Článek
Vládne Rusku více než čtvrt století. Na Ukrajině zemřelo kvůli jeho ambicím již více než milion lidí. Vladimír Putin je nám všem dobře známý a bohužel se nezdá, že bychom se ho brzy zbavili. Při poslední úpravě ústavy si zajistil, že může pohodlně vládnout až do roku 2036. Ale ani Putin nemůže zastavit pochod času. Sám již myslí o tom, kdo by ho mohl ve funkci následovat. O koho by mohlo jít? Co bude diktátor od svého nástupce vyžadovat? A může nám Putinův vlastní příchod k moci odhalit identitu jeho nástupce?
Stárnoucí tyran
Spekulace o Putinově nástupnictví byly v Rusku dlouhodobě poněkud taboo tématem. Od roku 2012, kdy si kremelský vládce poprvé přepsal ústavu, bylo jasné, že se nenechá omezit jakýmikoliv zákony a bude zemi vládnout tak dlouho, jak jen může. Mluvit o nástupnictví tak bylo nejen předčasné, ale také potencionálně nebezpečné. Téma však poněkud překvapivě otevřel sám Putin, když na začátku letošního května otevřeně přiznal, že je to jedna z hlavních otázek, o kterých pravidelně uvažuje. Následně prohlásil, že o jeho nástupci samozřejmě rozhodne ruský lid, což je stejně pravděpodobné jako létající žirafa, ale už samotné otevření tohoto tématu je významným milníkem.
Rusko je nadále formálně prezidentskou republikou s demokratickým volebním systémem. Ten byl v posledních dvou dekádách zredukován na veřejné divadlo, kde Putin povoluje kontrolovanou opozici ze strany několika hlídaných stran, jenž ve všech hlavních otázkách souhlasí s Kremlem. Šance, že by příští prezident vzešel z jejich řad je minimální a to redukuje výběr na dvě skupiny. Jednou jsou členové Putinovi vlastní politické strany, Jednotné Rusko, jenž by se na první pohled jevili jako samozřejmá volba. Nejde však vyloučit, že by současného vládce mohla nahradit formálně nezávislá figura bez stranické příslušnosti. Nezávislý expert, který je Putinovi plně loajální, ale nepochází z politického systému.
Stranických kandidátů však není málo. Současný ruský premiér, Michail Mišustin, je teoreticky druhým nejmocnějším mužem v zemi a zastává pozici, kterou před svým nástupem k moci držel sám Putin. Je také poměrně uznávaným ekonomem, jenž se během svého funkčního období zaměřil na domácí finanční problémy. Navíc není příliš spojován s válkou na Ukrajině, což by mu mohlo být silně nápomocné u domácího publika. Putin by však mohl preferovat kandidáty z velkých ruských měst jako jsou současní starostové Moskvy či Petrohradu. Naopak třeba bývalý muž číslo 2 a Putinův dočasný nástupce mezi roky 2008 až 2012, Dmitrij Medveděv, je dnes už pouhou propagandistickou figurou bez větších šancí na skutečnou moc či dokonce prezidentský úřad.
Formálně apolitické figury také stojí za pozornost. Dlouhodobě nejbližším Putinovým spolupracovníkem byl předseda bezpečnostní rady státu Nikolaj Patrušev, který platil za jednoho z hlavních stratégů současného ruského režimu. Patrušev však nedávno ztratil velkou část svých pravomocí a je navíc spojován s neúspěchy na Ukrajině. Kdo naopak zažil nový vzestup je Sergej Kirijenko, který byl úzce spojen již s prezidentem Borisem Jelcinem. Nyní hraje hlavní roli v integraci nově dobytých území na Ukrajině a podle západních zdrojů má čím dál větší vliv na samotného Putina. Tomu již roku 1999 pomohl se získáním moci a mohl by tak být považován za ideálního nástupce.
Toto jsou samozřejmě pouze některá z možných jmen. Sám Putin byl roku 1999 prakticky neznámou figurou a nikdo tehdy nemohl odhadnout, jak daleko dojde. A v tom leží důležitá otázka. Jak tehdy Putin dokázal získat svou pozici? Podmínky v dnešním Rusku jsou samozřejmě velmi odlišné od začátku tisíciletí, ale mnohé části Putinova nástupu k moci mají stále důležitou roli i dnes. Pojďme se tedy vrátit o 26 let zpět. Do doby, kdy se v Rusku uzavírala éra Borise Jelcina a do funkce premiéra ruské federace byl jmenován velitel ruské tajné služby (FSB).
