Článek
Polozapomenuté dějiny jsou dostupné také v audio a video formě! Na Spotify a Apple podcasts si můžete poslechnout audio verze zde psaných článků, které jsou doplněné mnoha informacemi, na které nebyl v textu prostor. Nově je také série dostupná na Youtube. Odkazy na ně najdete buď pod autorským profilem či na konci článku v sekci odkazů. Na Facebooku a Instagramu jsou navíc nově dostupné galerie fotografií, maleb a map (odkaz opět na stejných místech).
Ach, olomoucká vražda. Pád posledního Přemyslovce je skutečně jednou z nejzajímavějších kapitol naší historie a dodnes přitahuje pozornost mnohých studentů dějin. Není divu, jde o konec první a nejdéle vládnoucí české dynastie, která je dodnes často vnímána jako jediná skutečně česká vládnoucí rodina naší země. V učebnicích dějepisu se po konci Přemyslovců většinou rychle přechází k nástupu Lucemburků, čímž se však přeskočí několik mimořádně bouřlivých let, jež byly jedněmi z nejdivočejších v našich dějinách. České země se propadly do neustálých mocenských bojů a králové se střídali rychlostí blesku.
Hráči nad umírajícím tělem
Na první pohled mohla vláda Václava III., zahájená roku 1305, působit velkolepě. Po smrti svého otce zdědil tituly českého i polského krále a o několik let dříve byl korunován také uherským panovníkem. Teoreticky tak vládl jedné z největších říší tehdejší Evropy, ale skutečnost byla zcela jiná. V Uhrách byl už téměř úplně vytlačen od moci a zůstalo mu jen několik věrných pevností. Polské země se bouřily a ani loajalita českých šlechticů nebyla jistá. Navíc musel řešit i zdevastované královské finance, které vyčerpal velmocenský program jeho otce Václava II., což vedlo ke kompletnímu kolapsu státní pokladnice.
Václav III. měl být posledním mužským členem Přemyslovského rodu. Čtrnácté století bylo obecně pro evropské dynastie nebezpečné a sám Václav se dostal na uherský trůn jen díky vymření původního rodu Arpádovců. Polští Piastovci, soupeřící s Přemyslovci o polskou korunu, přišli o své postavení jen o dvě generace později. Všechny tři starobylé královské rody středovýchodní Evropy navíc spojovaly podobné potíže, mezi kterými stála na prvním místě především čím dál více sílící a sebevědomější šlechta. V českých zemích byla pro poslední Přemyslovce stále větším problémem a často sahala k intrikám a otevřeně proti-královským činům. Vymření královského rodu po meči tento problém jen prohloubilo.
Možnost zániku přemyslovské linie byla v Evropě dobře známa a mnozí chtěli situace využít. Prvním kandidátem byl Jindřich, vévoda korutanský. Jeho rod získal Korutany paradoxně díky podpoře Habsburků a to proti Václavovu dědečkovi Přemyslu Otakarovi II., ale Jindřich se v politice pevně orientoval na Prahu. Za tuto loajalitu se oženil s nejstarší dcerou Václava II. a Václav III. jej pověřil významnými úřady a tituly. Jindřich nebyl ani zvlášť odvážný muž či výjimečný stratég, ale byl přijatelně schopný správce, který uměl jednat s českou šlechtou a získal si v zemi řadu příznivců.
Dalším významným uchazečem byli Habsburkové, kteří hráli roli hlavních rivalů Přemyslovců v Evropě. Na přelomu 13. a 14. století jejich moc rychle rostla. Po porážce Přemysla Otakara II. získali císařskou korunu Svaté říše římské, kterou drželi i za vlády Václava III. Své ambice nyní upínali právě k českým zemím, které by po propojení s rodovými državami v moderním Rakousku mohly vytvořit nové mocenské jádro Svaté říše římské. V zásadě chtěli dosáhnout téhož stavu, který Ferdinand I. dokázal vytvořit po roce 1526 a to o dvě století dříve.
