zapamatují hlavně přes jednu větu.

Klip z panelu „The West – West Divide: What Remains of Common Values“, kde Macinka podle tiskové zprávy Ministerstva zahraničí reprezentuje Česko, během hodin oběhne X i americká média. TheWrap, New York Post a další ve svých titulcích a textech zvýrazňují nejvýživnější momenty: „You really don’t like Trump“ a „I’m sorry this makes you nervous“.

Ze zahraničního ministra se v mezinárodním prostoru stává hlavně obránce Trumpa, ne zástupce státu, který pomáhá Ukrajině. A právě tímhle obrazem si nás velká část světa spojí.

Mnoho Čechů ten střet sleduje v úplně jiném prostředí. V tramvaji, na mobilu, se sluchátky. Klip z TheWrap přeskakuje z jednoho účtu X na druhý, konzervativní komentátoři typu BizPacReview z něj dělají virál a označují Macinku za „legendu“. V českých médiích se objevuje informace, že video sdílel i Barron Trump a chválil „otevřený střet a nadšené publikum“.

Jenže hodně diváků zároveň instinktivně stáhne zvuk, aby soused neslyšel, jak český ministr na nejprestižnějším fóru planety působí spíš jako hlasitý troll než jako diplomat. Ten pocit trapnosti nezmizí ani po vypnutí videa.

Právě tady vzniká největší kontrast. Mnichovská bezpečnostní konference podle Evropské komise shromažďuje „více než 450“ vrcholných rozhodovatelů, včetně hlav států, ministrů a šéfů institucí, kteří tam řeší bezpečnost Západu a podporu Ukrajiny. Český ministr na takovém místě nereprezentuje vlastní ego, ale celou zemi.

Ještě větší problém než samotné memy tak nastává ve chvíli, kdy náš spojenec musí ministrovi v přímém přenosu vysvětlovat úplné základy fungování Evropské unie, a tam se teprve ukáže, jak hluboko ten problém sahá.

Právě na stejném panelu Macinka začne zpochybňovat demokratičnost EU a tvrdí, že mezi voliči a Evropskou komisí neexistuje skutečné spojení. Radosław Sikorski se nadechne a před celým sálem mu začne vysvětlovat abecedu Unie.

Připomíná, že europoslance přímo volí občané, vlády členských států navrhují komisaře a Evropský parlament jejich složení schvaluje. Dodá i to, že ani čeští ministři nevznikají přímou volbou, ale přes parlament. Na pódiu tak nevzniká rovnocenná výměna, ale improvizovaná hodina občanské nauky, v níž český ministr hraje roli žáka.

Právě tuto „lekci EU“ si lze vybrat jako ukázku, jak Sikorski „Macinku vyškolil“. Mnohá média ji začnou citovat v souvislosti s kritikou jeho nepřipravenosti. A po průchodu celým záznamem nelze než dojít ke stejnému závěru: nejde o drobnou slovní přestřelku, ale o moment, kdy český ministr před zraky spojenců působí spíš jako nepřipravený student než jako stavitel evropských kompromisů.

A tahle ztráta kredibility nezasahuje jen jeho jméno, ale i pověst Česka. Tím to ale v Mnichově nekončí.

V jiném vystoupení mluví Macinka o Ukrajině způsobem, který spojence znervózní ještě víc než spory o pravomoci Bruselu. Podle ukrajinského serveru Mezha, který cituje agenturu Ukrinform, označí USA za „jedinou sílu“, která může válku ukončit, a zdůrazní, že „první podmínkou musí být příměří“.

Později tuto tezi zopakuje a vyjádří skepsi k vojenskému vítězství Kyjeva. V panelu navíc pronese, že „fašisté zmizeli před sedmdesáti či osmdesáti lety“, což nelze označit jinak než problematické zlehčení, protože fašismus ani neonacistické tendence z Evropy po válce nezmizely.

Na fóru, kde státy pod ruským tlakem žádají tvrdší podporu Kyjeva a fašistická rétorika se bere smrtelně vážně, tak český ministr zní, jako by relativizoval jazyk, který okolní země považují za červenou linii. A do toho přichází ještě jeho útok na „woke“ Západ.

TheWrap cituje, že v reakci na Clintonovou začne Macinka vyprávět o „reakci na politiky, kteří zašli příliš daleko od běžných lidí“, a přidá explicitní nesouhlas s „genderovou revolucí“ a „klimatickým alarmismem“. Times of India připomíná, že mluví o „woke revoluci“ a trvá na tom, že existují „dvě pohlaví“, zatímco další identity podle něj představují sociální konstrukt.

Z mezinárodní bezpečnostní debaty se tak kvůli českému ministrovi stává další fronta kulturních válek, a právě přes tyto výroky nás zahraniční média začnou vnímat. A část českého publika ten stejný tón oslavuje jako „říkání pravdy na rovinu“, zatímco venku nás definují hlavně tyto výkřiky, a tím se rozpojuje to, co vidíme doma, od toho, jak nás čte svět.

Diskuse pod videi a pod články dělí české publikum na dva tábory. Konzervativní komentující jásají, že Macinka „naložil staré elitě“ a chválí jeho blízkost k americkému hnutí MAGA.

Liberálnější komentáře mluví o ostudě a reputačním riziku, které jeho slova přinášejí české zahraniční politice. Zahraniční média však v souhrnu vidí Česko hlavně přes bonmoty o Trumpovi, „genderové revoluci“ a „klimatickém alarmismu“, ne přes roky podpory Ukrajiny.

Tady se domácí „aspoň jim to řekl“ definitivně míjí s tím, jak svět čte naši vizitku. A když se podíváme na oficiální program, ten kontrast je ještě ostřejší.

Ministerstvo zahraničí v pozvánkové tiskové zprávě láká na bilaterální jednání s Rakouskem, Argentinou, Černou Horou, Moldavskem, Slovinskem, Indií či Čínou a na schůzky s německým ministrem vnitra Alexandrem Dobrindtem, šéfem Schwarz Group nebo Svjatlanou Cichanouskou. Xinhua detailně popisuje setkání Macinka a Wang I o „nápravě“ česko-čínských vztahů, Economic Times řadí českého ministra mezi partnery šéfa indické diplomacie Jaishankara na okraji konference.

Když však česká média v souhrnech z Mnichova kladou těžiště na virální panel s Clintonovou a „vyškolení“ od Sikorského a bilaterály odsunou do druhého plánu, začíná vítězit show nad výsledkem. A virální show má navíc dlouhé stíny.

Zahraniční média pak logicky neřeší, kolik bilaterálů absolvoval, ale jaké kontroverzní věty pronesl. Spojení „ztrapňuje Česko ve světě“ tak není jen emotivní zkratkou, ale poměrně přesným popisem situace, kdy jeden ministr přehluší dlouhodobou práci české diplomacie pár memy z Mnichova.

Právě tady se rozhoduje o tom, jakou roli Česko v Evropě opravdu získá. Pokud budeme zahraniční politiku dál měřit podle počtu lajků a sdílení domácího publika, musíme počítat s tím, že nás na fórech typu Mnichova začnou vnímat spíš jako hlučné narušitele než jako partnery u stolu, a to je cena, kterou malá země v nejistém světě jednoduše neunese.