Hlavní obsah
Lidé a společnost

Polozapomenuté dějiny: Chetité, první vládci Anatolie

Médium.cz je blogovací platforma, tedy veřejně dostupná služba, na které mohou naši uživatelé svobodně vyjadřovat a publikovat své názory. Nejedná se o názory či postoje Seznam.cz ani žádné z našich redakcí.

Foto: Wikimedia Commons / volné dílo

Vyobrazení Chetitů před bitvou u Kadeše

Byli prvními Indoevropany, kteří vstoupili do historie. Na tři tisíce let byli zapomenuti, ale díky svému nedávno odhalenému dědictví o nich dnes víme čím dál více.

Článek

Věk bronzu trval milénia. V odlišných částech světa skončil v různých stoletích, ale nejslavnější jsou dvě tisíciletí jeho přítomnosti na Blízkém východě. Babylon, starověký Egypt, Asýrie a mnoho dalších mocností tehdy vytvořily stovky let trvající státy a po tisíciletí dlouhé odkazy. Dnes se zaměříme na lid Chetitů, který ve svém vrcholném období vládl na území od Černého moře po dnešní Damašek a stál jako rovný faraonům Egypta. Kdo byli první opravdoví vládci Anatolie (dnešního Turecka)?

Nový hráč na starověkém poli

Anatolie na počátku 2. tisíciletí před Kristem byla zemí desítek malých států a národů. Uprostřed tohoto chaosu žili Chattijci. Pobývali v oblasti kolem města později známého jako Chattušaš (ani ne 200 km východně od Ankary) a měli svůj vlastní jazyk, jehož fragmenty přežily dodnes. Nikdy však nedokázali vytvořit mocný a centralizovaný stát. To se povedlo nově příchozímu národu, jenž kolem roku 1800 před Kristem začal migrovat do oblasti obývané Chattijci. Dříve se tato migrace považovala za agresivní a vojenskou, ale dle moderních výzkumů se zdá, že šlo spíše o postupné několika generační splynutí národností, ve kterém nakonec dominovali nově příchozí. Ti převzali od Chattijců mnoho, včetně jejich hlavního města a názvu země, která bude ještě mnohdy nazývána zemí Chattijců, jedná se o název, z něhož vzniklo označení příslušníků národa – Chetité.

Nové království bylo mladé a obklíčené nebezpečnými rivaly. Na severu budou Chetité prakticky po celou svou existenci svádět boje s horským národem Kašků, který si ani na vrcholu moci nedokážou plně podmanit. Na západě sváděli Chetité dlouhé boje s luvijskými národy, a především s jejich státem Arzawa, jehož králové o pomoc často žádali panovníky z mykénského Řecka. Daleko větším problémem se však staly velké říše starověkého Blízkého východu. Chattušiliš I. byl prvním chetitským panovníkem, který vedl vojenské expedice až do moderní Sýrie, především se však soustředil na ovládnutí a dominanci nad oblastmi v Anatolii. Také se zasloužil o přemístění hlavního města do Chattušaš a jednalo se o událost, po které získal jméno.

Byl to však jeho vnuk a dědic, Muršiliš I., který poprvé významně ukázal chetitskou sílu. Nejprve se zaměřil na Sýrii a tamní království Jamhad, které zničil a následně vyplenil jeho hlavní město, dodnes existující Aleppo. Jeho ambice však sahaly mnohem dál a kolem roku 1600 před Kristem zahájil kampaň, která ho zavedla až k branám Babylonu. Tato více než 800 kilometrů dlouhá cesta skončila vypleněním nejslavnějšího města celého regionu a pádem Amoritské dynastie, jejíž součástí byl o několik století dříve i slavný Chammurapi. Chetité však území získaná na dalekém jihu zatím do říše nezačlenili a pouze ho vyplenili o všechno bohatství a cennosti.

