Článek
Samurajové jsou společně s rytíři a piráty jednou z nejvíce populárních historických skupin. Japonská válečnická třída existovala po mnoho století a často stála uprostřed významných změn v zemi vycházejícího slunce. Obnova císařské moci roku 1868 a pád starého šógunátu byla pro mnohé z nich děsivou změnou, jenž měla potenciál kompletně zničit jejich stará práva. Svou záchranu hledali pod admirálem Enomotem Takeakim na severním ostrově Hókaido.
Útěk na sever
Enomoto Takeaki se narodil roku 1836 do éry, jež měla navždy změnit Japonsko. Od začátku 17. století byla země pod kontrolou šógunů z rodu Tokugawa, jenž vládli jménem bezmocných císařů. Šógunát dlouhodobě prosazoval politiku uzavřenosti, jež silně omezovala kontakt se zbytkem světa (do země měli povolený vstup pouze Číňané a Holanďané), a zachovávala tradiční japonskou společnost. Expanze evropských mocností a USA však tuto uzavřenost brzy učinila nemožnou a Japonsko se od roku 1853 postupně začalo otevírat zbytku světa. Neschopnost rodu Tokugawa zabránit tomuto otevření silně oslabila jeho prestiž a otevřela vrátka jeho pádu.
Do této nové éry zapadal Enomoto Takeaki velmi podivně. Na jednu stranu patřil mezi samuraje a jeho rodina byla jedním z hlavních rodů, jenž sloužili samotnému šógunovi. To v něm utvořilo silný respekt vůči roli samurajů ve společnosti a k vládnoucímu rodu Tokugawa. Na druhou stranu však mladý samuraj aktivně podporoval pochopení širšího světa. Od mlada měl zájem o moderní námořnictvo a po krátkém domácím studiu byl jedním z prvních Japonců, jenž studovali na západních akademiích. Pětiletý pobyt v Nizozemsku ho naučil mnoho jak o moderním vojenství, tak o západních politických systémech.
Do Japonska se nově vzdělaný samuraj vrátil roku 1867. Na trůn právě nastoupil nový císař Meidži, jenž byl na rozdíl od svého konzervativního otce ochotný spojit se s dlouho upozaděnými šlechtickými rody jižního Japonska ve snaze obnovit plnou moc císařské rodiny a ukončit vládu šógunů. Z počátku se zdálo, že se rod Tokugawa vzdá moci bez boje, ale spory o detaily možného kompromisu vyústily ve vypuknutí války Bošin. Pro-císařské šlechtické rody disponovaly nejvíce modernizovanými armádami v celém Japonsku a díky oficiální podpoře císaře měly také vysokou morálku. Válka se poměrně rychle stala jednostrannou záležitostí a císařské armády šly od vítězství k vítězství.
Kdo však z války dokázal získat byl právě Enomoto Takeaki. Pod jeho velení byly umístěny prakticky všechny moderní lodě, jenž mělo Japonsko k dispozici, což mu umožnilo získat si několik menších triumfů. Boj na zemi byl však daleko důležitější a admirál-samuraj si brzy uvědomil, že boje nemohou dopadnout dobře. Rozhodl se proto shromáždit novou vojenskou sílu. Získal si na svou stranu Hidžikata Tošiza, jednoho z hlavních generálů ve službě rodu Tokugawa a několik tisíc vojáků a samurajů. Také si s sebou vzal ohromné finanční jmění, které dodaly bohatí spojenci, a také nepřátelská sídla jenž admirál-samuraj stihl vyplenit. S nimi vyplul na pouze lehce osídlený ostrov Hokkaidó, kde v rychlém útoku přemohl místní císařkou posádku.
Hokkaidó bylo studené, plné nepřátelských kmenů a bez většího objeveného bohatství. V podstatě největší zapadákov celého Japonska. To však admirál-samuraj považoval za výhodu. Svůj novátorský plán brzy popsal v dopise samotnému císaři Meidžimu. Hokkaidó se mělo stát samurajským státem, kde by si válečnická třída mohla zachovat své tradice a privilegia. Enomoto Takeaki se možná inspiroval autonomním královstvím Rjúkjú (dnes prefektura Okinawa), jenž fungovalo jako vazalský stát Japonska. Admirál-samuraj dokonce císaře požádal, aby na sever poslal bývalého šóguna, jenž by novému autonomnímu státu vládl. Oficiálně by on i všichni místní zůstali loajálními služebníky císaře, ale měli by velmi širokou autonomii.
Císař či republika?
Tento plán se již na první pohled může zdát poněkud problematickým. Císař Meidži by se v podstatě musel vzdát části svého území, a to ve prospěch mužů, jenž dosud v podstatě byli jeho nepřáteli. Hokkaidó sice mělo svými novými vládci být rozvinuto, ale to by z něj pouze učinilo budoucí hrozbu. Není tak překvapivé, že nová císařská vláda tento návrh kompletně odmítla a začala plánovat znovudobytí ostrova. To však byl problém vzhledem k tomu, že povstalci na Hokkaidu ovládali většinu japonských moderních lodí. Navíc s sebou vzali několik francouzských námořních expertů, jenž místní námořnictvo nadále vylepšovali.
Enomoto Takeaki byl nyní v poněkud podivné situaci. Formálně se nadále prohlašoval za věrného služebníka císaře, jenž byl dle jeho narativu ovládán zrádnými rádci, ale jeho původní plán na státní uspořádání byl evidentně nemožný. A tak se rozhodl pro radikální řešení. Hokkaido mělo přijmout americký politický systém, jenž by zahrnoval voleného prezidenta, vice-prezidenta, senát a všechny další výdobytky moderní demokracie. Tento systém vstoupil do dějin jako republika Ezo, ale admirál-samuraj a jeho spojenci nadále svým stoupencům tvrdili, že jsou pouze silně autonomní částí Japonska a loajálními služebníky císaře.
