Polozapomenuté dějiny: Poslední bitva Habsburské monarchie

Rakousko-Uhersko bojovalo v první světové válce od prvních dnů v létě roku 1914 až do poslední chvíle své existence roku 1918. Jeho úspěchy i porážky jsou často známy, ale málokdo mluví o skutečně poslední bitvě, kterou armáda monarchie svedla. Učinila tak v Itálii, proti mohutné přesile a ve stavu těžkého oslabení. Přesto však její vojáci splnili slova své armádní přísahy a bojovali až do konce samotného mocnářství.

Stahují se mraky

V prvních měsících roku 1918 se zdálo, že vítězství centrálních mocností nemůže nic zabránit. Spojené síly Německa, Rakousko-Uhersko, Osmanské říše a Bulharska dokázaly vítězně zakončit válku s Ruskem a dobýt rozsáhlá území ve východní Evropě. Vstup USA do války byl sice nebezpečný, ale americké síly mohly ve velkém množství do Evropy dorazit až za mnoho měsíců. Oproti tomu mohli Němci a Rakušané nasadit v řádu týdnů stovky tisíc uvolněných vojáků z ruské fronty, kteří měli zajistit finální vítězství proti západním mocnostem Dohody.

Jednou z těchto mocností byla i Itálie. Ta vstoupila roku 1915 do války proti svým bývalým spojencům výměnou za sliby tučné územní odměny, ale od počátku se jí ve válce příliš nedařilo. Série krvavých bitev na řece Isonzo vedla k mohutným italským ztrátám a minimálním územním ziskům. To však nebylo nic proti katastrofální porážce roku 1917, kdy spojené rakousko-německé síly zničily v bitvě u Caporetta téměř polovinu italského vojska. Rakouské síly se zastavily po 150 kilometrech postupu na řece Piavě, kde se Italům konečně podařilo zaujmout obranou linii.

Rakousko-Uhersko nebylo však ani po tomto triumfu v nijak ideální situaci. V zemi propukaly problémy se zásobováním a ani ukončení války s Ruskem plně neobnovilo dřívější stabilitu. Nový císař Karel I. si dobře uvědomoval stav své monarchie a doufal v rychlé ukončení války se zbývajícími mocnostmi Dohody. Hodlal tak učinit i přes nesouhlas Německa a skrz svého svého švagra, prince Sixta, začal vyjednávat s Paříží a Londýnem. Tyto jednání však ztroskotala kvůli Itálii, která se ani po Caporettu nehodlala vzdát svých teritoriálních ambicí. Pozdější odhalení těchto tajných snah silně oslabilo pozici císaře Karla a zvýšilo závislost Rakouska-Uherska na Berlínu.

Kolaps snah o separátní mír s Rakouskem přesvědčil mocnosti Dohody o nutnosti nadále podporovat italské válečné snahy a také národní ambice nacionalistického protihabsburského exilu včetně aktivit Čechů a Slováků pod Masarykem. Kolem 70 000 vojáků z Británie a Francie tak na jaře roku 1918 dorazilo posílit italská vojska na Piavě, což pomohlo obnovit jejich válečný potenciál. Na rakouské straně mezitím probíhala koncentrace sil pro novou ofenzívu, která měla zopakovat úspěch Caporetta a definitivně vyřadit Itálii z války. Ve spolupráci s novou německou ofenzívou ve směru na Paříž měla tato operace konečně ukončit válku na Západě.

Druhá bitva na řece Piavě (za první se počítá zastavení rakouského postupu roku 1917), byla v mnoha ohledech uspěchanou operací, která doplatila na kombinaci špatné přípravy a přírodních neštěstí. Rakouský útok začal 15. června a vrhl proti pozicím Dohody téměř milion vojáků. Přes počáteční úspěchy se brzy ukázalo, že nedostatek munice a dalších zásob nedovolí úspěšné pokračování ofenzívy. Italové se navíc dokázal dobře připravit a jejich protiútoky nedovolily vojskům monarchie postoupit příliš daleko od řeky. Kdy se na Piavě 19. června zvedla voda a zničila rakouským vojskům mosty bylo o bitvě rozhodnuto. Habsburské síly byly kompletně poraženy.

