Článek
Rod Bonapartů se mnohokrát zapsala do evropských dějin. Akce korsického rodáka Napoleona I. jsou dodnes dobře známé, ale sláva jeho rodu neskončila s císařovou smrtí na Svaté Heleně. Císařův synovec se roku 1851 dokázal vrátit na dlouho opuštěný císařský trůn Francie a dalších 20 let jí vládl pod jménem Napoleon III. Jeho jediný syn, známý svým věrným jako Napoleon IV., měl být posledním z členů svého rodu, jenž v sobě ztělesnil staré bonapartistické tradice a válečnickou duši. Jeho život tím ztratil na délce, ale získal na slávě.
Dědic Impéria
Ludvík Napoleon se narodil roku 1856 jako první a jediné dítě nového císařského páru Francie. Země galského kohouta brala jeho narození za znamení nového období klidu, jenž by nahradilo chaos poslední dekády. V ní si Francie prošla několika převraty, vyměnila království za republika a republika za císařství, válčila proti Rusům na Krymu a zažila svůj poslední hladomor. Celá země doufala, že se nyní konečně dočká stability a míru, které jí byly tolikrát slíbeny. Její císař však měl poněkud odlišné plány.
Napoleon III. by se dal popsat jako celoživotní dobrodruh a romantik. Po smrti svého bratrance, Napoleona II., roku 1830 byl posedlý obnovou ztracené moci své rodiny a přes mnohá selhání nakonec v tomto cíli slavil úspěch. Jako prezident a později císař Francie se zasloužil o široké vnitřní reformy, rozsáhlé stavební projekty a nové období územní expanze. Překvapivě se oženil z důvodů lásky a to za španělskou šlechtičnu Evženii de Montijo, která byla známá nejen svou krásou, ale především inteligencí a vytrvalostí. Velice rychle se z ní stala jedna z hlavních opor nového monarchy.
Čerstvě narozený princ se rychle stal středem pozornosti obou svých rodičů. Evženie byla porodem silně oslabena a bylo jasné, že by jí další těhotenství pravděpodobně zabilo. I proto zaměřila na své jediné dítě všechnu svou pozornost. Aktivní roli hrál i Napoleon III., který si se svým synem vytvořil na svou dobu poměrně blízký vztah a měl hlavní slovo v jeho vzdělání. To bylo silně vojenské nátury a vedené armádními a námořními důstojníky. Mladý Ludvík Napoleon vyrůstal na příbězích o napoleonských válkách a rychle si vytvořil extrémně romantickou představu o boji a válce. Krutá realita války mu však měla být brzy odhalena.
Otázky zahraniční politiky se měly druhému francouzskému císařství stát osudnými. Napoleon III. vedl intervence v Itálii a Mexiku, jenž Francii přinesly buď malé zisky či ponižující porážky. To však monarchu nijak neodradilo od dalších zahraničních experimentů, jenž ho brzy přivedly do konfliktu s rostoucí mocí Pruska a jeho kancléře Otty von Bismarcka. Spory o španělské nástupnictví a osud Lucemburska vyvrcholily diplomatickou krizí mezi oběma mocnostmi, jenž roku 1870 vedla k vypuknutí války. Napoleon III. se rozhodl osobně převzít velení nad francouzskou armádou, jenž měla Prusy porazit. Po jeho boku vyrazil do války i čtrnáctiletý princ Ludvík Napoleon.
Prusko-francouzská válka byla pro rod Bonapartů kompletní katastrofou. Spojené síly Pruska a jihoněmeckých států rozdrtily špatně připravenou císařskou armádu. Napoleon III. byl s velkou částí svého vojska zajat u Sedanu, což vedlo k zhroucení císařské vlády. Válka nakonec skončila pádem Paříže, kde nová vláda republikánů a pro-bourbonských monarchistů oznámila konec císařství a založení 3. francouzské republiky. Ludvík Napoleon pouze těsně utekl kolapsu císařské armády a s několika věrnými přáteli uprchl do Belgie a později do Británie. Jeho srdce zachvátila deprese a strach. Celý jeho svět se zhroutil a mladý princ netušil, co bude dělat dál.
