Článek
Co vytváří národ? Je to jeho jazyk? Kultura? Schopnost politicky jednat? Pravděpodobně to vše a mnohem víc. Čím tedy národ vzniká? Dlouhým vývojem? Jednou velkou akcí? Či směsicí obojího? Slovenský národ nemá dlouhé existence. Tisíc let maďarské vlády a vnitřní nejednotnost slovanských obyvatel dnešního Slovenska se o to postaraly velmi dobře. Avšak jeho dějiny nabraly překvapivé rychlosti od momentu svého plného zvyku. Roku 1848 se Evropou valila revoluční vlna a Slováci chystali poprvé do světa jasně vyhlásit svou existenci.
Obrození horních Uher
Za počátek existence slovenského národa by se v mnohém dal považovat přelom 18. a 19. století. Již dříve na dnešním území Slovenska existoval slovanský lid, ale neměl jednotu v politice a jazyku. S výjimkou polo-legendárního Nitranského knížectví neexistoval nikdy slovenský nezávislý stát a většina Slováků se v myšlení spojovala raději se svým domovským regionem než s nějakým širším národem. Stejně jako v českých zemích se však i v tehdejších horních Uhrách začalo odehrávat něco zcela nového, a to národní obrození. To ve své první fázi na konci 18. století dalo světu první slovenský román či bibli poprvé přeloženou do jednoho ze slovenských dialektů. Muži jako Jozef Bajza, Ján Hrdlička či Ján Čaplovič pomáhali položit základy budoucí národní kultury.
Veškeré území moderního Slovenska bylo součástí uherského království, které samo procházelo vlastním zrozením národního uvažování. Na konci 18. století byla latina formálně nahrazena ve školní výuce maďarštinou. Maďarština se měla roku 1836 formálně stát jazykem státní zprávy a armády, což přímo souviselo s ambicemi nově zrozených maďarských nacionalistů, kteří si přáli z Uher vytvořit plnohodnotné maďarsky mluvící království. To nebylo lehké už kvůli tomu, že většinu obyvatelstva království tvořily národnostní menšiny. Rumuni, Slováci, Němci, Srbové, Chorvati a další národnosti se v představách nacionalistů, jako např. nově populárního Lajose Kossutha, měli postupně stát stejně maďarskými jako obyvatelé měst Budín a Pešť (které později splynuly v Budapešť).
Na to neměli mnozí zástupci těchto menšin žádnou chuť. Na Slovensku mezitím rázně postupovalo národní obrození. Jeho zástupci se často rozcházeli v otázce víry (katolíci proti evangelíkům) a národní budoucnosti (spojení s Čechy či vlastní autonomie v Uhrách či Rakousku), ale měli společného protivníka v maďarizačních snahách uherských vlád. Dočkali se i několika významných úspěchů, včetně předložení slovenského prestolného prosbopisu císařskému dvoru ve Vídni, ve kterém řada slovenských osobností protestovala proti maďarizaci. Tato událost se často považuje za první politické vystoupení slovenského národa. Ještě větším a dalekosáhlejším úspěchem byla kodifikace slovenštiny roku 1844, která konečně dala jazyku formální a spisovnou formu. Zajímavou ukázkou budoucího vývoje vztahů Čechů a Slováků je negativní reakce českých elit na tuto kodifikaci, která byla vnímána jako trhání dříve jednotného československého jazyka (což je kompletní nesmysl).
Vývoj postupoval i v širších Uhrách. Dlouhý sněm mezi lety 1832 a 1836, který byl držen v budoucí Bratislavě (v té době převážně německé a maďarské město), aktivně posiloval různé snahy o reformu a zlepšení země, ale také o větší prosazení maďarštiny. Tu prosazoval i již zmíněný Lajos Kossuth, který měl ironicky spíše slovenský původ. Například jeho strýc Juraj Košút platil za velkého slovenského vlastence, ale Lajos plně propadl maďarské romanci. Byl jak nacionalistou, tak radikálním demokratem s velkými a autoritářskými ambicemi. V roce 1839 čelil spolu s dalšími demokraty vězení, ale pobyl tam pouhý rok díky tlaku maďarské veřejnosti. Právě Kossuth se také dostal do otevřeného sporu se Slováky, které kritizoval za snahu o přímé kontaktování císařského dvora s prosbopisem. Pro Maďary byl Kossuth sice hrdina, ale národnostním menšinám Uher se čím dál více jevil jako zosobnění všech jejich obav.
