Polozapomenuté dějiny: Největší nepřátelé Říma

Více než dva tisíce let po jeho zániku je Kartágo stále jedním z velkých tajemství antického světa. Psané zdroje o této civilizaci máme prakticky pouze z rukou nepřátelských autorů římského a helénského původu. Samotné Kartágo nám zanechalo pouze archeologické památky, roztroušené zápisy na zdech a odkaz, který dodnes mate. Po dlouhá tisíciletí bylo definováno římským nepřátelstvím, které z něj učinilo centrum všeho zlého na planetě Zemi. Dnes už je naše vize této civilizace o něco jasnější, ale mnohé otázky zůstávají. Kdo tedy byli Kartáginci, největší nepřátele starého Říma?

Tajemní mistři obchodu

Počátek existence Kartága se táhne až do 9. století před Kristem, kdy féničtí kolonisté z města Týr (dnes v Libanonu), položili základy této budoucí metropole. Dle legend, které jsou poněkud pochybné kvůli napojení na Řím, bylo město založeno královnou Dido (v jiných verzích Elisse), která sem uprchla před svým ambiciózním bratrem. Zde se také měla setkat s legendárním zakladatelem římského lidu, Aineiásem, zamilovat se do něj a po jeho odplutí spáchat sebevraždu. Tento incident měl být prvním bodem nepřátelství mezi Kartágem a Římem, což je evidentně pozdější úprava příběhu, aby se lépe hodil do období častých konfliktů mezi oběma civilizacemi.

Samotná Dido možná existovala, ale přesné důvody její cesty jsou dnes ztraceny. Féničané v tomto období aktivně kolonizovali velkou část Středozemního moře. Kolonie byly sice vnitřně autonomní, ale formálně byly pod ochranou svých mateřských měst, kterým platili finanční poplatky. Kartágo samotné z počátku spolupracovalo se staršími koloniemi, které se později staly součástí jeho říše. Ta se začala pomalu tvořit poté, co nejprve Asýrie a později Persie dobyly mateřská fénická města. Kartágo se tak v 7. a 6. století před Kristem začalo starat o ochranu mnoha dalších kolonií, což postupně přerostlo ve vládu. Aktivně také bojovalo proti řeckým koloniím, a to obzvlášť na Sicílii, kde došlo k několika krvavým válkám.

Co se civilizace týče, musíme spoléhat na velmi roztříštěné informace, které jsou stále doplňovány novými nálezy. Zde tedy předávám pouze současně nejvíc akceptované názory. Mýty a zdroje mluví o Kartágu jako o monarchii, což možná byla pravda v prvních letech, kdy byl za formálního panovníka považován král Týru. Po této rané fázi však pravděpodobně žádná vlastní kartáginská monarchie nevznikla a pozdější „králové“ jsou ve skutečnosti zdroji nepochopené funkce. Systém to byl volebně aristokratický, ve kterém byli voleni dva nejvyšší soudci, kteří měli podobnou pozici jako například konzulové Říma. Pod nimi existoval senát, který měl velkou roli v otázkách války a ekonomiky. Přesné rozložení moci mezi dvěma soudci a senátem je bohužel nejasné.

Fénická kolonizace s sebou přinesla nejen lidi, ale také zvyky a bohy, kterým jejich kolonie zůstaly většinou věrné. Kartágo vzdávalo největší čest hlavnímu bohovi Týru, Melkartovi. Jeho chrám v Týru dostával pravidelné dary z Kartága dlouho poté, co skončily politické poplatky domovskému městu. Melkart měl roli obránce a válečníka (Řekové ho spojovali s Héraklem), zatímco další významný bůh Baal držel doménu nad bouřemi a pravděpodobně také úrodností zemědělství. Zajímavou je bohyně života a plodnosti Tanit, která měla svůj původ pravděpodobně jako odnož jedné z prvních bohyň v lidské historii, sumerské Ištar. Zdá se, že Tanit byla uctívána v Kartágu až od 5. století a ve významu předčila dokonce i Melkarta a Baala. Poněkud nechutným aspektem městského náboženství byly například často praktikované lidské obětiny.

Význam ženské bohyně se bohužel nepřenesl na význam smrtelných žen. Na rozdíl od mužů neměly ženy občanství a o jejich životě se zachovalo pramálo informací. Některé zdroje napovídají, že možná měly větší roli v náboženském poli, ale to je silně nejisté. Ještě menší váhu měli otroci, kteří byli v Kartágu velmi častou podívanou. Bylo pro ně možné vykoupit se z otroctví, ale jejich občanský status byl i poté silně podřazený i tomu nejchudšímu kartáginskému občanovi. Občanství bylo celkově velmi omezené. Kartágo se sice rozšířilo do většiny západního Středozemního moře, ale jeho impérium bylo velmi volně řízené. Místní města si zachovávala silnou autonomii a na oplátku neměla velký vliv na rozhodovaní v samotném Kartágu.

