Polozapomenuté dějiny: Dlouhá smrt mongolské říše

Historici se většinou snaží ukončit éru existence státu jasně daným datem. Řím například padl roku 476, což je datum vepsané do všeobecné představy, ale kritizované mnoha odborníky. Co se týče říše vybudované Čingischánem, určit jasné datum jejího konce je přinejmenším obtížné a dost možná nemožné. Posuďte sami.

Říše s nejasným koncem

Když roku 1294 zemřel ve svém zimním hlavním městě velký chán Kublaj, byla kdysi slavná jednota Mongolů již dávno pryč. Jeho dědeček Čingischán ustanovil před svou smrtí jasná pravidla nástupnictví, jenž měla předejít bratrovražedným bojům o trůn nové říše. Tento systém nakonec nevydržel ani dvě generace a Kublaj mu zasadil smrtelnou ránu, když se násilně zmocnil trůnu roku 1260. Občanská válka, kterou tím rozpoutal však značně oslabila chánovu autoritu a nový vladař brzy zjistil, že již nemá skutečnou moc nad územím na západ od Číny. Mnozí historici považují právě tento moment za definitivní konec jednotné říše, pouhých třicet tři let po smrti jejího zakladatele.

Čtyři hlavní nástupnické státy měly nahradit bývalou jednotu. Sám Kublaj si podržel Čínu, moderní Mongolsko a okolní území. Jeho bratr Hülegu, který vedl poslední válečnou kampaň jednotné říše, vytvořil nový Ílchanát na území moderního Íránu, Iráku a Turecka. Jinde se prosadili Kublajovi bratranci, kteří též byli vnuky velkého zakladatele. Pokrevní linie prvorozeného syna Džučiho stvořila svou Zlatou Hordu na územích moderního Ruska a Ukrajiny, zatímco Střední Asie byla postupně sjednocena potomky druhorozeného Čagataje.

To je hezké a jasně srozumitelné rozdělení. Realita však byla daleko komplikovanější. Z pohledu jednotlivých mongolských vládců sjednocená říše nikdy neskončila. Kublaj byl i přes svou uzurpaci nakonec uznán jako velký chán a alespoň formálně měl stále kontrolu nad celou říší. Hranice mezi jednotlivými státy byly silně nejistým konceptem a často se měnily. Jednotlivý vladaři měli často rozsáhlé majetky v jiných nástupnických státech a o tyto zdroje nepřišli ani když s vládci daného státu bojovali. Mongolská jednota už sice nebyla absolutní kontrolou jako za Čingischána, ale zdaleka se nedá mluvit o kompletním zhroucení dřívějšího systému.

Nástupnické státy spolu sice vedly řadu válek, ale také se staraly o to, aby tyto boje nepřerostly ve skutečně zničující konflikty. Pro všechny vladaře bylo důležité udržet stabilní obchodní cesty, které díky mongolskému sjednocení tak obrovského území vzkvétaly. Pohádkové příjmy z obchodu byly daleko daleko důležitější než zbytečné konflikty a období od poloviny 13. století do poloviny 14. století tak vzešlo do dějin jako éra mongolského míru - Pax Mongolica. Tento systém byl také udržován při životě schopnými nástupnickými vládci.

První dekády existence všech čtyř států byly vyplněny autoritou jejich chánů, kteří dokázali přinést svým zemím prosperitu. Kublaj vstoupil do dějin svým sjednocením Číny a následnými efektivními reformami, což bylo různými způsoby zopakováno v ostatních nástupnických mocnostech. Mongolové však zůstávali cizinci i když často začali přijímat místní kulturu a náboženství. Jejich moc byla závislá na loajalitě stepní vojenské elity a ochotě obyvatelstva je akceptovat na trůnu. To možná bylo snadné pro schopné zakladatele, ale jejich dědicové takové štěstí mít neměli.

Padá stát, něco si přej

Kublajova smrt byla v mnoha ohledech začátkem konce. Žádný z jeho čínských nástupců se neměl vyrovnat jeho vladařským schopnostem a zopakovat staré úspěchy. Jím založená dynastie Jüan začala rychle propadat hluboké korupci a paranoidními strachu svých vládců. Někteří z nich opustili Kublajovu snahu o integraci čínské kultury zatímco další se ji rovnou snažili omezovat. To by ještě možná mohli jejich poddaní strpět, ale vypuknutí série nemocí a hladomorů, na které dynastie prakticky nezareagovala, bylo poslední kapkou pro již tak rozhněvané poddané. Brzy vypukla série povstání, které se rychle začaly šířit jižní Čínou.

Dynastie Jüan zareagovala zmateně a neefektivně. Když jeden z jejích generálů konečně dokázal většinu povstání potlačit, zareagoval císařský dvůr tím, že ho zbavil velení za přílišnou úspěšnost. To umožnilo povstalcům znovu nabrat síly a roku 1368 přinutila nová dynastie Ming starou císařskou rodinu k útěku na sever do území moderního Mongolska. Zde měla dynastie Jüan přetrvat jako sotva fungující stát až do 17. století, kdy jak jí tak dynastii Ming svrhly kočovné kmeny z Mandžuska.