Proti Pešti
Pád francouzské monarchie v únoru roku 1848 byl výstřelem, který plně rozpoutal vlnu revolucí, které zachvátily celou Evropu. Už 3. března se první známka krušných časů dostavila do Uher, když poslanec Kossuth oficiálně předložil návrh na demokratické reformy, které zahrnovaly rovnost občanů, zrušení poddanství a vytvoření samostatné uherské vlády. Měl dobré načasování, protože o dva týdny později zachvátila revoluce Vídeň. Padl všeobecně neoblíbený kancléř Metternich a císař Ferdinand raději odsouhlasil požadavky o vytvoření vlastní uherské vlády, které mu uherská delegace pod vedením Kossutha předložila. Nová uherská vláda poměrně rychle zrušila nevolnictví a přeměnila Uhry v konstituční monarchii. Kolem 8 % mužů získalo volební právo, což bylo na tehdejší světové poměry dost liberální.
Na Slovensku byly reformy zprvu přivítány, ale místní obrozenci měli vyšší ambice. Při setkání velké části slovenských elit na jaře roku 1848 v Liptovském Svatém Matyáši došlo k vytvoření nové Žiadosti slovenského národa. Ta měla čtrnáct bodů a obracela se jak na uherský sněm, tak na panovníka. Ve svém obsahu byl text na tehdejší poměry šokující. Požadovalo se zrušení maďarizace a národy Uher se měly dočkat rovného zastoupení. De-facto se mělo jednat o plnou federalizaci Uher, kde by měla každá menšina svůj parlament. Také padl požadavek na všeobecné mužské volební právo a propuštění několika politických vězňů. Maďarští demokraté samozřejmě zareagovali s nadšením a pochopením. Pokud se tedy za nadšení dá považovat nařčení z vlastizrady a za pochopení dá prohlásit pokus o zatčení signatářů celého textu. Svoboda měla být přece pro Maďary, a ne nějaké menšiny.
Místo zatčení se slovenští vůdci rozhodli odebrat do Prahy, kde se mezitím připravoval všeslovanský sjezd pro slovanské národy monarchie. Ten se pod vedením Františka Palackého pokoušel o vytvoření jednotné slovanské fronty, ale poměrně rychle propadl vnitřním sporům. Sbor česko-moravsko-slezsko-slovenský, který se Slováků specificky týkal, byl od počátku rozdělen kvůli zásadním otázkám, a to především možného spojení Čechů a Slováků v jeden stát uvnitř monarchie. Slovenští reprezentanti návrh otevřeně odmítli s tím, že usilují o větší práva uvnitř Uher a ne o změnu státních hranic. Na sněmu toho nakonec moc probrat nestihli, než byla celá událost rozpuštěna kvůli červnovému povstání v Praze, ale jednalo se o jeden z prvních otevřených pokusů o spolupráci Slováků a Čechů na nejvyšší úrovni.
Maďarská pohádka se mezitím dostávala do problémů. V červnu zvolený parlament, který byl zvolen dle nově prosazených práv, sice měl 415 členů, ale za Slováky v něm nebyl zástupce žádný. Jediný zvolený Rusín byl zbaven mandátu pro podezření ze sympatií k panslavismu. Druhý největší národ Uher, Rumuni, byl zastoupen pouze šesti poslanci, a navíc přišli o autonomní parlament v Sedmihradsku. Staronový předseda vlády Lajos Batthyány rychle zjistil, že se proti Maďarům vojensky vzbouřili vojvodinští Srbové. Ještě horší byl rostoucí nesouhlas ve Vídni, který vyvrcholil rozhodnutím o vojenské operaci proti Uhrám v srpnu roku 1848. Na to přišla rychlá reakce, když část uherského sněmu odmítla bojovat proti panovníkovi a reálnou moc převzal výbor na obranu, kterému velel Kossuth. Zbytek sněmu raději odsouhlasil, že nebude zasedat. Na to promptně zareagovali Chorvaté, kteří 7. září vyhlásili pro císaře a začali se připravovat k pochodu na Pešť. Vzpoura vypukla také mezi Rumuny a zdálo se, že Maďaři stojí na pokraji zkázy.
Když už vystoupily ostatní národy, tak chtěli jednat i Slováci. Ve Vídni se ustanovila první Slovenská národní rada (SNR), která zde začala shromažďovat dobrovolníky. Těch sehnala mimo Slovensko jen 300, ale rozhodla se je urychleně poslat do vlasti, kde dokázali obsadit několik lokací včetně Myjavy. Pod heslem: „Za krále a národ slovenski“, tak poprvé zažila akci slovenská vojenská jednotka. Pod vedením Ľudovíta Štúra, který patřil k hlavním kulturním slovenským vůdcům se zdálo, že celá akce začíná dobře. Naneštěstí se kvůli rozporuplným signálům z Vídně a vlastním organizačním problémům tento první pokus propadl do zmatků, kterých využili Maďaři. Ti osvobozenou oblast znovu obsadili a popravili přes sto lidí.
