Článek
Polozapomenuté dějiny jsou dostupné také v audio a video formě! Na Spotify a Apple podcasts si můžete poslechnout audio verze zde psaných článků, které jsou doplněné mnoha informacemi, na které nebyl v textu prostor. Nově je také série dostupná na Youtube. Odkazy na ně najdete buď pod autorským profilem či na konci článku v sekci odkazů. Na Facebooku a Instagramu jsou navíc nově dostupné galerie fotografií, maleb a map (odkaz opět na stejných místech).
Je opravdu málo témat, kterým v historii rozumíme tak dobře, jak bychom chtěli. Nedostatek zdrojů je nekonečným prokletím každého historika a vždy tak ponechá otevřené otázky. U dnešního tématu je tento problém živější než obvykle. Caesarův hlavní vrah, Marcus Brutus, je přes svou slávu v mnoha ohledech zapomenutou figurou, a to kvůli prostému faktu, že nevíme téměř nic o většině jeho života. Většina lidí zná pouze jeho velkolepý čin v březnu roku 44 před Kristem, ale i znalejší historici toho o této figuře vědí mnohem méně, než by chtěli. Co tedy můžeme o jednom z nejslavnějších vrahů historie říci?
Slavné jméno, neznámý jedinec
Marcus Iunius Brutus se pravděpodobně narodil roku 85 před Kristem, a to do rodiny, která ho od narození měla obdarovat velkolepým odkazem. Byl to muž jménem Brutus, jenž o čtyři století dříve svrhl římskou monarchii a nastolil novou republiku. Jeho nově narozený potomek měl navíc mezi svými předky několik dalších hrdinů rané republiky, jež mu v aristokratické společnosti pozdní republiky dávali impozantní renomé. Tito oficiální předci však nijak nepomohli Brutovu otci, který byl roku 77 brutálně zavražděn. Stalo se tak kvůli jeho opozici vůči muži, kterého měl mladý Brutus za tento čin do smrti nenávidět. Jmenoval se Pompeius a patřil k největším vojevůdcům římských dějin.
Ztráta otce však ironií osudu pomohla budoucím šancím mladého aristokrata. Zajistila mu vyšší pozornost svého strýce Cata mladšího, který patřil k předním politikům v římském senátu a měl synovce dlouhodobě podporovat. Je možné, že právě exemplář výborného řečníka, jako byl Cato, vedl Bruta k jeho studiím, které se věnovaly především filozofii a rétorice starého Řecka, do kterého se Brutus hluboce zamiloval. Právě při studiích se také spřátelil s dalším mladíkem, jenž s ním měl sdílet mnohé životní události, a nakonec i smrt. Jeho jméno bylo Gaius Cassius Longinus, a zatímco Brutus vynikl jako filozof a politik, Cassius měl své uplatnění nalézt v umění války.
První politické aktivity měly na nově dospělého aristokrata spadnout roku 59 před Kristem, a to při dodnes matoucí aféře v senátu, kdy byl Brutus spolu s dalšími mladými aristokraty obviněn z plánu na zavraždění Pompeia, který v té době posiloval v Římě svou moc. Brutus byl však brzy z celé aféry očištěn, a to díky intervenci muže, jenž celou akci zorganizoval. Byl to tehdejší Pompeiův spojenec Gaius Julius Caesar, který se pravděpodobně snažil očernit své politické nepřátele. Caesar měl však Bruta v oblibě, a to díky milostnému vztahu, jenž si tehdy užíval s Brutovou matkou. Aby těch spojení nebylo málo, tak byl Caesar také úhlavním nepřítelem Brutova strýce Cata.
Právě oblíbený strýc zajistil Brutovi první politické uplatnění. Byla to správa nově anektovaného ostrova Kypr, kde si oba muži počínali úspěšně a se ctí. Brutus si po této první zkoušce začal rychle získávat čím dál více funkcí a pozornosti. Působil například jako jeden ze správců římské státní pokladnice, nově zastával pozici v samotném římském senátu a také pomáhal při správě římské provincie Kilíkie (dnešní jižní Turecko). Tam se také více seznámil s jedním z nejlepších politiků a pravděpodobně největším řečníkem své éry, Marcem Cicerem. Cicero si silně vážil filozofických a morálních standardů svého mladého kolegy, ale také zaznamenal, že Brutus nebyl žádným svatouškem a několikrát se dopustil nepříliš legálních finančních aktivit, jež měly za oběť některé provinční občany.