Kartágo bylo na rozdíl od jiných velkých říších převážně soustředěno na obchod. Jeho síť probíhala celým Středozemním mořem a také jinými regiony okolo Evropy. Při tom také provedli několik námořních expedic. Jeden z jejich mořeplavců dosáhl britských ostrovů, kde pomohl založit obchodní trasy s místními kmeny. Další mořeplavec Hanno prozkoumal značnou část pobřeží západní Afriky a dle některých expertů dosáhl rovníku. Obchodní zaměření však nevylučovalo válku. Boje s řeckými městy na Sicílii byly obzvlášť krvavé a trvaly téměř dvě století. Kartágo nakonec zajistilo kontrolu nad ostrovem, jen aby muselo brzy čelit novému protivníkovi.

Přátelství, spor a válka s Římem

Na první pohled by se zdálo, že vztahy mezi mocnostmi, které se později tak nenáviděly musely být vždy negativní. Opak je však pravdou. Kartágo a Řím měly více než dvě století vzájemných dohod, obchodu a spolupráce. První smlouva mezi oběma městy vznikla kolem roku 500, krátce poté, co Řím získal svou nezávislost. Výměnou za výhodné obchodní podmínky pro Kartágo přislíbil Řím přátelství a pakt o neútočení, což bylo později potvrzeno v několika dalších smlouvách. Řím byl sice expanzionistická síla, ale jeho zájmy ležely v pevninské Itálii, kde Kartágo stálo maximálně o obchod. Neexistence římské flotily navíc znamenala, že město nemohlo ohrozit kartáginský obchod, ani jejich ostrovní državy.

Ani se nedá říct, že by se vztahy postupně zhoršovaly od začátku osudného 3. století před Kristem. Opět se děl pravý opak. Po invazi řeckého krále Pyrrha do jižní Itálie a na Sicílii se obě mocnosti dohodly na vzájemné alianci. Kartágo mělo velkou sílu v námořnictvu a Řím v pozemním vojsku, což znamenalo, že se vzájemně skvěle doplňovaly. Pyrrhos plánoval zabrat řecká města v jižní Itálii a na Sicílii, což by oběma mocnostem zasadilo těžkou ránu a spolupráce se tak zdála plně logickou. Jednotná fronta slavila řadu úspěchů a Pyrrhos byl roku 275 před Kristem nucen ustoupit zpět do vlasti. Řím konsolidoval vládu nad jižní Itálií a Kartágo bylo pánem většiny Sicílie.

Problém vzešel z onoho slova většina. Spory mezi Římem a Kartágem se vyrojily kolem několika nezávislých měst na Sicílii, která zkoušela hrát obě mocnosti. Obzvlášť otázka, kdo bude chránit nezávislost města Messina nakonec přispěla k vzájemnému vyhlášení války. Je samozřejmě otázkou jak moc byla tato snaha motivována pro-válečnými frakcemi v obou státech. Kartágo mělo najednou jasného regionálního rivala a Řím měl velký zájem na zabezpečení Sicílie, která byla velkým zdrojem jídla. Obě mocnosti tak roku 264 před Kristem vstoupily do první Punské války (Punové bylo římské označení pro Kartágince).

První válka (264 až 241 před Kristem), byla v mnoha ohledech připomínkou vzájemných sil obou mocností. Řím dokázal získat řadu vítězství v pozemních bojích s Kartágem, ale jeho oponenti vládli mořím. První římské pokusy postavit schopnou flotilu tvrdě selhaly, ale nakonec se podařilo dopravit armádu do severní Afriky. Ta však nakonec podlehla, což zabránilo plnému římskému triumfu. Přesto se první válka stala pro Řím vítěznou a vyčerpané Kartágo požádalo o mír. Přišlo tím o Sicílii a muselo platit velké poplatky. Následná revolta žoldnéřů v Africe navíc Římu umožnila zabrat Sardinii a Korsiku.

Následující dvě dekády byly pro mnoho občanů Kartága časem na přípravu pomsty. Hlavním aktérem v této snaze se stala rodina Barka, ke které patřili vojevůdci Hamilcar a jeho syn Hannibal. Hamilcar po politických sporech doma zaměřil své snahy na dnešní Španělsko, které pro něj bylo ideálním místem na expanzi kartáginské říše. Spolu se svými dětmi zde strávil devět let než byl zabit iberskými kmeny. Hlavní roli převzal jeho syn Hannibal, který podle legendy už jako mladík přísahal, že pomstí porážku Kartága v první válce s Římem. A bylo to jeho tažení proti na Řím napojenému městu Saguntum, které vyvolalo roku 218 druhou válku.

Řím očekával, že se velký konflikt vyvine podobně jako ten první. Kartágo bude nějakou dobu nedosažitelné na moři a neschopné na zemi. Očekávalo se vylodění na Sicílii či dlouhá válka v dnešním Španělsku. Hannibal však neměl v plánu opakovat předchozí selhání. Jeho armáda byla tentokrát stejně schopná jako ta římská a hodlal to prokázat. V šokujícím kroku tak převedl své vojsko přes Alpy, kde se k němu přidaly místní protiřímské kmeny. S touto silou pak zasadil Římanům sérii porážek, po kterých římský senát shromáždil téměř 90 000 mužů na jeho zničení. V bitvě u Kann dokázal Hannibal římské vojsko zmasakrovat a pobít většinu jeho mužů. Zdálo se, že ho nic nezastaví.