A kde byli budoucí vítězové celého dramatu Lucemburkové? Občas v Lucembursku, ale většinou ve Francii. Patřili k méně významným říšským šlechticům, avšak pod vedením Jindřicha VII. dokázali navázat výjimečně úzké vztahy s královským dvorem v Paříži. Mnoho členů rodu včetně Jindřicha, jeho syna Jana a vnuka Karla, bylo na západě částečně či plně vychováváno. Francouzská podpora se měla stát klíčovou součástí lucemburského vzestupu, který se začal projevovat už během posledních let vlády Přemyslovců.
Rok tří králů
Václav III. byl zavražděn 4. srpna 1306 v Olomouci, kde připravoval válečnou výpravu do Polska, aby potlačil tamní odbojnou šlechtu a upevnil si tak svou moc. Pro tuto misi e dokonce vzdal svého trůnu v Uhrách, aby mohl plně shromáždit své síly. Z jeho vraždy byli obviňováni téměř všichni výše zmínění hráči. Česká šlechta nechtěla táhnout do Polska, Habsburkové měli své plány a Jindřich Korutanský byl během královy výpravy ustanoven regentem Českého království, což z něj činilo nejmocnějšího muže v zemi a posílilo jeho už tak poměrně silný nárok na trůn.
A ten také rychle uplatnil. Česká šlechta se sešla, aby ukončila nové bezvládí, jež v týdnech po vraždě způsobilo nepokoje v celém království. Jindřich se pár dní zdál být jediným reálným kandidátem, avšak šlechta se brzy rozdělila na dvě protichůdné frakce. Páni z Libé a Dubé, mnozí drobní šlechtici a i nejvyšší komorník království Jindřich z Rožmberka. Tato koalice byla z počátku především sjednocena svou nechutí ke korutanskému vévodovi, ale nakonec se shodla na podpoře habsburské kandidatury. Byla však v menšině a 3. září roku 1306 byl Jindřich Korutanský provolán českým králem.
Jen málokdo si myslel, že tím vše končí. Korutanský král měl sice formálně plnou moc, ale rychle si uvědomil, že nemá dostatečnou autoritu na svými šlechtici. Habsburkové byli navíc stále silní a římský král chtěl na český trůn dosadit svého syna Rudolfa. Ten měl s Jindřichem staré spory a nyní viděl příležitost k odvetě. Několik dní po Jindřichově korunovaci vytáhl na Prahu, kam dorazil začátkem října. Česká šlechta předvedla svůj oblíbený taktický tah a náhle si vzpomněla, že vlastně vždy chtěla podporovat Rudolfa. Jindřich promptně uprchl do Korutan a doufal, že možná v budoucnu dostane druhou šanci.
Rudolf I. začal svou vládu celkem dobře. Svou legitimitu potvrdil novou královskou volbou, která z něj 16. října učinila právoplatného českého krále, a navíc se oženil s vdovou krále Václava II. Brzy poté začal provádět první kroky k resuscitaci prázdné královské pokladny a podařilo se mu dokonce i zkrotit české šlechtice, poté co porazil jejich pokus o povstání. České království sice za jeden rok vystřídalo tři krále, ale zdálo se, že konečně bude obnovena stabilita. A pak Rudolf zemřel.
Nový král právě porazil vzbouřenou šlechtu, jen aby vzápětí zemřel na nemoc. V červnu roku 1307 se tak opět otevřel český trůn a šlechta se rozhodla obrátit ke starému dobrému Jindřichu Korutanskému. Ten byl po svém prvním pokusu považován za dostatečně slabého, aby na rozdíl od Rudolfa neomezoval práva aristokracie. Staronový král se jim za to promptně odměnil rozdáním mnoha titulů a pozemků, což pouze zhoršilo již tak mizernou státní ekonomiku. Korutanský král však slavil úspěch, když byl roku 1308 zavražděn otec Rudolfa I., který plánoval nový habsburský útok na Čechy. Jindřich si mohl oddechnout, ale ne na dlouho.
Lucemburský triumf
Lucemburkové byli zatím v našem příběhu nepříliš aktivním hráčem, ale právě rok 1308 jim měl zajistit výstup do nejvyšších pater moci. Vražda habsburského krále vedla k novým volbám císaře Svaté říše římské a říšská šlechta se nakonec rozhodla pro slavného, schopného a Francií vydatně podporovaného Jindřicha VII. Této volby se teoreticky měl účastnit i král český, který však kvůli nestabilní domácí situaci raději zůstal v Praze. Podle některých zdrojů to byla veliká chyba, která římského vládce hluboce urazila, ale to je dost možná pouhá pozdější snaha odůvodnit císařův postoj vůči českému králi.