Ještě jednou za císaře pána

Přes tento triumf nenásledovala žádná velkolepá italská protiofenzíva. Vrchní italské velení si dobře pamatovalo sérii vražedných ofenzív na Isonzu a nemělo žádnou chuť vrhnout se do nové sérii tvrdých bojů. Rakouská strana naopak neměla k žádné nové operaci již sílu. Ve spojení se zprávami o selhání německého útoku na Paříž se skrze monarchii začal šířit oprávněný defétismus, který čím dál více paralyzoval akceschopnost říšských orgánů a armády. Italská strana se však přes žalostný stav svého protivníka k finálnímu útoku odhodlala až roku 1918, a to kvůli strachu italské vlády z nových jednání o míru mezi Vídní a Dohodou.

Italská armáda byla již od začátku roku 1918 pod vedením generála Armanda Diaze. Diaz byl dost možná nejlepší italský velitel v moderní historii země. Za půl roku dokázal armádu téměř zničenou u Caporetta reorganizovat a přeměnit v sílu schopnou odolat rakouskému postupu. Velkou roli zde hrály i posily z Francie, ale Diazova schopnost opustit zastaralé metody a provést nutné reformy se nedá upřít. V druhé bitvě na Piavě dokázal odolat stále silnému nepříteli a zabránil tak kompletní porážce své země. Pro svou novou ofenzívu měl k dispozici kolem 900 000 vojáků v 60 dobře vyzbrojených divizích a také absolutní přesilu v dělostřelectvu a letectvu.

Za císaře pána měl svou poslední bitvu svést polní maršál Svetozar Borojević, který byl Diazovi vskutku důstojným protivníkem. Muž chorvatského původu, Borojević, velel na italské frontě již od roku 1915. Byl se v krvavých bojích na Isonzu a později se vyznamenal jako jeden z hlavních velitelů u Caporetta. Před červnovou ofenzívou na Piavě byl velkým kritikem nové operace, ale jeho námitky byly ignorovány vrchním velením. Nyní měl maršál k dispozici přibližně půl milionu demoralizovaných vojáků, kteří většinou trpěli nedostatkem jídla a munice. Desítky tisíc jich už dříve zběhli do vnitrozemí, ale naprostá většina zachovávala věrnost až do hořkého konce, který měl nyní přijít.

Italská ofenzíva začala mohutnou dělostřeleckou palbou, kterou přerušil až nástup pěchoty 24. října. Brzy se však ukázalo, že italské obavy z nové ofenzívy nebyly neopodstatněné. Rakouská vojska se oproti očekáváním ukázala jako nadále schopná boje a v prvních dnech dokázala úspěšně držet své obranné linie. Navíc se potvrdilo, že se italská taktická zlepšení především týkala obrany. Mohutné útočné vlny se až příliš podobaly starým bitvám na Isonzu a stály italskou stranu tisíce padlých vojáků. Situace dodala jistou naději vládním kruhům ve Vídni a císař Karel doufal, že by mu případný zvrat v Itálii umožnil vyjednávat o přežití monarchie.

V mnoha ohledech se první dny ofenzívy velmi podobaly předchozí rakouské červnové snaze. Italové obsadili malá předmostí, která následně nedokázali rozšířit. Situaci však pomalu začali zlepšovat jednotky z Británie, které byly vycvičeny v nových ofenzivních taktikách a dokázali dosáhnout větších územních zisků. Navíc začala kvůli nedostatku munice kolabovat morálka rakouských sil a Borojević musel nařídit ústup nedaleké říčce Monticano. Italové dokázali 29. října obsadit nedaleké město Vittoria Veneto, které mělo později celé bitvě propůjčit své jméno.

