Článek
Katastrofu si často spojujeme s rychlou a okamžitě ničivou událostí. Hurikán, povodně či obrovský lesní požár. Mnohé krize však probíhají mnohem pomaleji, a to někdy i po dobu celých dekád. Tak je to i s Aralským mořem (v části literatury Aralským jezerem), jenž po dekády ztrácelo čím dál více své původní vodní plochy. Od pádu Sovětského svazu se však mnozí lidé pokoušejí s tímto procesem bojovat a na oblast se obrací čím dál více mezinárodní pomoci. Mají tyto snahy skutečné úspěchy? Jak vlastně k celé katastrofě došlo? A co nového můžeme v blízké době očekávat?
Poručíme větru a dešti!
Aralské moře je jedním z nejlepších exemplářů neschopnosti, arogance a často i kompletní hlouposti, jež provázely existenci Sovětského svazu. Komunistická moc ovládla státy dnešní Střední Asie už na začátku 20. let minulého století, když porazila místní bojovníky za nezávislost a protibolševické ruské jednotky. Celý region byl pro nový ideologický systém poněkud problematický a to kvůli místním kočovným tradicím, neexistující dělnické třídě a silným muslimským tradicím. Nebyl by to však SSSR, kdyby nedošel ke snaze přinést triumfy socialismu i do této společnosti!
Zničení celého moře nebyl zdaleka první zločin, které komunistický režim provedl v této oblasti. Kolektivizace 20. a 30. let byla nejen extrémně špatně organizována, ale také plná násilných přesunů obyvatelstva a zasadila těžkou ránu tradičním kmenovým strukturám. Výsledek byl středoasijský ekvivalent ukrajinského hladomoru, který vedl ke smrti přibližně 1,5 až 2,5 milionů obyvatel (převážně Kazachů, kolem třetiny celého národa). Populace se postupně vzpamatovala kvůli postupnému zmenšení státních požadavků na zemědělství a také vlivem násilného přesunu několika národních menšin (např. Čečenci a sovětští Korejci) do regionu. Jeden cíl však komunisté opustit nehodlali. Posedlost bavlnou.
Bolševické myšlení volalo po tom, aby středoasijské sovětské republiky získaly nový zdroj bohatství, který by ukázal vyspělost nového socialistického řádu. Stát se jím měla bavlna, jejíž cena na světových trzích od 40. let rapidně rostla. Bavlna však potřebuje jeden důležitý zdroj - vodu, které ve Střední Asii nebylo zdaleka dost pro sovětské plány. Tedy, nebylo jí dost při existujícím rozložení říční soustavy. Řeky Amudarja a Syrdarja by teoreticky potřebnou vodu dodat mohly, ale v tom bránil fakt, že obě řeky své tekuté zlato dodávaly do Aralského moře. A to se komunističtí géniové rozhodli vyřešit razantním způsobem. Vodu, která podle nich zbytečně tekla do moře, odkloní pro vlastní využití.
A tak ve velkém začala konstrukce kanálů, které měly vodu donést k čekající bavlně. Ty byly většinou postaveny v 60. letech a to často velmi špatnými metodami, které vedly k čím dál větším ztrátám přepravované vody. Efekt na samotné moře se však začal ukazovat velmi rychle. Nejen že začala klesat voda, ale navíc se začala snižovat efektivita místního rybolovu. To byla pro sovětské velení nepříjemná situace, již však vyřešilo novým velkým plánem. Postavit další kanál! Ten měl do regionu přivést vodu ze Sibiře, což by pravděpodobně skončilo další ekologickou katastrofou. Plán byl naštěstí příliš nákladný a nikdy nebyl realizován.