Spory obou Jindřichů byly spíše kvůli moci než nějaké uražené pýše. Nový císař myslel podobně jako Habsburkové a považoval velké české království za ideální součást rodových držav, jež by jeho dynastii zajistily prominentní roli v říšské politice na další staletí. Panovníkovým nadějím pomáhal fakt, že se proti českému králi opět zvedal odpor. Jednak tu byla dříve pro-habsburská šlechta, která pod velením Rožmberků začala hledat novou náhradu za korutanského vetřelce, ale proti panovníkovi se také obrátilo několik mnišských řádů, na které král Jindřich uvalil nové daně. Mniši sami mohli jen těžko svrhnout krále, ale mohli odejít do říše, kde o svých problémech mluvili před novým a sympatickým císařem.
Proti-korutanská frakce nakonec s císařem Jindřichem smluvila dohodu, podle které výměnou za udržení svých privilegií podpoří kandidaturu jeho syna Jana, jenž se navíc měl oženit s přemyslovskou princeznou Eliškou, která byla propašovaná šlechtici ze země na císařský dvůr. Jan po svatbě vyrazil roku 1310 proti Praze, kde už stihlo vypuknout šlechtické povstání. Zde si Jindřich Korutanský zaslouží uznání, protože se poučil ze své první vlády. Povstání dokázal potlačit s podporou loajálních jednotek z Korutan a spojeneckých sil z Míšenska (moderní Sasko). Evidentně nehodlal padnout bez boje.
Zde je třeba uznat, že se Jindřich poučil ze své první vlády. Tentokrát povstání potlačil pomocí loajálních oddílů z Korutan i spojenců z Míšenska. Zdálo se, že svou pozici ubrání. Jan Lucemburský navíc čelil potížím – mnoho šlechticů odmítlo bojovat, některé slíbené opory selhaly a Jan dorazil k Praze mnohem slabší, než očekával. Jindřich se ve městě opevnil a Lucemburkové stáli před hrozbou potupného nezdaru. Zlom nastal, když povstali pražští měšťané, otevřeli brány a vpustili Janovo vojsko. Jindřich pochopil, že je konec, a po několika dnech uprchl. Dožil nakonec v rodných Korutanech, vládl tam poměrně schopně, později se usmířil s Lucemburky a nikdy se nevzdal titulu českého krále. Zemřel roku 1335.
Když byl Jan Lucemburský roku 1311 korunován českým králem, uzavřela se jedna z nejbouřlivějších epizod našich dějin. Ale jen zčásti. Dynastická stabilita sice byla obnovena, avšak moc české šlechty zůstala tak velká, že Lucemburkům způsobovala potíže ještě po generace – a zlomena byla až po návratu Habsburků a bitvě na Bílé hoře. Rok 1306 přinesl tři krále, z nichž dva dnes stojí téměř na okraji povědomí. Éra Přemyslovců skončila a žádná další dynastie již neměla vládnout tak dlouho jako oni. Dějiny českých zemí však rozhodně skončit nehodlaly.
Zdroje a další četba:
Bobková, Lenka. Jan Lucemburský: otec slavného syna. Vydání první. V Praze: Vyšehrad, 2018. 581 stran, 8 nečíslovaných stran obrazových příloh. Velké postavy českých dějin; svazek 27. ISBN 978-80-7429-342-9.
Maráz, Karel. Václav III.: (1289-1306): poslední Přemyslovec na českém trůně. Vyd. 1. České Budějovice: Veduta, 2007. 160 s., viii s. barev. obr. příl. Koruna; sv. 1. ISBN 978-80-86829-25-8.
Ryantová, Marie, ed., Vorel, Petr, ed. a Antonín, Robert. Čeští králové. Vyd. 1. Praha: Paseka, 2008. 583 s., [8] s. barev. obr. příl. Historická paměť. Velká řada; sv. 16. ISBN 978-80-7185-940-6.
Polozapomenuté dějiny - Podcast - Apple Podcasts https://open.spotify.com/show/4hPFrkEAwI0qxjkk4EwHZR