Nový systém byl formálně demokracií, ale demokracií samurajskou. To v podstatě znamenalo, že volební právo získali pouze samotní samurajové a vyšší šlechta. Poněkud problematické řešení pro stát, který měl daleko více běžných občanů než samurajů, ale nová republika tuto situaci rychle vyřešila štědrými daňovými úlevami, jež si mohli dovolit díky výše zmíněnému dovezenému bohatství. Na začátku roku 1869 tak mohli proběhnout první volby v dějinách Japonska, jež přinejmenším připomínaly demokracii. Prvním prezidentem se samozřejmě po vzoru George Washingtona stal sám Enomoto Takeaki. Jeho funkční období mělo trvat roky, ale vydrželo mu pouze šest měsíců.
Přes přítomnost francouzských poradců a snahu získat si podporu západních mocností si nová republika nedokázala zajistit žádné spojence. Snahy o posílení armády a námořnictva navíc vyčerpaly státní ekonomiku, která nadále nemohla uplácet místní obyvatelstvo. To si po zavedení nových daní velice rychle vzpomnělo na svou loajalitu vůči císaři a prezident-samuraj se tak musel začít obávat povstání. Další pokus o usmíření se s císařem pomocí dopisů byl opět neúspěšný a nová republika se tak musela připravit k boji.
Japonská vláda neměla v úmyslu ztratit Hokkáido. Jeho hodnota byla sice malá, ale ztráta území ihned po vyhlášení nové a silné éry by bylo poněkud trapné. Na rozdíl od nové republiky měl císařský kabinet k dispozici daně celé země a po skončení bojů na hlavních ostrovech ihned začala snaha o vytvoření nové flotily. Ta nyní sestávala z lodí místních šlechtických rodů, přeběhlíků od povstalců a také nakoupených plavidel, jako byla původně americká loď Stonewall Jackson. Flotila republiky sice nebyla o moc menší, ale císařským silám stačilo úspěšně přistát. Mnohonásobné přesile japonské pěchoty nemohli povstalci odolat.
Když nejde povstání, zkus politiku
Prezident-samuraj Enomoto Takeaki hodlal učinit vše pro záchranu svého státního projektu. K jeho cti je nutné říct, že pouze nečekal na nepřátelský útok, ale pokusil se o vlastní ofenzívu. Jeho plavidla přepadla císařské lodě v zátoce Mijako, kde však utrpěla těžkou porážku. Ta uvolnila císařským lodím cestu k Hokkaidó, kde se jim podařilo vylodit více než 7000 vojáků. Proti nim dokázala republika shromáždit méně než 3000 mužů, z nichž část přeběhla ihned poté, co si uvědomili, že čelí císařským jednotkám. Loajální vojáci a samurajové kolem Hidžikata Tošizi však nehodlali složit zbraně bez boje a připravili se k zoufalé obraně.
Válečná kampaň na Hokkaidu se především odehrávala kolem hlavního města Hakodate, kde povstalci rozmístilivětšinu svých zbývajících sil. Po obsazení nedalekých obranných pozic zahájily císařské síly útok po zemi i po moři. Hidžikata Tošizi dokázal i přes nepřátelskou přesilu vydobýt několik menších vítězství, ale nakonec si uvědomil, že je bitva ztracena. Složil svou poslední báseň a následně našel smrt v boji s nepřítelem. Více než polovina jeho vojáků též přišla o život a zbytek byl císařskými vojsky zajat. Námořní fronta dopadla podobně a flotila republiky byla nemilosrdně rozdrcena. Hakodate padlo 15. května.
Republika Ezo teoreticky existovala ještě měsíc, a to až do kapitulace prezidenta-samuraje Enomota Takeakiho. Vzdal se 27. června roku 1869, což je datum formálně považované za konec celé války občanské války. Císařská autorita byla obnovena na celém japonském území a poslední věrní šóguna byly poraženi. Znovudobytí Hokkaida mělo být součástí kariér mnoha významných japonských státníků a vojevůdců. Její velitel se měl stát premiérem, další muži získali ministerské funkce a poprvé zde bojoval také mladý námořní důstojník Tógó Heihačiró, jenž se měl stát největším námořním velitelem japonských dějin.
Konec republiky však překvapivě nebyl příliš velkou katastrofou pro její zakladatele. Většina z nich byla poměrně rychle omilostněna a integrována do nového politického systému. Dokonce i Enomoto Takeaki byl omilostněn poté, co se ho zastala řada předních císařských důstojníků. Ti prohlásili jeho myšlenky za chybné, ale šlechetné v úmyslu. V následujících dekádách se měl stát vládním ministrem a proponentem koloniální expanze než roku 1908 zemřel. Ironií osudu sloužil on i další bývalý státníci republiky císaři také během potlačení posledního velkého povstání samurajů roku 1877. S jeho koncem byla definitivně odstraněna i práva staré samurajské třídy, jež se musela integrovat do nové éry japonské historie.
Zdroje a další četba:
Hillsborough, Romulus: Shinsengumi: The Shogun's Last Samurai Corps, Tuttle Publishing, 2011, 256 stran, ISBN: 978-4805311196
Keene, Donald: Emperor of Japan: Meiji and His World, 1852-1912, Columbia University Press, 2005, 928 stran, ISBN: 978-0231123419
Beasley, William: The Meiji Restoration, Stanford University Press, 2018, 536 stran, ISBN: 978-1503608269
