Článek
Na benzince vidíte novou cenu viněty a slyšíte slib vlády, že teď už se zdražovat nebude. V zákoně ale dál běží vzorec, který známku rok co rok zvedá. A když se podíváme, kam peníze z vinět a mýta míří, začíná být jasné, proč se tenhle příběh netýká jen řidičů.
Slib „zmrazíme cenu“ versus řádek v zákoně
V kapitole Doprava v programovém prohlášení vlády z 5. ledna 2026 se píše, že vláda „srovná podmínky pro elektromobily a klasická vozidla, včetně dálničních známek, a zmrazí jejich cenu i související poplatky pro osobní dopravu“. Tento slib si může každý přečíst přímo v oficiálním programovém prohlášení vlády.
Ve stejný den ale dál platí § 21 zákona č. 13/1997 Sb., který nařizuje ministerstvu dopravy každý rok automaticky přepočítat cenu známek podle pevného vzorce a nové sazby vyhlásit ve Sbírce zákonů. Podle znění tohoto zákona o pozemních komunikacích běží valorizační mechanismus sám od sebe, bez politického hlasování o každém zdražení.
Právní informační systémy ani aktuální znění zákona neobsahují žádnou novelu, která by valorizační mechanismus pro roky 2025 a 2026 rušila. Naopak, ministerstvo dopravy v listopadu 2025 vydalo Sdělení č. 462/2025 Sb., ve kterém stanovilo změnový koeficient pro rok 2026 a vyhlásilo nové sazby: roční známka 2 570 Kč, třicetidenní 480 Kč, desetidenní 300 Kč a jednodenní 230 Kč. Vzorec odvedl práci, ceník vyskočil, politický slib zůstal na papíře.
Někde u Humpolce si dnes rodina kupuje denní známku za 230 korun, dívá se na čerstvou ceduli s ceníkem a s úlevou říká, že „teď už to snad přestane lézt nahoru“. Částky krátkodobých vinět přesně odpovídají zákonným procentům z roční sazby, ale vláda v programovém prohlášení vůbec neřeší, jestli se její „zmrazení“ vztahuje i na jednodenní, desetidenní a třicetidenní viněty. Vzniká tak zvláštní schizofrenie: lístek v ruce symbolizuje klid, právní texty dál tlačí ceny nahoru, a to ještě nevíme, jak přesně tenhle automat funguje.
Právě uvnitř toho vzorce se totiž rozhoduje o tom, jestli se budou řidiči opravdu radovat, nebo jen přehlížet účet, který se tiše načítá jinde.
Jednoduchý vzorec, který zdražuje bez hlasování
Zdražování dálničních známek dnes neurčuje schůze vlády, ale jeden řádek v zákoně. § 21 zákona o pozemních komunikacích zavádí takzvaný změnový koeficient, který spojuje dvě veličiny: inflaci a meziroční změnu délky dálnic v provozu. Ministerstvo dopravy každý rok vezme roční sazbu z předchozího období, vynásobí ji koeficientem a výsledek vyhlásí jako nové ceny známek.
Nikdo už pak nehlasuje o tom, jestli konkrétní korunový nárůst dává smysl. Rozhodne prostá matematika.
Přechodná ustanovení konsolidačního balíčku z roku 2023 nastavila pro rok 2024 roční známku na 2 300 korun. Pro rok 2025 ministerstvo spočítalo a vyhlásilo částku 2 440 korun, z níž odvodilo ceny kratších známek. V listopadu 2025 přišlo další kolo: délka dálnic v provozu vzrostla o 2,8 procenta na 1 377,23 kilometru, inflace přidala zbytek a změnový koeficient vyšel na 1,054. Výsledek je konkrétní a pro řidiče velmi čitelný:
- roční známka z 2 440 na 2 570 Kč (nárůst zhruba o 5,4 %),
- třicetidenní na 480 Kč,
- desetidenní na 300 Kč,
- jednodenní na 230 Kč.
Na takto vypočítané ceny už ale stát navázal velmi konkrétní očekávání. Podle odhadů ministerstva dopravy, které přebírají dopravní média, mají příjmy z dálničních známek za rok 2025 dosáhnout přibližně 8,46 miliardy korun. Tyto peníze nekončí v žádné „černé díře“, ale v rozpočtu Státního fondu dopravní infrastruktury (SFDI), který z nich platí nové úseky, opravy vozovek i běžnou údržbu.