Muršiliš poté brzy zjistil, že vojenský triumf není tak důležitý jako vnitřní stabilita země. Když se po několika letech válek vrátil domů, byl brzy zavražděn. Následovalo několik dekád slabých vládců, kteří byli často zavražděni svými nástupci. Toto období ukončil až král Telepinu, který odpustil vrahům vlastní manželky a syna a získal si tím dost autority pro vytvoření nového systému nástupnictví. Jeho vládu ukončilo období starého chetitského království (1800-1500 před Kristem), která bohužel nevedla k plné stabilizaci. Ta přišla až o 70 let později.

Čistí lidé mnoha bohů

Chetité jsou první historii známí Indoevropané. Několik století před Řeky byli první, kteří se objevují v historických záznamech a první Indoevropané jež zapsali své písmo. Právě tato skutečnost po dekády mařila snahy o rozluštění jazyka, který podle většiny vědců nemohl být indoevropský. Tento fakt vysvětluje často velmi rozdílné zvyky, které Chetité prožívali na rozdíl od svých sousedů, ale které nebyly o tolik cizí jejich indoevropským bratrancům. Sám chetitský jazyk byl pravděpodobně ze začátku hlavně jazykem elity a až ke konci říše byl všeobecně užíván.

Chetité se sami považovali za zemi tisíce bohů. Nejednalo se o přehánění, jak by se na první pohled mohlo zdát, neboť z doposud nalezených záznamů jsme dokázali identifikovat několik stovek bohů. Někteří jako například bohyně Ištar, byli přijati z jiných regionálních kultur, ale například bůh hromu Tarhunna byl pravděpodobně indoevropského původu díky své podobnosti k dalším indoevropským bohům, jako byl řecký Zeus. Chetité také byli unikátní ve své chuti pořizovat záznamy o cizích kulturách, od kterých také často přijímali nové bohy. Do toho s každým mrtvým vládcem bozi přibývali, neboť Chetité své vladaře posmrtně prohlásili za bohy. To dávalo smysl, protože králové také drželi roli nejvyššího kněze ve své zemi.

Chetitské záznamy nám říkají překvapivě hodně o jejich právním systému a kultuře. Právo bylo na svou dobu překvapivě mírné. Trest smrti byl aplikován jen zřídka a existovala snaha, co nejčastěji spory vyrovnat peněžně. Tvrdě trestáno bylo například znásilnění či incest, který na rozdíl od mnoha tehdejších kultur Chetité považovali za odporný (další náznak indoevropského dědictví). V otázce manželství bylo právo až překvapivě vstřícné. Rozvody mohli volně provádět jak muž, tak žena. Pokud žena před svatbou utekla se svým milým, nesměla být ona ani její rodiče potrestáni a pouze její milý byl povinen zaplatit poplatek.

U Chetitů hrála ohromnou roli měla čistota. Ta byla považována za královskou vlastnost a každý člen společnosti o ní měl usilovat. Oblečení nemocných bylo často spalováno, což bylo v některých případech zbytečné, ale naopak v jiných pravděpodobně zachránilo mnoho životů (například morové epidemie). Zachované sýpky s obilím jeví známky výborné ochrany potravin před potkany a dalšími přenašeči nemocí. Chetitská města byla také vybavena kvalitním systémem přepravy vody a kanalizace. Chetité byli rovněž velkými dobyvateli a vojenskými průkopníky. Hlavním esem doby bronzové byly válečné vozy, které Chetité zdokonalili a používali k velké efektivitě.

Velmocenské období

Předchozí chetitské válečné výpravy ponechaly většinu území dnešní Sýrie a Iráku ve zmatku. Nové království Mittani, pravděpodobně také indoevropského původu, dokázalo tento zmatek vyplnit a zformovat se v mohutný stát. Velmi rychle využilo slabosti Chetitů a postoupilo hluboko do Anatolie. To byl jeden z hlavních důvodů pro plné zotavení chetitského státu. Král Tudhaliya I. dokázal odrazit mittanské nájezdníky a podmanit si Arzawu na západu poloostrova. Byl následován několika slabými králi do doby, dokud na trůn nedosedl Šuppiluliuma I. Ten nejen že plně stabilizoval celý stát, ale také dokázal definitivně porazit Mittani a jejich území proměnit ve své vazaly. Chetité měli konečně pevné državy v dnešní Sýrii a byli počítáni mezi velké mocnosti regionu.