Tento šramot na jeho reputaci však nebyl v římské společnosti příliš vnímán a Brutus si především získal reputaci silně vzdělaného a velmi morálního muže, který v politice zastával umírněné názory, ale plně stojí za současným politickým systémem a opovrhuje těmi, kdo by jej chtěli svrhnout. To ho blízce pojilo jak s Catem, tak Cicerem, ale čím dál více byl kvůli této pozici v konfliktu s Caesarem, jenž se čím dál více střetával se senátem a jeho konzervativní většinou. Ještě horší však byl pro Bruta fakt, že jím milovaný senát našel svého vlastního šampiona, který přísahal, že bude bránit republiku proti jakýmkoliv ilegálním akcím ze strany Caesara. Nebyl to nikdo jiný než vrah Brutova otce, Pompeius.
Umírání republiky
Roku 49 před Kristem překročil Caesar se svými vojáky hraniční řeku Rubikon a formálně tak vstoupil do války s římskou republikou a jejím senátem. Pompeius, většina senátu a Cato rychle zformovali proti-caesarovskou frakci, ale ne všichni byli schopni hned si vybrat stranu. Brutus sám čelil těžkému rozhodnutí. Mohl následovat svého strýce a senát, což by však znamenalo podpořit muže, kterého hluboce nenáviděl. Pompeius sám se navíc choval čím dál více autoritářsky a nebylo jasné, zda by jeho triumf skutečně zachránil republiku. Caesar, který měl Bruta a jeho rodinu v oblibě, by ho za podporu mohl silně odměnit a Brutus by v novém režimu mohl být hlasem rozumu.
Není jasné, co nakonec vedlo k Brutově rozhodnutí, ale je možné, že následoval podobný argument jako Cicero. Ten čelil podobným pochybnostem, a nakonec se rozhodl, že je lepší, aby zvítězil Pompeius, který aspoň formálně užíval svou autoritu ve jménu senátu a republiky. Oba muži se tak nakonec přidali k Pompeiovcům v Řecku, kde se starý generál chystal na rozhodující bitvu s Caesarem. Brutus nehrál v tomto boji žádnou větší roli, ale jeho starý přítel Cassius vedl část pompeiovského námořnictva a ukázal se jako jeden z nejschopnějších námořních velitelů své éry. To však nezměnilo výsledek války, kterou Caesar jasně vyhrál a jež vedla k Pompeiově smrti.
Brutus byl jedním z prvních lidí, kteří od Caesara obdrželi milost. Vítězný generál dokonce dal svým vojákům rozkaz před bitvou, aby Bruta nijak neohrozili a v případě střetnutí mu dovolili ustoupit. To byla skutečně velká laskavost a bylo jasné, že Caesar neměl v úmyslu promrhat talent, který v Brutovi viděl. Ten byl velmi vděčný a evidentně se rozhodl, že zaujme onu pozici, kterou zvažoval před začátkem války. V Caesarově nové diktatuře, která měla trvat deset let, chtěl hrát roli umírněného rádce, jenž zastaví nejhorší části tyranie a pomůže zajistit, že se Řím po konci Caesarovy vlády vrátí do demokratických kolejí.
Jako svůj první cíl si Brutus stanovil záchranu svých přátel a příbuzných, kteří také patřili k Pompeiovcům. Caesar byl znám svou milosrdností a přijal většinu návrhů svého chráněnce, které umožnily návrat mnoha senátorů a generálů do Říma. Někteří se rychle podřídili Caesarově autoritě a začali podporovat diktátorův režim, ale více zatvrzelí republikáni pod vedením Cassia ze začátku odmítli s režimem spolupracovat a byli kvůli tomu vytlačeni na druhořadé pozice v novém systému. Byl to však Cato, kdo odmítl přijmout od Caesara i pouhé omilostnění a po několika letech dalších bojů spáchal sebevraždu v severní Africe. Jeho odkazu se měl chopit právě Brutus.
Náš protagonista začal totiž čím dál více pochybovat o své podpoře pro Caesara. Diktátor začal býti čím dál více pompézní a svými kroky začínal čím dál více připomínat nenáviděné krále legend. Diktátor si především nechal svůj titul prodloužit až do své smrti, což mnozí brali jako předehru k zavedení nové římské monarchie. Brutus sice z nového režimu získal mnohé, ale jeho republikánské myšlení ho čím dál více vedlo k plánům na vzpouru. Diktátorovy rostoucí ambice ho přesvědčily, aby se odhodlal k nejradikálnějšímu možnému činu. Začal plánovat Caesarovu vraždu.
