Polozapomenuté dějiny: Původ vandalismu

Ve významu a původu různých slov jde často najít fascinující minulost. Němí Němci a na slova bohatí Slované jsou jedním příkladem z naší vlastní historie, ale podobných příběhů jde najít mnoho. Vandalství aneb svévolné poškození cizího majetku, je příkladem, který v sobě skrývá až šokující příběh. Původ označení pro moderní výtržníky a opilé fotbalové fanoušky pochází až z antické éry. O původně malé kmenové konfederaci, která během velké migrace odešla ze své polské vlasti, usadila se na ruinách starého Kartága a několikrát ponížila Římskou říši. Kde se vzali Vandalové?

Z Krkonoš do severní Afriky

Vandalové byli lidé mnoha původů. Originální vandalský kmen měl svůj původ v jižním Švédsku, ale poměrně rychle se rozdělil na několik menších kmenů, které ve 2. století před Kristem přesídlily do oblasti táhnoucí se od Moravy až po dnes maďarskou řeku Tiszu. Zde do sebe integrovaly zbytky předchozích osadníků (včetně keltský Bójů), a vedly zde své životy až do 4. století po Kristu. V psaných záznamech se objevují už roku 77 po Kristu, což z nich dělá jeden z nejdéle známých germánských kmenů. Co vše jde do konce 4. století po Kristu považovat za akce Vandalů, je těžké říct, a to kvůli tendenci římských zdrojů plést si germánské kmeny. Víme však, že se aspoň část Vandalů účastnila markomanských válek v 2. století, kdy tvořili součást proti-římské koalice.

Vandalské kmeny se účastnily nájezdů na římské území po dlouhá století, ale druhá polovina 4. století začala přinášet radikální změny. První bylo zavrhnutí tradičního germánského polyteismu, který byl nahrazen křesťanským arianismem. Tato doktrína byla v římské říši zakázána jako hereze, ale mezi germánskými kmeny se stala velmi populární. Nové křesťanské náboženství sice přinášelo výhody v kontaktech s nově konvertovaným Římem, ale arianismus dával jasně najevo, že se kmeny nehodlaly plně podřídit římské náboženské autoritě. Daleko větší změnu však přinesla migrační vlna, která vstoupila do historie jako stěhování národů.

Hunové, jízdní válečníci pravděpodobně mongolského původu, vstoupili do evropských dějin brutálním útokem na východní germánské kmeny. Jako první jim čelily gótské kmeny v dnešní Ukrajině, které byly zahnány na jih, kde následně těžce porazily římská vojska na Balkáně (bitva u Adrianopole). Vandalové slyšeli zprávy o krutých Hunech a navíc čelili utíkajícím kmenům z východu, které začaly zaplavovat jejich území. Spolu s kmenem Svébů a kočovnými Alany (íránského původu), se většina Vandalských kmenů rozhodla opustit své domovy. Jejich cesta vedla na západ do římské Galie (dnešní Francie, Belgie a část Německa). Dříve silně bráněná řeka Rýn byla kvůli občanským válkám Římany prakticky nehlídaná a podle některých názorů dokonce v těžké zimě toho roku zamrzla. Vandalové a další kmeny vycítili svou příležitost najít lepší budoucnost na západě a řeku překročili. Psal se rok 406 po Kristu a římská Galie měla zažít největší germánskou invazi celé své historie.

Zde by se dalo čekat, že se západořímská říše sjednotí pro boj s barbary. Jsme však v 5. století a na západě zbývalo pramálo rozumných jedinců. Germánská invaze byla záminkou pro sérii nových povstání vedených ambiciózními provinčními guvernéry. Císař Honorius se místo aktivní obrany rozhodl popravit svého nejschopnějšího velitele, Flavia Stilicha, kterému zlomil vaz jeho polo-vandalský původ. Galie byla zdecimována a část germánských kmenů se zde trvale usídlila. Vandalská konfederace však pokračovala dál na jih a zahájila rabování Iberského poloostrova. Zde však po dvou dekádách lehkého plundrování museli čelit Vizigótům, kteří byli podporováni Římem. Vandalové přišli o několik králů a byli zahnáni až k Gibraltaru. Zdálo se, že budou brzy čelit zničení.