Situace byla poněkud složitější v západním Ílchanátu. Hülegovi potomci se alespoň z počátku dokázali projevit jako schopní vládci, ale brzy je začala trápit série špatně řešitelných problémů. Hlavním byla náboženská otázka, kterou každý chán řešil po svém, což u převážně muslimských poddaných vedlo k velkému zmatku a hněvu, ale podobně vážná byla otázka alkoholu. Mongolští chánové byli skutečnými přeborníky a nejčastější důvod pro chánovu smrt nebyl hrdinný boj, ale selhání orgánů kolem 30 let věku. To nakonec vedlo k degeneraci Hülegových potomků, kteří se nejprve stali loutkami mocných šlechticů, než byli roku 1335 kompletně svrženi.

Zlatá horda, která dle autorova názoru vyhrála z nástupnických států soutěž o nejlepší jméno, měla mít osud o něco důstojnější než alkoholismus či kompletní neschopnost. Její vládci čelili nešťastné situaci, když od poloviny 14. století začali trpět neustálou sérií útoků ze západu a východu. Pohanská Litva zabrala jejich území v západní Ukrajině a ruští princové se postupně osamostatnili na severu. Do toho se vynořila nová generace islámských nomádských dobyvatelů, kteří si postupně rozdělili východní oblasti hordy. Západní chánové však dál bojovali dál a poslední z nich byl poražen až roku 1502, což ze Zlaté hordy činí nejdéle existující z nástupnických států.

Opačná situace nastala ve střední Asii. Říše Čagatajů je nejméně dokumentovaný z nástupnických států a její přesný osud je dodnes matoucí. Stát se několikrát rozdělil mezi znepřátelené prince a brzy od něj začala odpadat mnohá území. Právě kolaps Čagatajů byl rodištěm pro ony nové islámské dobyvatele, včetně nechvalně proslulého Tamerlána, který se prohlásil za právoplatného dědice Čingischánovi říše a promptně začal dobývat její dlouho rozdělená území. Jeho smrt roku 1402 ukončila tyto ambice, ale Tamerlán zdaleka nebyl posledním vládcem, který si nárokoval odkaz Čingischána.

Dlouhé přežívání

Čingischánova rodina, klan Bordžigin, měl od svého počátku obrovské množství členů. Zakladatelovi čtyři synové měli každý hned několik dětí a rodina se rozšiřovala s každou generací. Velká část mongolské šlechty si tak brzy mohla nárokovat místo potomků prvního velkého chána, což se následně stalo obrovským zdrojem legitimity. Tito vládci pak dokázali často založit století trvající dynastie, které často vydrželi v nejméně očekávaných místech.

Jedním z nich byl Krym, kde se po pádu Zlaté hordy začal prosazovat nový Krymský chanát. Vládnoucí rod Girejů se prohlašoval za právoplatné dědice zaniklé hordy, což bylo brzy uznáno mnoha ruskými princi a dalšími sousedními vládci. Chánové Krymu dokázali své nároky prosadit i na bojišti a roku 1571 dokonce vypálili Moskvu do základů. Postupně však začali podléhat sílícímu ruskému vlivu a i přes ochranu osmanských sultánů nakonec podlehli slovanské expanzi. Poslední chán Krymu skončil na konci 18. století jako penzista Rusů a Osmanů.

O něco déle vydrželi jeho vzdálení bratranci v Indii. Tento poloostrov, který se ani Čingischán neodvážil obsadit, byl od 16. století pod útokem rodu Mughalů, kteří odvozovali svůj původ od Tamerlána i Čingischána. Jejich dobyvačné snahy byly veleúspěšné a dynastie si pro sebe dokázala získat titul indických císařů, který měla držet až do roku 1857. Její zkázou se však staly vnitřní spory, které ji ponechaly příliš slabou na to, aby efektivně čelila britskému kolonialismu. Sesazení jejího posledního císaře ukončilo tři století muslimské vlády nad Indií, kterou mělo následovat devět dekád přímé vlády z Londýna.

Zcela poslední místo, kde stále vládla krev Čingischána byla ještě na počátku 20. století Buchara. Tento malý středoasijský stát se stejnojmenným hlavním městem byl vazalem ruských carů, ale stále si zachovával jistou míru nezávislosti. Poslední emír, Sayyid Alim Chán, byl na počátku své vlády považován za nadějného reformátora, ale brzy se dostal do konfliktu s místními politickými radikály. Ti sice nejprve neměli šanci proti emírovi jednat, ale komunistická revoluce v Rusku jim uvolnila ruce. Ve spolupráci s Rudou armádou byl poslední vládnoucí potomek Čingischána vyhnán ze země do afghánského exilu, kde roku 1944 zemřel.

Kdy tedy skutečně padla mongolská říše? Bylo to už roku 1260 po Kublajově uzurpaci? S pádem posledního z prvních nástupnických států? Či se svržením místního středoasijského emíra v bouřích ruské revoluce? Už samotné spektrum možností odhaluje, jak ohromného úspěchu dokázal Čingischán dosáhnout, že se dodnes mohou historici hádat i o na první pohled jasném faktu. Mongolská říše padla, ale datum jejího konce je na uvážení každého jednotlivce. A především záleží na tom, jak vůbec vnímáme samotný koncept říše.

Zdroje a další četba:

Curtis, Michael: The Mongol Empire, Routledge, 2005, ISBN: 978-1412805193

Weatherford, Jack: Čingischán a utváření moderního světa. Překlad Petruška Šustrová. 1. vyd. v českém jazyce. Praha: BB/art, 2006. ISBN 80-7341-776-6.

Hope, Michael: Power, Politics, and Tradition in the Mongol Empire and the Ilkhanate of Iran, Oxford University Press, 2016, ISBN: 978-0198768593