Muž z filmu
Sedmnáct zastavení jara je sovětský seriál z roku 1973. Jeho hlavním hrdinou je ruský špión Maxim Isajev, který infiltruje nacistické Německo a postaví se nekalým snahám o uzavření míru mezi Hitlerem a západními spojenci. Hlavní hrdina, sehrán Vjačeslavem Tichonovem, se rychle stal kulturním hrdinou ruského myšlení. Vysoký, pohledný, profesionální a oddaný své vlasti, Isajev byl hrdinou, jenž měl nalákat mladé občany SSSR ke službě v KGB. Mezi těmito mladíky byl i jistý rodák z tehdejšího Leningradu, Vladimír Putin.
Filmový hrdina byl čím dál více romantizován a to obzvlášť v čím dál více zoufalém Rusku 90. let. Vláda Borise Jelcina začala slavně, ale čím dál více se propadala do zmaru korupce, ekonomické nestability a veřejné apatie. Alkoholem zdevastovaný Jelcin byl symbolem ruského úpadku a obyčejní občané chtěli změnu. V průzkumu z roku 1998 byl podán dotaz jaká historická či filmová postava by dle Rusů byla ideálním příštím prezidentem. Na druhé místo, předčil ho pouze maršál Žukov, se dostal právě Isajev. Schopný člen rozvědky, který by do prezidentského úřadu přinesl sílu a respekt, se stal ideálem ruského voliče. A právě tento ideál mohl být tak dobře vyplněn novým velitelem FSB a bývalým agentem ve východním Německu, Vladimírem Putinem.
Tento fakt si rychle uvědomili členové Jelcinova štábu. Těm už příliš nešlo o politickou budoucnost, ale o ochranu před budoucími soudy, jenž by rozkryly jejich korupční praktiky. Veřejné průzkumy dávaly šance na volební vítězství dvěma bývalým ministrům Jelcinova kabinetu, kteří v předchozích letech rezignovali na své funkce a nyní chtěli rozdrtit prezidentův zkorumpovaný politický svět. Bylo jasné, že žádný člověk příliš spojený s Jelcinem nemůže volby vyhrát, ale apolitický expert, jenž tak krásně splňoval romantické touhy Rusů, ten by možná vyhrát mohl. A tak byl Putin formálně jmenován premiérem a Jelcin ho prohlásil za svého vybraného nástupce.
To však nemohlo stačit. Nový premiér byl zatím příliš neznámý a jeho jediná politická konexe byl právě nenáviděný Jelcin. Zde přišla na pomoc média. Liberální novinářské kruhy byly silně zklamané z ekonomického vývoje v zemi a začaly propadat představě, že je potřeba na pár let zavést poněkud tvrdší systém vlády. Nový premiér splňoval jejich vlastní představy o silném vůdci, jenž by stabilizoval ekonomickou situaci. Poté by skutečně mohla přijít svobodná společnost, kterou tito intelektuálové propagovali od časů SSSR. Putin tak byl médii aktivně vyzdvihován a jeho oponenti se stali oběťmi nemilosrdné propagační kampaně.
Finální třešničkou na dortu byla zahraniční a vnitropolitická krize. O tu se postarali islamističtí teroristé na Kavkaze, jenž nejprve zahájili sérii místních útoků a v září vybombardovali několik domů v Moskvě a dalších ruských městech. Tento krvavý teroristický útok vyděsil celou zemi, ale pro Putina byl darem z nebes. Vzal na sebe řešení situace. Vystoupil ve všech médiích. Občanům ukázal klidnou tvář a rozhodnou rétoriku. Slíbil pomstu a spravedlnost. A vypadal přitom jako onen dlouho vytoužený ideál, jenž konečně vrátí Rusko na správnou cestu. Není divu, že roku 2000 drtivě vyhrál volby. Putinova vláda mohla začít a to za velkolepého potlesku občanů a svobodných médií.