Hořký triumf Italů

Borojević si však brzy uvědomil, že na novou bitvu nebude mít sílu. Rakousko-Uhersko se hroutilo. V Praze byla již vyhlášena nezávislost a nová vláda Uher vydala rozkaz k návratu všech svých vojáků do vlasti. Dohodové síly vstupovaly do Srbska a jihoslovanské národy monarchie již plánovaly svůj nový stát. Ani německy mluvící vojáci již nebyli spolehlivý a šířily se mezi nimi socialistické nálady. Císař Karel odmítl nasazení vojska proti separatistům a Borojević si tak pouze mohl vybrat zda má cenu pokračovat v odporu proti Italům. Vydal raději rozkaz ke kompletnímu ústupu z předválečných italských území.

Rakouští vyslanci mezitím již zahájili jednání o příměří, která však Italové schválně protahovali. Při ústupu tak dokázali zajmout statisíce rakouských zajatců z nichž několik desítek tisíc zemřelo v zajateckých táborech. Obdobně krutí byli Italové k vlastním osvobozeným zajatcům, které italská vláda prohlásila za zbabělce a dokonce zvažovala jejich nucený přesun do kolonií. Dobyvačné choutky Říma neznaly mezí, ale museli se nyní střetnout s nově se rodící Jugoslávií, která si nárokovala celé východní pobřeží Jaderského moře. To si však nárokovali i Italové a nehodlali se s nikým dělit.

Tyto spory se nakonec měli vyřešit až na mírových konferencích v Paříži roku 1919, kde se mocnosti Dohody měly dohodnout na osudu bývalých habsburských území. Proti obrovským italským ambicím, které zahrnovaly obrovské množství území kompletně obývaného Slovany se především postavil americký prezident Wilson. Následný územní kompromis neuspokojil nikoho a v Itálii se brzy začalo mluvit o spojenecké zradě. To mělo do budoucna napomoci vzestupu Mussoliniho fašistů, kteří již od roku 1919 začali volat po získání všech vytoužených teritorií.

Při zpětném pohledu je velmi překvapující, že se bitva u Vittoria Veneto vůbec odehrála. Rakousko-uherské síly byly v tragickém stavu. Chybělo jídlo, munice a často i nositelné uniformy. Vnitřní stav monarchie byl od poloviny roku 1918 ve stavu postupného rozpadu a doslova vybízel k dezercím a neposlušnosti. Přesto však většina císařských sil zachovala své pozice až do osudného října a následně svedla konečnou bitvu se svými letitými nepřáteli. Její kompletní kolaps přišel až se smrtí celého mocnářství. Nechť nikdo neřekne, že si císařští vojáci v Itálii nezachovali svou čest až do úplného konce války.

A co osud velitelů obou armád? Generál Diaz se stal veřejným miláčkem celé Itálie. Nikdo v politice neměl odvahu jakkoliv kritizovat zachránce země a samotný král mu udělil řadu titulů a vyznamenání. Nový italský diktátor, Benito Mussolini, jmenoval starého generála na několik let na pozici ministra války, ale Diaz již roku 1924 rezignoval a o čtyři roky později zemřel. Smutný byl osud maršála Borojeviće. Toho odmítlo přijmout jeho rodné Chorvatsko, a musel tak živořit v jižním Rakousku. Za svou loajalitu si vysloužil zapomenutí a chudobu, které ho roku 1920 dohnali do předčasného hrobu. Jako poslední ukázku vděčnosti byla jeho hrobka zaplacena vyhnaným císařem Karlem.

Zdroje a další četba:

Thompson, Mary: The White War: Life and Death on the Italian Front, 1915-1919, Faber and Faber, 2007, ISBN: 978-0571223343

Gooch, John. The Italian army and the First World War. First published. Cambridge: Cambridge University Press, 2014. xiii, 386 stran. Armies of the Great War. ISBN 978-0-521-14937-2.

Bassett, Richard. For God and Kaiser: the Imperial Austrian Army from 1619 to1918. New Haven: Yale University Press, [2015], ©2015. xvii, 591 stran, 16 nečíslovaných stran obrazových příloh. ISBN 978-0-300-17858-6.