Komunisté drželi situaci pod pokličkou až do reformních 80. let. Tehdy se poprvé široce rozšířila fakta nové katastrofy. Aralské moře rychle vysychalo, jeho populace ryb byla prakticky vyhubená kvůli rostoucí slanosti a škodlivé sovětské experimenty z minulých dekád navíc vedly k otravě nově odhalené půdy. Pokusy s přísunem nových druhů ryb likvidovaly zbytky původních organizmů, nové ryby se rybářům špatně chytaly a na bavlně bohatnoucí komunisté zamítli jakékoliv kroky, které by zasáhly jejich příjmy. Sovětská vláda tak nestihla s katastrofou nic udělat až do svého kolapsu roku 1991.
Aralské moře, změny mezi roky 1989 a 2019. V této době již došlo k rozdělení na severní a jižní moře.
Sny, realita a malé triumfy
Nebylo by plně fér říci, že se situace ihned začala zlepšovat po pádu SSSR. Středoasijské republiky byly většinou nadále pod kontrolou starých komunistických elit a jakýkoliv krok, který by poškodil produkci bavlny, pro ně nebyl přijatelný. Nově samostatní vůdci však nebyli hlupáci a tušili, že kolaps Aralského moře bude do budoucna čím dál větším problémem. Rozhodli se proto nasadit novou taktiku. Ta měla na jednu stranu zachovat místní bavlnu, ale také měla získat světovou pozornost pro Aralské moře. Především vládci Kazachstánu a Uzbekistánu začali žádat mezinárodní organizace o pomoc a předháněli se v tom, kdo přednese více velkolepých plánů pro záchranu moře.
Tato strategie byla z počátku velmi úspěšná. Aralské moře se stalo středem zájmu západních společností, které jej považovaly za unikátně viditelný příklad komunistické neschopnosti. SSSR padlo a mnozí lidé věřili, že síla západní demokracie dokáže porazit i tuto katastrofu. OSN vyslala výzkumné týmy, začaly se formovat sbírky a byla představena série záchranných plánů. Rychle se však objevily vzájemné spory. Místní vůdci chtěli plnou obnovu celého moře a snili o obnovení starého projektu na nový vodní kanál ze Sibiře. Západ chápal, že nebude možné zachránit vše a globální experti viděli řešení v dlouhodobých a systematických změnách místní společnosti.
Zatímco většina zaujatých stran bojovala o velkolepé koncepce, rozumnější lidé začínali myslet v menším měřítku. Na kazašské straně se pozornost soustředila na menší severní moře. Vyrostla tu série menších přehrad, která měla vést k zpomalení poklesu hladiny vody a sloužit jako důkaz toho, že se proti katastrofě dá bojovat. Severní moře se také stalo středem pozornosti pro skupinu dánských výzkumníků a rybářů, kteří konečně pomohli zavést metody, které místním rybářům dovolili chytat ryby, které do moře dovezli v 80. letech komunisté. Nové metody pomohly zahájit obnovu místního rybářského průmyslu a stabilizovaly živobytí lidí, kteří v okolí Aralského moře nadále žili.
Tyto a další menší úspěchy konečně vedly k novému plánu na vládní úrovni. Aralské moře se po roce 2000 dle kazašského diktátora Nursultana Nazarbajeva mělo stát novým projektem, který by ukázal růst Kazachů jako národa. Nazbarjev měl dost rozumu na to, aby si určil přijatelné cíle. Jižní část moře byla částečně vlastněna Uzbekistánem a zdála se jako daleko větší problém a tak se Kazachstán měl koncentrovat na obnovu severní části. OSN a Světová banka přislíbily finanční a technickou podporu výměnou za opuštění velkolepých plánů na transsibiřské kanály. Záchrana severního Aralského moře měla být provedena skrze sérii menších a více rozumných plánů.
Nová rekonstrukce vzala v potaz zjištění předchozích menších projektů. Mezi lety 2003 a 2005 došlo ke stavbě nové hráze, která měla zajistit, že se voda ze severní části nebude zbytečně vylévat na jih. Následovala série projektů na zlepšení udržování vody v místní půdě, získání nových zdrojů z místních řek a také detoxifikace mořského dna, kam se voda měla vrátit. Projekty na obnovu populace ryb také začaly nabírat na síle a díky postupnému snížení vodní slanosti bylo možné znovu rozšířit množství živočišných druhů, jenž považovaly moře za svůj domov.