Exil za kanálem
Ludvík Napoleon však neměl v tomto nejistém stavu zůstat dlouho. Brzy dostal povel od své matky, aby se k ní připojil v Británii. Evženie byla sice vyhnána do exilu, ale to jí nijak nezlomilo. Rychle využila dobrých vztahů, jenž její manžel udržoval s britskou vládou a zajistila pro svou rodinu stabilní sídlo na druhém břehu kanálu La Manche. Bonapartisté sice prohráli tuto bitvu, ale císařovna hodlala dát své dynastii další šanci k návratu na trůn. Postupně tak kolem sebe začala shromažďovat loajální příbuzné, důstojníky a státníky, jenž měli vytvořit základ nového dvoru v exilu. Za hlavní cíl si však určila návrat svého syna a manžela.
Obojí se jí mělo podařit. Mladý Ludvík rychle dorazil do své nové domoviny a o rok později se do Británie dostal i nově propuštěný Napoleon III. Svržená císařská rodina se rychle stala novým středem zájmu britské elity a Evženie aktivně posilovala vztahy s britskou královnou Viktorií. Ludvík Napoleon však nedokázal plně opustit svou novou melancholii. Zničení císařské armády u Sedanu kompletně otřáslo jeho představami o světě a dalo těžkou ránu jeho romantickým snům o válečné slávě. Dle některých svědků těžce nesl svůj vlastní ústup a litoval, že nebojoval až do hořkého konce po boku svého otce.
Ludvíkovi rodiče rychle pochopili, že musí svého syna nějak zaměstnat. To vedlo k několika pokusům o studia na britských univerzitách, kam byl princ poslán i přes svůj mladý věk a chybějící roky vzdělání. Jak se dalo čekat tak výsledky těchto snah nebyly nijak slavné a Ludvíkův psychický stav se nijak nezlepšil. Situaci konečně změnil jeho nástup na britskou vojenskou akademii. Zde se konečně začal zbavovat svých starých nejistot a začala se mu opět vracet jeho stará touha po vojenské slávě. Roku 1873 na něj však udeřila nová tragédie, když zemřel princův otec. Napoleon III. připravoval velkolepé plány na svůj návrat do Francie, ale nakonec měl navždy zůstat na britské půdě.
Smrt císaře vedla k poměrně nové vlně podpory pro jeho rodinu. Napoleonova pohřbu se zúčastnily tisíce lidí včetně královny Viktorie. Ludvík Napoleon byl svými věrnými prohlášen za Napoleona IV. a měl nyní vést svou rodinu ve snaze vrátit se do Francie. Praktické vedení však nadále držela Evženie, jenž nehodlala podniknout žádnou zbrklou akci. Smrt jejího manžela sice vzbudila ve Francii vlnu sympatie, ale moc byla stále pevně v rukách pařížské vlády. Místní koalice republikánů a bourbonských loajalistů byla sjednocena nenávistí vůči socialistům a bonapartistům, ale císařovna jí považovala za předem určenou ke kolapsu. Právě tento kolaps měl poskytnout příležitost pro návrat jejího syna na trůn.
Trpělivost však nebyla ctností sdílenou mezi matkou a synem. Ludvík Napoleon chtěl prokázat své válečnické schopnosti a konečně vymazat hanbu Prusko-francouzské války. Uznal sice, že se ještě nemůže vrátit do Francie, ale to neznamenalo, že nemůže získat vojenskou slávu na bojišti. Zatímco Evženie posilovala své politické kontakty a dokonce začala jednat s královnou Viktorií o sňatku mezi Ludvíkem a její dcerou Beatrix, její syn aktivně lobboval za pozici v britské armádě. Konečně se mu to podařilo roku 1879, když do Británii dorazily zprávy o porážkách ve válce s královstvím Zulu.