Postrach tyranů
Kdo přesně přišel s plánem na svrhnutí diktátora, je dodnes nejasné, ale centrem celé operace měli být tři muži. Cassius Longinus asi nikoho nepřekvapí a úspěšný generál do spiknutí přivedl mnohé bývalé Pompeiovce. Spiknutí však mělo, ironií osudu, zahrnovat mnoho mužů, jež Caesarovi pomohli k moci. Pod velením Decima Bruta, vzdáleného bratrance našeho protagonisty, došli mnozí Caesarovi spojenci a důstojníci k názoru, že jejich vůdce zašel příliš daleko. Decimus je moderními autory často ignorován, ale starověké zdroje ho často považují za nejdůležitějšího ze spiklenců. Právě on zajistil účast bývalých Caesarovců a navíc měl ze všech spiklenců nejbližší vztah k diktátorovi.
A co přinesl spiknutí náš protagonista? Brutus se měl stát hlavním politickým vůdcem celé akce a také mužem, jenž dokázal dostat své spojence k potřebné shodě. Decimus i Cassius byli především vojáci a mezi bývalými Caesarovci a Pompeiovci bylo mnoho zlé krve. Několik předchozích spiknutí proti Caesarovi se kvůli těmto a podobným problémům rozpadlo, a právě Brutus dokázal zajistit, že se celý plán dokázal proměnit v realitu. Jako potomek zakladatele republiky byla jeho účast navíc významným symbolem, jenž mohl celé akci dodat důležitou legitimitu mezi římskou společností.
Plánování celého atentátu bylo od začátku celkem komplikované. Už hledání vhodného místa vyvolalo dlouhé diskuze a Caesarovy plány na nové východní kampaně přinutily spiklence k rychlým a často i zbrklým rozhodnutím. Nakonec padla shoda na budově senátu, kde by celá akce měla největší symbolickou sílu, a navíc by v budově nebyli Caesarovi osobní stráže. Brutus však kompletně odmítl, aby se z celé akce stal masakr, a zkazil tak plány Cassia, jenž chtěl kromě diktátora zabít také některé z Caesarových hlavních poradců a spojenců. Tato milost se do budoucna měla spiklencům stát osudnou.
K vraždě mělo dojít 15. března, během takzvaných březnových id. Celé spiknutí bylo několikrát málem prozrazeno a sám Caesar se toho dne kvůli nemoci rozhodl, že do senátu vůbec nepůjde. Nakonec ho dokázal přesvědčit právě Decimus, který svého dlouholetého přítele a protektora dokázal přesvědčit k osudné cestě do senátu. Ten se kvůli stavbě své nové trvalé rezidence měl, ironií osudu, sejít v divadle postaveném Pompeiem, a Caesar tak o život přišel pod gigantickou sochou svého starého přítele a protivníka.
Samotný čin není třeba dlouho popisovat. Spiklenci na diktátora zaútočili rychle a nemilosrdně, ale celá akce se propadla do chaosu, během něhož byl Brutus lehce zraněn jedním ze svých kolegů. Nakonec dorazil k již vážně zraněnému Caesarovi, který mu dle některých zdrojů řekl několik finálních slov, než byl Brutem zabit. „I ty, mé dítě?“ Tato slova jsou často brána jako ukázka Caesarova šoku a smutku z Brutovy zrady. Ve staré řečtině, kterou je diktátor prý pronesl, však mohou mít i jiný význam. Slova Kai su, teknon, byla začátkem řeckého přísloví, které přálo člověku, aby se mu stalo to samé jako jeho oběti. Přál Caesar svému vrahovi posmrtnou pomstu? Pokud ano, tak velmi úspěšně. Brutus měl před sebou už jen dva roky života. O nich však pojedná příští článek.
Zdroje a další četba:
Tempest, Kathryn. Brutus: the noble conspirator. New Haven: Yale University Press, ©2017. xiii, 314 stran, 8 nečíslovaných stran obrazových příloh. ISBN 978-0-300-18009-1.
Cicero, Marcus Tullius. Cicero's Letters to Atticus. Repr. Harmondsworth: Penguin Books, 1979. 736 s. Penguin Classics. Literature. ISBN 0-14-044309-6.
Goldsworthy, Adrian Keith. Caesar: život giganta. 1. vyd. Plzeň: Plejáda, 2010. 549 s., [16] s. obr. příl. ISBN 978-80-87374-43-6.
Polozapomenuté dějiny - Podcast - Apple Podcasts https://open.spotify.com/show/4hPFrkEAwI0qxjkk4EwHZR