V praxi to znamená jediné: každá koruna ušetřená na známkách musí chybět jinde, pokud nechceme seškrtat investice do dálnic a silnic. A právě tady se začíná rýsovat odpověď na otázku, kdo zaplatí účty za politicky slibovaný „klid na pumpě“.
Zmrazené viněty, dražší mýto a skrytý účet v regálu
Odpověď vláda už naznačila v jiné části systému. Na rok 2026 připravila nařízení, které zvyšuje sazby mýtného pro nákladní dopravu. Důvodové zprávy i odborné analýzy mluví o stovkách milionů korun navíc ročně, které mají opět skončit v rozpočtu SFDI.
Rozdíl je ale v tom, kdo tenhle účet nejdřív zaplatí. U viněty jde o přímou platbu řidiče osobního auta. U mýtného se nejprve zvednou náklady dopravců, kteří je logicky promítnou do cen za přepravu. A ty pak projdou dodavatelským řetězcem až k lidem, kteří utrácejí v běžném supermarketu.
Tentýž rozpočet SFDI tedy plní dvě různé „kasičky“:
- část příjmů z dálničních známek platí přímo řidiči osobních aut,
- část příjmů z mýtného rozloží dopravci do cen zboží a služeb.
Když vláda slavnostně oznámí „zmrazení“ částky na vinětě, politicky přinese úlevu těm, kdo si kupují roční nebo krátkodobou známku. Riziko tiché křivdy ale spočívá v tom, že rozdíl doplatí i lidé, kteří nemají auto vůbec, a to v položkách, které si s dálniční známkou většina z nás nespojí. A právě v ten moment přichází na řadu další oblíbené vysvětlení, které má všechno omluvit.
Že prý „tohle všechno nařídil Brusel“.
Brusel nastavuje mantinely, konkrétní ceny jsou čistě české
Evropská unie žádný český ceník dálničních známek nevydává. Směrnice (EU) 2022/362 jen říká, že pokud stát zpoplatní osobní auta časovou známkou, musí nabídnout roční, měsíční nebo dvouměsíční a zároveň denní, týdenní či desetidenní variantu, a zároveň hlídá stropy: dvouměsíční maximálně 30 %, měsíční 19 %, desetidenní 12 %, týdenní 11 % a denní 9 % roční ceny. Tyto limity vyplývají přímo ze znění směrnice (EU) 2022/362.
Český zákon z těchto pravidel přebírá právě poměry 19/12/9 procent pro třicetidenní, desetidenní a jednodenní známku a zapisuje je do § 21, ale konkrétní částku roční viněty si určuje sám. Stejně čistě domácí původ mají i výjimky pro ekologická auta, která právní úprava zvýhodňuje sníženými nebo nulovými sazbami.
V debatě o zdražování se proto často objevuje pohodlné vysvětlení: „Brusel to nařídil.“ Ve směrnici ani materiálech Evropského parlamentu o harmonizaci silniční dopravy ale není žádnou částku pro roční známku, žádnou povinnost dálniční viněty vůbec zavádět a už vůbec ne české slevy pro elektromobily.
Konkrétní ceny 2 300 Kč v roce 2024, 2 440 Kč v roce 2025 i 2 570 Kč v roce 2026 vznikly čistě v českém zákoně, přechodných ustanoveních a sděleních ministerstva dopravy. A stejně domácí je i slib „zmrazit“ ceny, který vláda připsala do svého programového prohlášení bez jakékoliv nové evropské povinnosti.
Realita tak vypadá jinak, než jak ji maluje politický marketing. Brusel nastavil jen mantinely pro poměry krátkodobých vinět k roční, ale výši roční sazby, existenci ekoslev a rozhodnutí o jejich „srovnání“ drží plně v rukou česká vláda a parlament. A právě tam by se měli ptát jak řidiči, tak lidé, kteří po dálnici nikdy nevyjedou.
Protože kdykoliv politici jednou slavnostně oznámí „konec zdražování“ a podruhé bez větší pozornosti zvednou mýtné nebo jiné daně, nejde o nevyhnutelný diktát z Bruselu, ale o domácí prioritu, u které stojí za to vědět, komu uleví a koho pošle platit tichý účet v pozadí.