Na scénu nyní vstupuje nejvýznamnější figura vandalských dějin. Geiserich byl dle některých zdrojů nemanželským bratrem předchozího krále, který uchvátil moc od svých mladých synovců a později je zavraždil. Ať je tento příběh pravdivý či ne, Geiserich předvedl za svou vládu mnoho nemilosrdných a i krutých aktů, které však vyvažoval svým strategickým a logickým uvažováním. Místo setrvání v Iberii se rozhodl, že převede svůj lid přes úžinu do severní Afriky, kde buď najdou nový domov nebo zahynou. Pomoc k tomu ironicky získal od římského guvernéra Afriky, který byl v mocenském boji a chtěl využít vandalských posil. Chyba v historii často opakovaná a téměř vždy osudná.

Vandalské království

Vandalské kmeny se na začátku roku 429 vylodily ve velké síle (různé zdroje uvádějí 20-80 000 lidí) v dnešním severním Maroku. Kvůli nedostatku kvalitních lodí musely dále pokračovat na nohou a postupně tak pochodovaly přes severoafrické pobřeží ke svému hlavnímu cíli, Kartágu. Jejich bývalý římský spojenec si rychle uvědomil, že mu Vandalové na pomoc nejdou, ale jeho pokus o zastavení invazní armády skončil sérií porážek. Do konce roku 430 padla většina severoafrických měst a vesnic do vandalských rukou, ale opevněná města jako Kartágo a Hippo Regius dále vzdorovala. Obléhání Hippa zabralo Geiserichovi 14 měsíců a po jeho dobytí musel kvůli těžkým ztrátám dočasně opustit ambice na dobytí Kartága.

Boje pokračovaly až do roku 435. Nový západořímský císař Valentinianus III. se kvůli vážné situaci ve zbytku svých provincií rozhodl, že nadešel čas s Vandaly vyjednávat. Geiserich si mohl ponechat většinu území, které dobyl, ale musel přislíbit, že nebude vést žádné útoky na Kartágo a jeho okolí. Vandalové měli také platit Římanům daně a bránit území před místními berberskými kmeny, které byly Římu dlouhodobým trnem v patě. Geiserich si rychle spočítal, že čas na dobytí Kartága teprve přijde a odsouhlasil mír. Čekat na novou příležitost musel jen do roku 439, kdy dokázal překvapivým útokem dobýt prakticky nehájené Kartágo. Římané soptili hněvem a Geiserich se v Africe stal pánem.

Geiserichovo nové království bylo založené na dnešním Tunisku a pobřežní Libyi a Alžírsku. Století zpět bylo toto území středem kartágské říše, která byla dlouhodobým římským rivalem. Město Kartágo bylo Římany sice zničeno v 2. století před Kristem, ale Julius Caesar ho o sto let později znovu založil. Stalo se jedním z hlavních přístavů římského světa a sídlem mohutné flotily, kterou nyní Vandalové zdědili. Geiserich ji rychle využil k dobytí ostrovů jako Sardinie a Sicílie a ke kampani námořních nájezdů, které z Vandalů brzy učinily obávané piráty. Severní Afrika však také byla jedním z hlavních zdrojů potravin, které Řím udržovaly při životě, což nutilo západořímské hodnostáře k častým dohodám s Vandaly.