Kossuth měl dobrý úsudek pro své podřízené a jeho generál Artúr Görgey měl proti Chorvatům úspěchy. Císařská vláda připravila novou vojenskou výpravu pod vedením řezníka revolucionářů, barona Windischgrätze, pod kterým měl také bojovat nový slovenský dobrovolnický sbor. Windischgrätz nejprve slavil úspěchy a dobyl i samotnou Pešť, ale následně byl v dubnu roku 1849 poražen Görgeyem. Slovenští dobrovolníci měli mezitím vlastní sérii úspěchů. V prosinci roku 1848 získal nedaleko Žiliny své první vítězství proti Maďarům. Jednotky zabrali poměrně velké území, rozrostli se na více než 1 500 mužů a téměř dosáhli až Košic na východě. Pak však v únoru přišla zdrcující porážka u Muráně, kde byla značná část dobrovolníků rozdrcena.
Selhání či triumf?
Muráň byla obzvlášť zdrcující, protože většinu maďarských jednotek tvořili místní Slováci. Přes vystoupení inteligence na pro-rakouské straně zachovala velká část obyvatelstva loajalitu Pešti. Mnoha Slovákům vadilo, že SNR byla převážně evangelická, a to přes jasnou převahu katolíků na Slovensku. Pro další byl kámen úrazu nový císař a král František Josef, který dosáhl trůnu abdikací svého strýce. Pro mnohé tradiční Slováky to z něj dělalo nelegitimního krále, kterému nedlužili svou věrnost. S tím hrála maďarská propaganda, která navíc hrozila, že v případě rakouského vítězství bude obnoveno nenáviděné nevolnictví, což se později ukázalo jako nesmysl.
Kossuth se mezitím rozhodl, že mu vítězství na válečném poli umožňuje dosáhnout všech svých ambicí. Rozhodl se proto formálně sesadit Habsburky z uherského trůnu a vyhlásit plnou nezávislost. S tím nesouhlasil ani zbytek sněmu, který stále formálně existoval v Pešti, ale Kossuth na nové zasedání pozval vojáky, před kterými poslanci raději odsouhlasili diktátorovi plány a prohlásili ho za správce země. Kossuth se hodně přepočítal. Kromě ztráty podpory od mnoha vlastních spojenců musel nyní čelit také ruské intervenční síle, která se roku 1849 připojila k Rakušanům. Kossuth se pokusil jednat s menšinami, ale s pár výjimkami neúspěšně. Nakonec ze země utekl a Rakousko-ruská vojska v srpnu roku 1849 rozdrtila zbytek vzbouřenců. Maďarská revoluce byla kompletně rozdrcena.
Slovenští dobrovolníci se ještě účastnili několik menších akcí, než byli formálně rozpuštěni. SNR doufala, že výměnou za své akce získá podporu Vídně pro zlepšení slovenské situace. Po revoluci bylo několik oblastí formálně odtrženo od Uher včetně Chorvatska a Sedmihradska. To si pro Slovensko představovali jeho zástupci a silně lobbovali ve Vídni. Bohužel se nakonec prosadili maďarští loajalisté, kteří přesvědčili císaře a radu, aby Slovensko zůstalo uvnitř nově okupovaných Uher. Byly získány výhody v otázkách jazyka, ale ty se nakonec rozplynuly po Rakousko-Uherském vyrovnání roku 1867, když Maďaři opět získali plnou kontrolu nad celými Uhrami.
Bylo tedy celé povstání zbytečné? Rozhodně ne. I přes poměrně malou veřejnou podporu ve vlasti se Slováci poprvé ukázali jako národ, který je ochotný aktivně bojovat o svůj osud. V mnoha ohledech se tím zakončila původní fáze vznikání celého slovenského národa, která vyvrcholila roku 1993. Jasné vystoupení proti maďarizačním snahám bylo na příštích sedmdesát let inspirací pro ty, kteří chtěli odporovat sílícímu maďarskému tlaku. První slovenské povstání bylo významným mezníkem jejich dějin a nemělo by být zapomenuto v píscích času.
Zdroje a další četba:
KOVÁČ, Dušan. Dějiny Slovenska. Překlad Emil Charous a Jan Urban. 2. vyd. Praha: NLN, Nakladatelství Lidové noviny, 2011. 434 s. Dějiny států. ISBN 978-80-7422-099-9.
RYCHLÍK, Jan et al. Dějiny Slovenska. Vydání první. V Praze: Vyšehrad, 2024. 647 stran, 16 nečíslovaných stran obrazových příloh. ISBN 978-80-7601-915-7.
ČAPLOVIČ, Dušan et al. Dejiny Slovenska. Bratislava: Academic Electronic Press, 2000. 309 s. ISBN 80-88880-39-4.