Účtování se současností
Rusko se sice posunulo o čtvrt století, ale část výše zmíněných faktorů stále platí. Stejně jako Jelcin potřeboval nástupce ochotného ignorovat korupci jeho rodinných kruhů i Putin bude hledat loajálního člověka, který zavře oči před mnoha ztracenými rubly. Veřejné mínění je stále na Putinově straně, dnes má dle nezávislých průzkumů podporu přibližně 80% Rusů, což mu dává širší manévrovací prostor, než měl v 90. letech jeho předchůdce. Demokratické volby jsou sice dnes v Rusku nemožné, ale ani Putin nemůže plně ignorovat veřejné mínění. Příští prezident tak bude muset splňovat jisté veřejné ideály a naděje.
Putinův nástupce bude navíc muset získat podporu více skupin. Kromě Putinových politických spojenců budou v tomto procesu hrát klíčovou roli tajné služby jako FSB, ale také armáda, která díky nové válce silně posílila svou roli ve státě. Také politici Jednotného Ruska a především mocní regionální vládci budou muset být buď získáni jako spojenci nebo tiše odstraněni. Zatímco Putin těžil při nástupu k moci z výhod alespoň částečně demokratického systému, kde mohl do funkcí dostat své politické spojence skrze volby, současná elita nepůjde jednoduše obejít. Smrt ruské demokracie tak ironií osudu možná bude pro budoucí diktátory spíše překážkou než výhodou.
Co však bude klíčové je otázka Ukrajiny. I v případě uzavření trvalého příměří bude problematika vztahů s Kyjevem a okupace místních území jednou z hlavních záležitostí ruské politiky v dalších dekádách. Na první pohled by tento fakt mohl nahrávat vysoce postaveným generálům a bezpečnostním expertům jako byl Patrušev. Pozorný čtenář si vybaví, že i agent Isajev byl v průzkumu poražen maršálem Žukovem. Současné vrchní velení je však spíše než s úspěchy spojováno s porážkami a vysokými ztrátami. Patrušev a další experti ztratili Putinovu přízeň díky svým optimistickým odhadům rychlého vítězství nad Kyjevem. Ukrajina tak jejich šance spíše poškodila.
A zde by do hry mohl vstoupit muž ,o kterém jsem ještě nemluvil. Alexej Ďumin je dlouholetým členem ruských vojenských sil. Dlouhá léta působil jako osobní strážce Vladimíra Putina, což mu postupně vyneslo významné veřejné funkce a také politický úspěch. Je považován za jednoho z mála mužů, které Putin stále vnímá jako skutečné přátele. Dlouhodobě podporuje válku na Ukrajině, ale několikrát se kriticky vyjádřil o formě jejího vedení. Tato kombinace by z něj mohla učinit ideálního následníka. Blízko napojen na Putina, ale schopný samostatného myšlení. Vojenská kariéra, ale bez napojení na ponižující porážky. Ďumin rozhodně stojí za větší pozornost a do budoucna by se s ním mělo počítat jako s významným hráčem na ruské politické scéně, ne-li tím nejdůležitějším.
Vladimír Putin může být u moci ještě mnoho let. Je i možné, že další selhání na Ukrajině povedou k pádu jeho režimu, ale to se dnes zdá jako nepříliš pravděpodobná varianta. S ruským diktátorem musíme dále počítat, ale jeho vlastní slova ukazují, že je nejvyšší čas začít přemýšlet také o jeho nástupcích. Ruský medvěd je dnes oslabenou, ale stále nebezpečnou šelmou mezinárodního pole. A ignorovat ho, je cesta vstříc další tragédii.
Zdroje a další četba:
Ostrovsky, Arkady: The Invention of Russia: The Journey from Gorbachev's Freedom to Putin's War, Atlantic Books, 2015, 400 stran, ISBN: 978-0857891600
Kyian, Olga v The Belfer Center for Science and International Affairs: The World According to Dyumin—Putin’s Former Bodyguard and His Potential Successor (online), 2024: https://www.russiamatters.org/analysis/world-according-dyumin-putins-former-bodyguard-and-his-potential-successor
Falconbridge, Guy v Reuters: Putin, 72, says the succession is always on his mind (online), 2025: https://www.reuters.com/world/europe/putin-72-says-succession-is-always-his-mind-2025-05-04/
TEFFT, J. (2020). Understanding the Factors That Will Impact the Succession to Vladimir Putin as Russian President. RAND Corporation. http://www.jstor.org/stable/resrep26520