Vandalské království bylo převážně ortodoxně křesťanské s malými skupinami z jiných náboženství a různých oficiálně heretických křesťanských směrů. Nová vládnoucí elita však byla oddaná arianismu a velmi neochotná tolerovat jiné směry. Geiserich přinutil tisíce kněžích odejít do exilu v Itálii a snažil se přinutit místní římskou elitu ke konverzi. To také napomohlo jeho plánu na přerozdělení půdy, který brzy zbavil starou aristokracii její moci. Králův hněv však brzy padl také na vlastní šlechtice, kteří měli zájem na větším podílu na vládě. Geiserich omezil sílu staré kmenové aristokracie a vytvořil novou loajální šlechtu, kterou navíc doplnil zbytky staré římské byrokracie. Jeho metody byly tvrdé, ale Geiserich dokázal vybudovat jeden z nejlépe fungujících států v regionu.

Řím se z počátku odmítal smířit se ztrátou svých území, ale série námořních porážek a Geiserichovo dobytí ostrovů nakonec přiměly císaře k novému jednání. Roku 442 byl uzavřen mír, který výměnou za zásoby potravin uznal vandalskou kontrolu nad všemi dobytými teritorii. Geiserich vedl v tomto období fascinující dvojí politiku. Na jednu stranu pokračoval s nájezdy na římská území, ale na druhou stranu poslal do Říma svého syna Hunerica, který byl dokonce zasnouben s dcerou císaře Valentinianuse. Ještě nikdy se nestalo, aby se Germán oženil do císařské rodiny a jasně to ukazuje sílu Geiserichovi pozice. Po několika letech se však začalo zdát, že zlaté časy brzy skončí.

Attila, vládce Hunů a přezdívaný Bič boží, byl roku 451 poražen v bitvě na Katalaunských polích. Římsko-germánská koalice dokázala konečně zastavit hunskou vlnu. Attilova invaze do Itálie o rok později též zkrachovala a zdálo se, že Řím je z nejhoršího venku. Geiserich si byl vědom, že bude prvním cílem příštího pokusu o obnovu říšských území a začal připravovat svou flotilu. Brzy k němu však dorazily šokující zprávy. Valentinianus nechal v paranoie zavraždit svého generála Aetia, který předtím porazil Huny. Za to byl promptně zavražděn. Římská armáda byla ve zmatku a nový císař Petronius Maximus neměl prakticky žádnou autoritu. A Geiserich se rozhodl chopit příležitosti a udeřit na duševní centrum středozemního moře. Řím samotný.

Páni moří

Někteří antičtí historici viní za vandalské vyplenění Říma roku 455 dceru císaře Valentinianuse, která prý měla barbary pozvat dopisem. To byl však obvyklý literární motiv té éry, který se používal pro vysvětlení katastrofálních římských porážek. Ve skutečnosti se Geiserich pravděpodobně rozhodl udeřit, aby předešel stabilizaci západní říše, která by určitě vedla k útoku na severní Afriku. Navíc se mu nabízela příležitost vyplenit jedno z nejbohatších měst na světě a posílit svou reputaci. Občané nekonečného města začali utíkat dlouho před příchodem Germánů a Vandalové město nalezli poloprázdné. Císař Petronius byl zabit, ale není jasné zda byli viníkem Vandalové, či jeho vlastní rozzuření poddaní.

Řím už dlouho nebyl hlavním městem západu a císař v něm toho roku byl spíše kvůli neloajalitě Ravenny, nového sídla západní moci. Vyplenění ani nebylo prvním takovým germánským aktem. O pět dekád dříve provedli stejný čin Ostrogóti. Samotné vyplenění nebylo na svou dobu příliš brutální. Papež Leon dokázal vyjednat ušetření majetků církve a Geiserich přislíbil nezničit žádné budovy, což dle dobových zdrojů dodržel. Dobové zdroje ani nezmiňují překotné vraždění, což pravděpodobně spíše než s milostí souviselo s depopulací města. Geiserich z něj odnesl všechno světské bohatství a také starou císařskou rodinu. Právě toto vyplenění Říma mělo o staletí později přivést francouzské revoluční autory k vytvoření termínu vandalismus, který má dodnes své zastoupení v našich slovnících.