Krátce k mezinárodní situaci Blízkého východu v tomto období. Celý region byl provázán mohutnými obchodními stezkami, které zajišťovaly dopravu potřebných surovin. Nejdůležitější z nich byly měď a cín, které byly nutné pro výrobu bronzu. Obchodní stezky sahaly daleko do zahraničí a víme například o cínu, že se do regionu dostal z Británie a Afghánistánu. Jedním z hlavních garantů bezpečného obchodu byly velké mocnosti daného období. Na jihu mezi ně patřil expanzivní Egypt procházející obdobím vrcholného rozkvětu a síly. Na východě se rozprostírala Asýrie a nedávno znovu posílený Babylon. Čtvrtým hlavním hráčem bylo donedávna právě království Mittani, ale nyní je nahradil velký král Chetitů. Důležitou mocenskou regionální roli hráli například i mykénští Řekové, ale jejich městské státy se jen málokdy dokázaly spojit proti jiné velmoci.

Chetité byli se všemi těmito státy v diplomatickém kontaktu. Jejich archivy zachovaly hned několik dopisů mezi chetitskými panovníky a cizími vladaři. Samozřejmě často také docházelo k válkám. Prameny uvádějí, že s Asýrií bojovali Chetité celkem pravidelně, ale hlavním jejich rivalem byl Egypt. Kořeny tohoto nepřátelství nás přivádí k známé osobě, faraonu Tutanchamonovi. Když mladý faraon zemřel, poslala jeho vdova dopis nedávno vítěznému Šuppiluliumovi I., aby jí poslal jednoho ze svých synů jako nového manžela. Zprvu nedůvěřivý král nakonec souhlasil, ale jeho syn byl přepaden a zavražděn novým egyptským faraonem. Za to Chetité vydrancovali egyptské provincie a Sýrii, ale k opravdovému střetu došlo až později.

Byla jím slavná bitva u Kadeše, kterou na věčné časy ve svých prohlášeních zaznamenal faraon Ramses II. Kadeš bylo městem, které nedávno přešlo od Egypta k Chetitům a faraon se jej rozhodl dobýt zpět. Samotná bitva, jež se odehrála roku 1274 před Kristem byla jednou z mála, kde se přímo střetli dva velcí tehdejší panovníci, faraon Ramses II. a chetitský velký král Muvatali II.

Faraon se prohlásil za vítěze, ale jeho neschopnost dobýt Kadeš a následné posunutí hranice na jih až k egyptskému Damašku spíše nasvědčuje chetitskému triumfu. Obě strany však utrpěly takové ztráty, že raději uzavřely manželstvím stvrzený mír.

Další chetitští rivalové byli mykénští Řekové, které nazývali Ahhiyawa. Chetitská snaha o ovládnutí pobřežní Anatolie narážela na mykénskou podporu místních městských států. Jedním z nich byla také Willusa, která do historie a mýtů vstoupí jménem Trója. A zde samozřejmě vyvstává otázka Homérovy trojské války. Stala se opravdu? Možná, ale je otázkou v jaké formě. Z chetitských pramenů víme, že se o město bojovalo, ale také píší o tom, že Řekové a Trójané byli spojenci a o následném chetitském vítězství. Vykopávky ve městě ukazují, že na začátku 12. století před Kristem došlo k bojům, ale už pravděpodobně ne s Mykéňani. V současné době je nejpravděpodobnější, že příběh trojské války byl částečnou vzpomínkou na několik dávných střetů, které byly smíchány dohromady. Jak Mykéňané, tak i Chetité totiž brzy budou smeteni z povrchu zemského. Dorazila apokalypsa.