Konec v daleké Africe
Jižní Afrika patřila tou dobou Británii více než 60 let, ale evropská mocnost nebyla zdaleka jedinou sílou v regionu. Domorodý národ Zulu dokázal zformovat jeden z nejsilnějších nezávislých afrických států a nehodlal jen tak podlehnout rostoucí britské agresi. Londýn se rozhodl rozdrtit místní odpor pomocí vojenské invaze, ale první pokus skončil šokující porážkou impéria a smrtí více než 1000 britských vojáků. Na to Británie musela tvrdě reagovat a její generálové začali plánovat velkolepou a nemilosrdnou odpověď. A právě k této expedici se hodlal připojit i princ Ludvík Napoleon, který v ní viděl ideální šanci ukázat, že éra válečné sláva jeho dynastie ještě neskončila.
Přes nesouhlas své matky se Ludvíkovi podařilo získat pozici ve štábu britského generála Chelmsforda. Na začátku dubna připlul do jihoafrického Durbanu odkud rychle zamířil k připravující-se armádě. Princova štábní pozice byla spíše formalitou a byrokratické povinnosti Ludvíka extrémně nudily. Jeho cílem bylo zažít boj na vlastní kůži a to přes snahu britských důstojníků udržet ho mimo oblasti aktivních vojenských střetů. Za ideální považoval boj s mečem, jenž se mu zdál více romantický než pouhá střelba puškou.
Toto myšlení se nám může zdát jako zastaralé či nesmyslné, ale velmi dobře zapadalo do bonapartistické mytologie, kterou princ potřeboval pokud chtěl v budoucnosti získat svůj ztracený trůn. A skutečně se zdálo, že Afrika dokáže vynést do popředí Ludvíkovi kvality. Vytvořil si kolem sebe kruh britských důstojníků, jenž byli oslněni jeho charismatem a nadšením. Francouzští novináři, kteří původně plánovali vytvořit satiry o nadutém princovi, psali domů o překvapivě dobře vzdělaném a inteligentním muži. I britské noviny, jenž o Bonaparty postupně v posledních letech ztratily zájem, byly opět plné zájmu o galantního prince v Africe. Byla to přesně ta pozornost, kterou Ludvík potřeboval.
Pak však přišlo setkání s osudem. Na běžné průzkumné misi, kterou Ludvík i přes svou nezkušenost vedl, byl princ a jeho spolubojovníci přepadeni skupinou zulských válečníků. Útok to byl rychlý a většina britských vojáků dokázala ustoupit, ale princ se nedokázal včas vrátit ke svému koni. Ironií osudu tak k boji nemohl použít svou šavli, jenž zůstala u jeho sedla. V boji proti šesti protivníkům však odmítl ukázat strach a několik minut jim vzdoroval i přes sérii vážných zranění. Jeho konec přišel s oštěpem, jenž mu probodl krk. Napoleon Ludvík Bonaparte zemřel ve svých třiadvaceti letech.
Smrt mladého prince byla šokem pro celou Evropu. Rod Bonapartů s princem sice nevymřel, ale žádný z jeho následovníků už nenaplňoval onu starou válečnickou ideu, jenž umožnila rodině získat moc. Jeho matka Evženie měla svého syna přežít o více než 30 let a po dlouhých dekádách dobročinných aktivit zemřela roku 1920. Ludvík Napoleon je fascinující záhada. Mohl někdy skutečně usednout na francouzský trůn? Země galského kohouta měla zažít několik dekád politických zmatků, jenž by pro válkou zoceleného prince mohly být plné příležitostí. Je však také pravda, že si mladý princ pozornost Francie získal až svou tragickou smrtí. Co mohlo jeho přežití znamenat se tak musí přidat k záhadám, na které nikdy nezískáme odpověď.
Zdroje a další četba:
Knight, Ian: WITH HIS FACE TO THE FOE: The Life and Death of the Prince Imperial,
Spellmount Publishers, 2003, 304 stran, ISBN: 978-1873376997
Hague-Holmes, Digby: Napoleon the Fourth, Abbey press, 2015, 310 stran, ISBN: 978-0907077701
Raugh, Harold: Anglo-Zulu War, 1879: A Selected Bibliography, 2011, 684 stran, ISBN: 978-0810872271
