Provokatér, nebo autentický hlas? Macinka vytáhl proti Clintonové i Sikorskému

Mnichovská bezpečnostní konference má být místem, kde Západ ladí společnou bezpečnostní politiku. Letos ji ale z Česka nejvíc připomíná virální klip s Petrem Macinkou, Hillary Clintonovou a větou o „dvou pohlavích“. Co v tom videu chybí a proč na tom tolik záleží?

„Vy Trumpa opravdu nemáte ráda,“ vystřelí Petr Macinka směrem k Hillary Clintonové a sál na Mnichovské bezpečnostní konferenci zahučí. Bývalá šéfka americké diplomacie před chvílí mluvila o tom, jak Donald Trump podle ní „zradil Západ, Severoatlantickou smlouvu i základní lidské hodnoty“ a proč Západ nesmí nechat Ukrajinu bojovat samotnou.

V ten moment se panel o bezpečnosti mění v kulturní bitvu, kde se místo tanků skloňují pohlaví. Na jednom pódiu sedí Hillary Clintonová, polský šéf diplomacie Radosław Sikorski a český vicepremiér, který se doma profiluje jako tvář „konzervativní revoluce“.

Macinka, místo aby přímo reagoval na otázku k Trumpově politice vůči Ukrajině, mluví o „genderové revoluci“, „klimatickém alarmismu“ a zdůrazňuje, že podle něj existují jen dvě pohlaví. Atmosféra bezpečnostního summitu najednou připomíná drsnější thread na sociálních sítích, a ne debatu o válce.

Právě proto Mnichov tolik dráždí. Německé ministerstvo zahraničí popisuje konferenci jako hlavní místo, kde západní politici a experti každoročně ladí společnou bezpečnostní strategii. Na jejím prestižním panelu „The West – West Divide“ se ale český vicepremiér neptá, jak Západ udrží jednotu, nýbrž přináší jazyk amerických kulturních válek, který český čtenář zná spíš z domácích facebookových diskusí než z jednání ministrů zahraničí.

Právě tady se rodí jádro dnešní otázky: je to odvážný „autentický hlas“, nebo spíš chladně spočítaná provokace, která má fungovat hlavně na domácím publiku?

Do hry navíc vstupuje rozdíl mezi virálem a realitou. Oficiální účet Mnichovské bezpečnostní konference sdílí hodinový záznam celé „Night Cap Session“, kde vedle výměny s Clintonovou zaznívají i pasáže o Ukrajině, EU a roli Západu. Česká média z něj sestříhají krátké klipy, často jen se sekvencí o „dvou pohlavích“ a onou poznámkou k Trumpovi.

V jedné z klíčových pasáží debaty Macinka líčí Evropskou komisi jako „moloch, který nikdo nevolil“ a tvrdí, že voliči nemají na složení Komise žádný přímý vliv. Radosław Sikorski reaguje okamžitě: připomíná, že komisaře navrhují zvolené vlády členských států a celou Komisi schvaluje přímo volený Evropský parlament, který ji může i odvolat.

V tu chvíli nejde jen o souboj dvou politiků, ale o střet hesla s procedurální realitou EU. Podle oficiálních materiálů Evropské komise totiž:

Srovnání těchto pravidel s Macinkovými větami ukazuje jednoznačný vzorec. Vicepremiér sice upozorňuje na reálný problém vnímaného „demokratického deficitu“, ale popis procesu ohýbá tak, aby hlavně budil emoce. A stejnou techniku používá i v daleko citlivější otázce Ukrajiny.

Hillary Clintonová na téže debatě varuje, že Trump „zradil Západ“ a že Západ nesmí nechat Ukrajinu padnout kvůli vlastním kulturním válkám. Česká vláda mezitím v září 2025 schvaluje pokračování národního Programu Ukrajina s roční alokací jedné miliardy korun až do roku 2030 a ministerstvo obrany vyčísluje vojenskou pomoc od roku 2022 na 17,4 miliardy korun.

Macinka však v Mnichově o válce a pomoci mluví zdrženlivěji a relativizuje potřebu podpory. Výsledkem je dojem, že česká politická reprezentace vysílá do světa dva různé signály, i když sedí ve stejné vládě.