Smrt a odkaz říše

Chetitský stát čelil kolem roku 1180 před Kristem již několik dekád dlouhé krizi. Ta byla ovlivněna problémy v oblasti nástupnictví, migrace a pravděpodobně i změnou klimatu. Došlo k sérii sopečných erupcí. Kaškové útočili čím dál častěji. Členové královské rodiny pravidelně páchali vzájemné převraty. Obchodní cesty, na kterých byl stát závislý, postupně zkolabovaly. Pokus o dobytí Kypru, na kterém se nacházely významné zásoby mědi, skončil pouze vyčerpáním státních zdrojů. A pak přišly útoky mořských národů. Dodnes záhada pro vědce, kteří se nemohou shodnout na jejich původu. Chetitům, kteří navíc museli držet na svou dobu mohutnou říši pohromadě, zasadily mořské národy finální ránu. Chattušaš byla opuštěna a následně vypleněna a zničena Kašky a nově příchozím národem Frýgů. V dnešní Sýrii zbyla série nástupnických městských států, ale samotná Anatolie byla ztracena.

Kolaps věku bronzového není dodnes plně pochopenou událostí. Co víme s jistotou, je fakt, že prakticky všechny mocné státy regionu buď zkolabovaly nebo silně oslabily. Mykéňané a Babylon zažili kompletní kolaps. Egypt se stáhl až k samotnému Nilu a brzy čelil vnitřním válkám. Asýrie musela ustoupit do svého vnitrozemí a dlouho se připravovat na nastolení nové říše. Chetité však byli unikátní v tom, jak rychle byli zapomenuti. Jejich nástupnické státy brzy splynuly s místními anebo byly zničeni Asýrií. Zatímco Sumer a Mykéňané zůstali ve vzpomínkách nástupců, Chetité mohli být rádi za pár vzpomínek v bibli. Možná to bylo kvůli jazykovému rozdílu anebo větší úrovni destrukce v jejich zemi. Vědci si dodnes nejsou jistí.

Trvalo do 19. století, než byla stará civilizace znovu objevena. První důkazy včetně bývalého hlavního města objevil roku 1834 čistou náhodou francouzský archeolog Féix Taxier. Trvalo do roku 1880 než bylo nashromážděno dost důkazů, aby mohla vzniknout teorie o existenci chetitské říše. Úplně první opravdový výzkum města Chattušaš začal roku 1904 a 20. století se stalo pro chetitologii obdobím masivních zjištění. Jedním z největších vědeckých úspěchů bylo rozluštění chetitského písma českým vědcem Bedřichem Hrozným v roce 1915, který otevřel možnosti pro zkoumání mnoha záznamů, jež tato civilizace uchovala.

Přes všechny uvedené úspěchy zdaleka není výzkum chetitské civilizace u konce. Chattušaš není ještě vykopána ani z poloviny a skoro každý rok v ní dochází k novým objevům. Tento rok byl v tamních záznamech nalezen kompletně nový indoevropský jazyk! V samotném Turecku se Chetité stali důležitou součástí historie, i když reálné příbuzenství je nanejvýš mizivé. Závěrem lze říci, že význam chetitské civilizace díky každoročním vědeckým objevům trvale narůstá, což je nezpochybnitelným kulturním bohatstvím pro civilizaci současnou.

COLLINS, Billie Jean. The Hittites and their world. Atlanta: Society of Biblical Literature, ©2007. Archaeology and biblical studies; no. 7 ISBN 978-1589832961

YCE, Trevor. Warriors of Anatolia: a concise history of the Hittites. London: I.B.Tauris, ©2019. ISBN 978-1-78673-528-7.

MATYSZAK, Philip. Forgotten peoples of the ancient world. First published. New York: Thames & Hudson, 2020. 288 stran. ISBN 978-0-500-05215-0.

ZAMAROVSKÝ, Vojtěch. Za tajemstvím říše Chetitů. 2. vyd. Praha: Mladá fronta, 1964. 300, [2] s. Kolumbus; Sv. 7.

CLINE, Eric H. 1177 př. Kr.: zhroucení civilizace a invaze mořských národů. Překlad Ruth J. Weiniger a Kateřina Zerzánová. Vydání první. V Praze: Vyšehrad, 2019. 299 stran. ISBN 978-80-7429-805-9.

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Související témata:
Chetité

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít psát. Ty nejlepší články se mohou zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz