Článek
Éra ruských revolucí, občanských válek a zrodu SSSR je jedním z nejkomplikovanějších období lidské historie. Přes časté zjednodušení na rudou a bílou stranu bylo celé období ve skutečnosti soubojem mnoha politických frakcí, které všechny měly své vlastní plány pro budoucnost ruské říše a jejích národů. Lenin a jeho bolševici se nejprve prezentovali jako ochránci nových stylů demokracie před reakcionáři a třídními nepřáteli, jen aby později všechny demokratické elementy utopili v krvavé represi.
Od cara k bolševické vládě
Na začátku roku 1917 se situace carského Ruska zdála jako katastrofální. Tři roky nepříliš úspěšné první světové války zničily popularitu cara Mikuláše II., který navíc dlouhodobě odmítal předat jakoukoliv autoritu novému státnímu parlamentu (duma). To vedlo ke koncentraci lidového hněvu vůči carovi jenž roku 1917 vybuchl v plnohodnotnou revoluci. Ta měla podporu celé levice a také mnoha středových a pravicových stran zastoupených v ruské dumě. Car byl přinucen abdikovat a k moci se dostala prozatímní vláda, která přislíbila uspořádaní ústavodárného shromáždění, které mělo dát novému státu definitivní politickou podobu.
Přes jejich význam v další historii nebyli komunističtí bolševici pod vedením Vladimíra Lenina největší levicovou silou v novém Rusku. Ze začátku měli daleku větší podporu Socialističtí revolucionáři (eseři), a menševici. Obě skupiny byly méně radikální než bolševici, ale byly jasně levicové. Aktivně podporovaly přerozdělení půdy, které často spontánně probíhalo na venkově, kde také měly největší podporu. Městské dělnictvo bylo bolševikům více nakloněné, ale ani u něj neměl Lenin převahu. Hlavní podporu měli bolševici u frontových vojáků, kteří podporovali bolševický požadavek na okamžitý mír s centrálními mocnostmi.
Leninovým velkým tématem byly také sověty. Sověty byly většinou spontánně zřízené rady volené jednotlivými třídami, které se sdružovaly na regionální a nakonec také na celostátní úrovni. Také u nich platila možnost kdykoliv zvoleného člena skrze hlasování odvolat. Bolševici prosazovali sověty jako základ nového státu a doufali, že získají jasnou většinu ve volbách do ústavodárného shromáždění, což by jim dovolilo zajistit pozici sovětů. Ty měly dle jejich představ být silně bolševické, což se však ukázalo jako omyl. Už první všesovětské volby v červnu roku 1917 daly většinu ne-bolševické levici. Lenin se následně znemožnil nepovedeným červencovým pokusem o puč, po kterém musel utéct z Petrohradu do Finska.
Mezitím se však prudce vyvíjela situace prozatímní vlády. Hlavní moc získal levicový politik Alexander Kerenský, který sliboval čestný mír, progresivní reformy a kvalitně provedené volby pro ústavodárné shromáždění. V červenci dokázal porazit bolševiky, což se však ukázalo jako jeho jediný velký úspěch. Jeho vojenská ofenzíva proti Centrálním mocnostem kompletně zkolabovala a slíbené reformy se nedařilo provést. V září přišel pokus o puč pravicového generála Kornilova, který byl poražen pouze díky podpoře bolševiků v Petrohradě. Kerenský musel povolit návrat Lenina a jeho vláda byla těžce oslabena.
Zdálo se, že nic nebrání revoluci. Problém však nastal uvnitř samotné bolševické strany. Velká část byla ochotná vyčkat na nové listopadové volby do nejvyššího sovětu, což Lenin odmítal, protože se rozhodl získat plnou moc pro svou stranu. V nejvyšším sovětu by jí musel aktivně sdílet. Nakonec se mu podařilo úspěšně přesvědčit vnitrostranickou opozici k potřebě jednat. Navíc začali bolševici šířit zprávy o tom, že Kerenský plánuje odložit konání ústavodárného shromáždění, což jim získalo podporu posádky Petrohradu a dalších měst. Lenin tedy zavelel k akci a v listopadu roku 1917 zahájil převrat v Petrohradu, který vstoupil do dějin jako Říjnová revoluce.
Ústava rozehnána
Bolševický převrat proběhl až překvapivě snadno. Sám Kerenský již ztratil oblíbenost a málokdo byl ochoten za něj bojovat. Navíc se neočekávalo, že by bolševici mohli sami udržet moc. Jen pár dní po převratu byly uveřejněny výsledky nových voleb do nejvyššího sovětu. Bolševici tentokrát díky svému volání po míru vyhráli, ale neměli v organizaci většinu. Zde se však ukázala jedna z největších slabin ostatních levicových stran: absolutní neschopnost spolupracovat. Část umírněné levice tak přistoupila na bolševický návrh nové koaliční vlády, ale další to kvůli nespokojenosti s listopadovým převratem odmítly učinit a opustili sovět. To zajistilo bolševikům většinu v orgánu a zneškodnilo sovět jako možnou opozici.
Lenin rychle začal shromažďovat moc, která by i carovi připadala přehnaná. Nejprve vytvořil radu lidových komisařů, která postupně začala kompletně obcházet nejvyšší sovět. V něm totiž byla stále zastoupena také část strany, která s Leninem v mnohém nesouhlasila a považovala za svého vůdce Lva Kameněva, který byl také zvolen předsedou nejvyššího Sovětu. Toho Lenin rychle zbavil funkce ve straně a později pomocí zastrašování také funkce předsedy nejvyššího Sovětu. Ten také brzy odsouhlasil, že Lenin a jeho nová rada komisařů mohla vydávat legislativu, což ještě více zničilo autoritu celého orgánu. Bolševici navíc stále drželi kontrolu nad městskými sověty, kde si zatím zachovávali popularitu.
Opozice si však nezoufala. Stále věřila ve svou schopnost zvítězit ve slíbených volbách do ústavodárného shromáždění. Hlavní opozicí proti bolševikům měli být tentokrát eseři, menševici se mezitím zhroutili a udrželi si význam jen na Kavkaze. Lenin chtěl svého protivníka, co nejvíce oslabit a podpořil proto vznik nové strany, takzvaných levých eserů. Ti byli v mnohém z bolševiky za jedno a jejich členství ve vládě dovolilo Leninovi tvrdit, že splnil všeobecné požadavky na levicovou koalici. Bolševici navíc vedli nejaktivnější volební kampaň a plně očekávali, že budou spolu s levými esery mít parlamentní většinu.
Volby do ústavodárného shromáždění probíhaly od konce listopadu roku 1917 a finální výsledky byly známé až v listopadu. Samotné volby měly řadu problémů. V některých oblastech proběhlo zastrašování bolševiky. Rozdělení eserů nebylo všeobecně známé a jejich kandidáti nebyli často správně označeni na volebních lístcích. Přesto se jednalo o jedny z nejvíce demokratických voleb v Ruské historii. Účastnilo se kolem 60% voličů od Kamčatky po Kavkaz. A bolševici prohráli. Většinu si získali eseři, kteří spolu se svou nezávislou sesterskou stranou na Ukrajině a menševiky z Kavkazu mohli vytvořit ve shromáždění pohodlnou většinu ne-bolševických levicových stran.
Lenin samozřejmě výsledky nehodlal akceptovat. Začal se vymlouvat na volební nejasnosti a nechal odložit zahájení shromáždění. Což je pro připomínku stejný krok, kvůli kterému bolševici formálně zahájili revoluci. To vedlo k mohutné nespokojenosti a stávkám, což nakonec bolševiky přinutilo souhlasit s uspořádáním shromáždění. Ještě před jeho začátkem však část delegátů obvinili z proti-revolučních aktivit a rychle je pozatýkali. Že se jednalo o čistě protibolševické osoby byla určitě pouze náhoda.
Přes všechny snahy o narušení se bolševici nesetkali s úspěchem. Jejich návrhy byly přehlasovány ostatními stranami a ani zatýkání jim nezajistilo většinu. A tak Lenin zavelel k akci svých fanatických rudých gard. Ty celé shromáždění rozehnaly a pozatýkali další kandidáty. Bolševici vyhlásili, že veškerou autoritu přenášejí na nejvyšší Sovět. Lenin však nebyl hlupák a pro jistotu vydal dekret o přerozdělení půdy, který značně oslabil hněv jenž toto odmítnutí demokracie vyvolalo. Těch pár demonstrací, které se odehrály byly rozehnány novou tajnou policií, Čekou.
(Ne)Sovětský svaz?
První polovina roku 1918 se pro bolševiky vyvíjela dosti katastrofálně. Jen dva měsíce po rozehnání ústavodárného shromáždění museli odsouhlasit ponižující mír, který je připravil o Ukrajinu a baltská území. Navíc přišla vlna korupce, při které si místní bolševičtí aktivisté nakradli tolik majetku a půdy, že se z nich stala nová elita. Města se začala vyprazdňovat a například produkce v Petrohradu klesla o 60%. Pokusy o vojenské povstání sice selhali, ale proti bolševikům se začala formovat opozice v cela nečekaném místě. Městské sověty, které dříve platily za centrum bolševické moci, začali bolševické zástupce hromadně odvolávat z jejich pozic.
Srpnové volby tuto situaci odhalily jako absolutně kritickou. V prakticky všech městech západního Ruska, na které se moc bolševiků omezovala, přišli jejich zástupci o mnoho pozic. Na to samozřejmě Lenin reagoval stejně agresivně jako předtím. Nařídil masové zatýkání a čisty kontra-revolučních elementů, což se však rychle ukázalo jako problematické. V mnoha městech bolševici převzali násilně kontrolu nad Sověty, ale místní se prostě rozhodli založit si nové organizace. V Tambově vypukly otevřené boje a Lenin obnovil svou vládu až po dělostřeleckém bombardování města.
Ještě horší bylo, že opozice byla převážně levicová. Eseři spatřili novou šanci a začali být v sovětech velmi úspěšní. V několika případech dokonce došlo k situaci, kdy chování bolševického vedení přimělo místní bolševické strany k povstání. Bolševičtí hodnostáři hromadně psali o extrémní neoblíbenosti strany. V držených městech byli ze sovětů vyloučeni všichni opozičníci a nově jim měli velet vládní přidělenci. Jejich autonomie byla kompletně zlikvidována. Přes všechen význam, který jim pozdější vytvoření Sovětského svazu formálně dávalo se tyto organizace už nikdy nestaly jakkoliv nezávislé. Přesto se mnozí bolševici otevřeně obávali, že dojde k levicovému, proti-bolševickému povstání v celé zemi.
To se nakonec skutečně naplnilo, ale jen částečně. Zde se opět ukázala celková neschopnost nebolševické levice jednat jako jednotná síla. Pro mnohé z levicových politiků bylo vojenské povstání nepřijatelné a ještě více je děsila představa spojenectví s nově se rodícími bělogvardějci, kteří byli většinou pravicového ražení. Kvůli tomu se část z nich rozhodla zachovat loajalitu bolševikům a doufat v mírovou reformu. Velká část eserů však odmítla a zahájila sérii povstání, která se na Sibiři spojila jak s bělogvardějci tak s československými legionáři. Ruská občanská válka právě začala, ale neochota části umírněné levice připojit se k povstání značně napomohla k pozdějšímu bolševickému vítězství.
Je až fascinující jak efektivní dokáže být sjednocená síla pod tvrdým vedením. Lenin a jeho loajalisté byly bez pochyby zrádci revoluce, kteří zničili všechny demokratické elementy a odsoudili nové Rusko k jeho bídné budoucnosti. Nedá se jim, ale upřít schopnost jednat jasně a aktivně, což se nedá říct o jejich demokratických oponentech. Mohlo lepší vedení opozice zabránit katastrofám, které na Rusko a jeho sousedy čekaly? To už dnes nikdo s jistotou nedokáže říct.
Zdroje a další četba:
Fitzpatrick, Sheila. Ruská revoluce. Překlad Lubomír Sedlák. 1. vydání. Brno: CPress, 2017. 279 stran. ISBN 978-80-264-1687-6.
Figes, Orlando. Lidská tragédie: ruská revoluce 1891-1924. Překlad Daria Dvořáková. Vyd. 1. Praha: Beta-Dobrovský, 2000. 837 s., [64] s. obr. příl. ISBN 80-7291-004-3.
Orlovsky, Daniel T., ed. A companion to the Russian revolution. First published. Hoboken: Wiley Blackwell, 2020. xii, 461 stran. Blackwell companions to history. ISBN 978-1-118-62089-2.