Nový život v ruině
Více než 20 let dlouhá snaha má dnes jasné a nezpochybnitelné výsledky. Vědecká zpráva z roku 2000 považovala severní Aralské moře za ekologickou katastrofu, která nemůže být zachráněna a v níž nebudou moci žít téměř žádné živočišné druhy. Opak je však pravdou. Rozsah severního moře se od roku 2000 zdvojnásobil a moře je čím dál více plné života. Oficiální čísla hlásí, že se za minulý rok v moři ulovilo více než 8 000 tun ryb (na začátku 90. let byla produkce méně než 1 500 tun), jenž jsou tvořeny třiadvaceti živočišnými druhy. Většinou se jedná o typy ryb, které by ještě před 20 let zpátky nemohly v moři přežít jedinou hodinu.
Severní Aralské moře se začíná ukazovat jako skutečně velkolepý úspěch obnovy životního prostředí. Nový prezident Kazachstánu, Kasym Tokajev, se podobně jako Nazbarjev snaží z jeho obnovy učinit část své legitimity a téměř určitě mu nadále bude věnovat svou pozornost. Stejný zázrak se však neděje na jihu. Uzbekistán nikdy nezahájil podobný rekonstrukční projekt jako Kazachstán. Její úkol by byl kvůli rozloze jižního moře daleko náročnější a pravděpodobně by musel vést k omezení stále lukrativní produkce bavlny. Uzbecká vláda navíc dlouhodobě uvažovala o ropné těžbě na vysušené půdě, což omezuje zájem o plnohodnotnou obnovu.
I Uzbekistán však v posledních letech začíná uvažovat o zlepšení místní situace. Nedávná setkání mezi středoasijskými vůdci s podporou mezinárodního společenství vedla k zahájení nových projektů. Ty většinou nemají za cíl vrátit vodu do vysušených částí jižního moře, ale chtějí detoxikovat tamní půdu. Tento proces má proběhnout skrze vysazení více než 400 000 hektarů stromů a dalších rostlin, které mají zdvojnásobit množství místní zeleně. K tomu se má připojit také kampaň vedená Evropskou unií, která se především zaměřuje na investice do živobytí místních komunit a podporu regionálních plánů.
Budoucnost se tak zdá nadějná. Severní část moře čekají další kazašské projekty, které mají dále rozšířit jeho velikost. Jižní moře má šanci stát se žijícím prostředím, které postupně vytvoří nový ekosystém. Aralské moře, jak ho znaly generace místních, je pravděpodobně nenahraditelně pryč, ale na jeho místě může vyrůst něco nového a živého. Nový region, který postupně vyléčí jizvy zanechané sovětskou tyranií. Alespoň v to můžeme doufat.
Zdroje a další četba:
Wheeler, William: Environment and Post-Soviet Transformation in Kazakhstan’s Aral Sea Region: Sea Changes (Economic Exposures in Asia), UCL Press, 2022, 294 stran, ISBN: 978-1800080348
Nematov, Akramjon; Sulimanov Azamat v Euronews: Central Asia at the forefront of the fight against climate change and Uzbekistan's regional policy (online), 2025, https://www.euronews.com/2025/04/03/central-asia-at-the-forefront-of-the-fight-against-climate-change-and-uzbekistans-regional
News Central Asia: Aral Sea Revival: A Testament to International Cooperation and Sustainable Restoration (online), 2025: https://www.newscentralasia.net/2025/02/13/aral-sea-revival-a-testament-to-international-cooperation-and-sustainable-restoration/
Kirillin, G. B., Shatwell, T., a Izhitskiy, A. S.: Consequences of the Aral Sea restoration for its present physical state: temperature, mixing, and oxygen regime (online), EGUsphere, (online), 2025, https://doi.org/10.5194/egusphere-2025-113