Geiserich sice nyní mohl provdat svého syna za dříve přislíbenou římskou princeznu, ale ironicky nedosáhl svého hlavního cíle. Vyplenění Říma vedlo k nástupu posledního silného vládce západu. Julius Valerius Maiorianus byl připraven vést poslední pokus o obnovu své kdysi velké říše. A měl až šokující úspěchy. Jeho armády znovu dobyly jižní Galii a rozsáhlou část Iberie. Dříve vzbouření provinční generálové mu dali svou věrnost. Geiserich věděl, že je dalším císařovým cílem, což Maiorianus potvrdil stavbou nové mohutné flotily. Vandalové začali plenit své vlastní území, aby případnou invazi dokázali vyhladovět. Nakonec však Geiserich triumfoval díky dodnes nejasné události, během které byla římská flotila zničena. Maiorianus byl po této katastrofě zavražděn svým germánským pobočníkem.

Západní Řím už neměl na dobytí Afriky sílu. To samé se nedalo říct o východě, kde se k moci dostal aktivní císař Leon I. (neplést s papežem). Ten si uvědomil, že další přežití Západu záviselo na znovudobytí Afriky a začal k tomuto aktu připravovat jednu z největších flotil, kterou římský svět kdy viděl. Navíc měl podporu několika bývalých spojenců Maioriana, kteří dokázali dobýt zpět vandalskou Sicílii. Východořímská flotila dokázala roku 468 připlout až k africkému pobřeží, ale následně se kompletně zastavila. Její velitel byl buď kompletní hlupák či podplacený zrádce (zdroje se neshodují) a skrze nekončící jednání dal Geiserichovi šanci chytnout jeho flotilu do pasti a zničit ji. Poslední seriózní pokus o záchranu západořímské říše skončil tragickou porážkou.

Geiserich byl na vrcholu světa. Konstantinopol ho uznala za krále jeho území a nepokoušela se o další útoky. Nedokázal sice obnovit plnou kontrolu nad Sicílií, ale ta byla pro Vandaly vždy užitečnější jako místo pro nájezdy. Po roce 468 se Vandalové zaměřili na novou hru o trůny, která byla rozehrána v Ravenně. Geiserich, germánský vojenský velitel římských vojsk Ricimer a východořímská říše se všichni přetahovali o to, kdo dosedne na západní trůn. Vandalský kandidát Olybrius to dokázal roku 473, ale po třech měsících zemřel. O tři roky později byl poslední západní císař, extrémně ironicky pojmenovaný Romulus Augustus, formálně sesazen a nahrazen germánským králem Odoakrem.

Král Vandalů, který měl tak velkou roli na pádu západní říše, měl příležitost její konec sledovat. Geiserich zemřel roku 477 ve věku kolem 90 let. Na tu dobu šokující stáří bylo jeho posledním triumfem. Vandalské království bylo ve všech ohledech jeho dítě a do budoucna měl jeho panovníkem vždy být nejstarší Geiserichův potomek. Ta budoucnost měla trvat ani ne 60 let a skončit pod zbraněmi východořímských armád. Vandalové nedlouho poté zmizeli do propasti historie. Přesto jejich jméno zůstává součástí našeho jazyka. Můžeme brát jako ponižující, že je to slovo spojeno s násilnými činy vůči cizímu majetku, ale muž jako Geiserich by to pravděpodobně považoval za poctu.

Zdroje a další četba:

JACOBSEN, Torsten. A History of the Vandals, Westholme Publishing, 2012, 376 stran ISBN: 978-1594161599

MERRILS, Andy. „Vandals, Romans and Berbers: Understanding Late Antique North Africa“. Vandals, Romans and Berbers: New Perspectives on Late Antique North Africa. Ashgate, 2004, ISBN 0-7546-4145-7.

HEATHER, Peter. The Fall of the Roman Empire: A New History of Rome and the Barbarians. Oxford and New York: Oxford University Press. 2005 ISBN 978-0-19515-954-7.