Podobný rozpor se objeví i u jeho pózy „hlasu zapomenutých“. Macinka se doma stylizuje do role lídra konzervativní vzpoury proti „genderové ideologii“ a „klimatickému alarmismu“ a v rozhovorech slibuje „konzervativní revoluci“. I v Mnichově proto vystupuje jako ten, kdo mluví „za lidi, na které se elity vykašlaly“.

Podle souhrnu dat Eurobarometru ale zhruba dvě třetiny Čechů považují členství v EU za přínos, přestože zároveň patří k nejkritičtějším národům, pokud jde o hodnocení fungování Unie. V Macinkově mnichovském projevu je proto patrný spíš politický marketing než hlas většiny, a právě tady se otevírá další rovina: jak tento výkon čtou naši spojenci a domácí publikum.

České sociální sítě po konferenci zaplaví hlavně krátký klip, v němž Macinka Clintonové připomíná údajnou „zášť“ vůči Trumpovi, hájí jeho politiku a trvá na dvou pohlavích. Objevují se zprávy, že video sdílí i syn Donalda Trumpa a že o výměně informovala americká televize Fox News.

V domácí bublině tak Macinka získává obraz bojovníka, který „to natřel Clintonové“ a nenechal si nic líbit. Emoční linka je jasná: malá středoevropská země, která si na velké scéně nedá poroučet, a politik, jenž „říká věci, jak jsou“.

Jenže polská televize TVN24 rámuje tutéž scénu úplně jinak. Ve svém shrnutí mluví o „střetu Sikorského s českým ministrem“, zdůrazňuje část debaty o „nevoleném molochu“ a dává prostor chvíli, kdy Sikorski vysvětluje způsob jmenování komisařů a roli Evropského parlamentu. V zahraničním podání tak panel nevypadá jako triumf českého vzdoru, ale spíš jako lekce evropského práva, kterou polský ministr uděluje svému českému kolegovi.

Rozštěpení mezi „hrdým klipem“ doma a „školením“ venku tak dopadá hlavně na obraz Česka. A to ještě nezačala domácí politická reflexe, která tento kontrast posílí.

Část opozice v tuzemsku mluví o „Macinkově ostudě“ a volá po tom, aby „příště raději seděl doma“, zatímco exprezident Václav Klaus se českého ministra zastává. Analýzy v českých médiích připomínají, že zatímco prezident Petr Pavel v Mnichově sklízí uznání za jasnou podporu Ukrajiny, Macinka se v zahraničních článcích objevuje hlavně v souvislosti se spornými výroky o EU, genderu a Trumpovi.

Vedle sebe se tak rýsují dva středoevropské obrazy: zkušený Radosław Sikorski, který jako bývalý válečný reportér a exministr zahraničí mluví jazykem bezpečnostních strategií, a český vicepremiér, jenž na stejném pódiu otevírá kulturní války. A právě tento kontrast může mít dopad na to, jak s námi budou dál jednat spojenci.

Právě zmíněný kontrast může při dalších jednáních vyvolávat mezi partnery otázky, jak důsledně česká vláda dodrží své závazky vůči EU a Ukrajině a zda Macinkův tón představuje nový kurz, nebo jen sólové číslo. V tom okamžiku už nejde o lajky pod klipem, ale o důvěryhodnost celé země.

Zůstává tedy otázka z titulku. V Mnichově se opravdu ozval autentický hlas části české veřejnosti, která cítí únavu z války, nedůvěru k Bruselu a odpor k rychlým kulturním změnám. Současně však Macinka zjevně počítá s tím, že provokace před kamerami přinese domácí body, i když jeho výroky o EU a Ukrajině se rozcházejí s oficiálními pravidly Unie i s dlouhodobou politikou vlastní vlády.

Jeho mnichovský výkon je tak možné vnímat méně jako statečné zastání „zapomenutých“ a více jako řízenou provokaci v okamžiku, kdy reputace Česka u spojenců nese vyšší cenu než kdy dřív. A jestli se tento styl stane novou normou české zahraniční politiky, nebo jednorázovým výstřelem, na to už neodpoví virální klip, ale až další summity a konkrétní rozhodnutí vlády.