Tragický konec

Hannibal věřil, že je Řím v koncích a brzy kapituluje. Naneštěstí nepočítal s tím, že stojí proti jednomu z nejtvrdohlavějších národů historie. Římané odmítli kapitulovat a rozhodli se, že budou pokud nutno bránit své město před obléháním. To se však nedostavilo. Hannibal je často obviňován z toho, že netáhl na Řím, když mohl, ale jeho vojsko nebylo způsobilé pro dlouhé obléhání, které by bylo potřeba. Jeho plán se tak posunul k získání podpory italských měst, která chtěl odtrhnout od římské vlády, ale i v tomto cíli příliš neuspěl. Do toho se dostal do konfliktu s domácím senátem, který mu nebyl ochoten poslat dostatečné posily. Toho se Římané rozhodli využít a nasadit proti Kartágu protilátku.

Ona protilátka se jmenovala Scipio. Přeživší Kann, Scipio byl poměrně mladý aristokrat, který se rozhodl, že přišel čas na protiofenzívu. Z vlastních zdrojů shromáždil armádu a udeřil na kartáginské Španělsko, které s šokující rychlostí dobyl. Římský senát mu dal posily, se kterými dokázal porazit jednoho z Hannibalových bratrů a následně zahájit invazi severní Afriky. Zde na svou stranu získal mnoho místních, kteří byli nespokojeni s kartáginskou vládou a zahájil tažení na samotné město. Hannibal byl povolán domů a střetl se s Římany v bitvě u Zamy, která skončila přesvědčivým římským vítězstvím. Hannibal byl rozdrcen a Scipio, nyní titulován Africanus, dal svým nepřátelům tvrdé podmínky míru.

Kartáginské impérium bylo u konce. Řím zabral veškerá území mimo severní Afriku. Severoafrické kmeny jako Numiďané získaly nezávislost na svých bývalých vládcích. Kartágo navíc muselo zaplatit obrovské reparace, zredukovat své vojsko na minimum a slíbit, že nepovede žádnou válku bez římského svolení. Hannibal, který po válce odplul na východ, se po zbytek života snažil Římu oponovat ve službách řeckých králů, ale nakonec musel spáchat sebevraždu. Jeho přemožitel Scipio se sice vrátil domů jako hrdina, ale jeho snaha o politickou kariéru skončila utopena v obstrukcích různých protivníků.

Dá se tomu těžko uvěřit, ale ztráta impéria byla pro Kartágo v jistém smyslu úleva. Najednou mohlo plně soustředit své obchodem získané finance na vlastní prosperitu a překvapivě rychle se finančně začalo vracet do silné pozice. Římský senát byl obzvlášť vyděšen, když Kartágo splatilo své reparace o dekádu dříve než se čekalo. Silná politická frakce začala volat po plném zničení města. To však čelilo opozici těch senátorů, kteří Kartágo považovali za důležitý symbol. Dokud měl Řím tohoto existujícího nepřítele, vnitřní problémy mohly být rychleji vyřešeny kvůli strachu z této hrozby. Bez Kartága by ironicky zanikl jeden z hlavních faktorů, který sjednocoval rostoucí římský stát.

Militaristé se nakonec dočkali svého roku 149. Kartágo považovalo mírovou smlouvu s Římem za prošlou a shromáždilo armádu na ochranu svého území před Numiďany. Na to Římané zareagovali požadavkem, aby Kartáginci své město opustili a zničili, což bylo odmítnuto. A tak přišla třetí a poslední Punská válka. Bylo to spíše jedno dlouhé obléhání, které skončilo roku 146 před Kristem. Kartágo bylo plně zničeno, jeho občané zabiti či zotročeni. Okolní území se stalo římskou provincií a zbytky kartáginské kultury a jazyka vydržely až do 5. století po Kristu.

Varování mírových senátorů se však brzy potvrdila. Dříve vedlejší společenské spory v Římě začaly trhat republiku na kusy a už tu nebyl starý nepřítel, na kterého by se dalo soustředit. Toto období vnitřní nenávisti se pokusil ukončit Julius Caesar, který také roku 47 před Kristem znovu založil Kartágo, které mělo sloužit jako symbol smíření se s minulým stoletím vnitřních bojů. O však už byl jen stín kdysi mocné civilizace, která po dlouhá století hrála rozhodující roli v západním Středozemním moři a jejíž odkaz zůstává dodnes stejně záhadný jako je fascinující.

Zdroje a další četba:

HOYOS, B. D. Carthage: a biography. First published. London: Routledge, Taylor & Francis Group, 2021. xiv, 173 stran. Cities of the ancient world. ISBN 978-0-367-63543-5.

MILES, Richard. Carthage Must Be Destroyed: The Rise and Fall of an Ancient Civilization,

Penguin Books. 2012. ISBN 978-0143121299

HOYOS, Dexter. The Carthaginians (Peoples of the Ancient World), 2010 ISBN 978-0415436458