Článek
Málokterá civilizace je pro dnešní historiky tak matoucí jako staří Etruskové. Ve svém vlastním jazyce si říkali Rasennové a po staletí byli dominantní silou starověké Itálie. Jejich vlastní jazyk se nám téměř nedochoval a prakticky všechny historické informace o nich máme z cizích a často nepřátelských zdrojů. Byli také etnickou a jazykovou anomálií, jež se lišila od prakticky všech sousedních civilizací. A přesto měli ohromnou roli na samotném zrodu římské civilizace, která by bez Etrusků postrádala mnohé ze svých nejslavnějších rysů. Pojďme se tedy podívat na to, co o tomto starověkém lidu víme, a na jeho přetrvávající záhady.
Původ ztracený v čase
Historie etruské civilizace je dlouhá a bohužel z velké části zapomenutá. Od zformování prvních skutečných sídel kolem roku 900 před Kristem až do postupné integrace do římské kultury v prvním století po Kristu je celá jejich kultura známá pouze ze zmatených zápisů cizinců a roztroušených archeologických nálezů. Centrem rodících se etruských městských států bylo moderní Toskánsko, tehdy známé jako Etrurie, kde byla postupně založena velkolepá města Tarqiina či Veii. Volně sjednocena ve společné politické lize, etruská civilizace vedla aktivní program kolonizace a obchodu, jenž rozšířil jejich kulturu do velké části moderní Itálie a zajistil jim reputaci schopných válečníků.
Etruskové však mátli již své současníky, a to od éry prvních historických záznamů. Jejich zvyky, jazyk a kultura byly v mnoha ohledech naprosto unikátní ve své oblasti, což způsobilo vznik velkolepých teorií. První historik Hérodotos v nich viděl přistěhovalce z moderního západního Turecka, kde se v dávné době oddělili po politických neshodách od místních národů a odcestovali do daleké Itálie. Tuto teorii kritizovali už starověké zdroje a moderní historici ji kompletně zavrhli, ale její vliv měl mít dlouhé trvání. Různé teorie o možných původních etruských domovinách z nich dělaly přistěhovalce z Kréty, Španělska či dokonce Kavkazu.
Při hledání původu národa se vědci často snaží obrátit na jeho jazyk, aby s jeho pomocí vyloučili tyto přehnané teorie. Na rozdíl od většiny svých sousedů však Etruskové nemluvili indoevropským jazykem, což je jasně oddělilo od naprosté většiny evropských národů své doby. Kvůli nedostatku zachovalých záznamů, které jsou navíc přepsány v řecké abecedě, je nám jejich jazyk stále částečně neznámý, ale vědci ho dokázali částečně spojit s několika dalšími izolovanými jazyky ve starověké Evropě. To také vedlo ke zcela nové teorii, jež bere Etrusky za původní obyvatele Itálie, jež se vyvinuli z před-indoevropských zemědělských kultur regionu.
Tyto před-indoevropské kultury z Evropy již téměř kompletně vymizely (posledním možným žijícím potomkem jsou moderní Baskové), ale ve své době byly rozšířené po celém kontinentu. Nejednalo se navíc o žádné zaostalé hlupáky a již nejstarší nálezy etruské kultury potvrzují aktivní obchodní kontakty s velkými impérii východního středozemního moře a také podobně záhadnými obyvateli starověké Sardinie a Sicílie. Právě tyto obchodní kontakty měly do budoucna vést k obrovským kulturním výměnám, jež navždy proměnily etruskou civilizaci.
I teorie před-indoevropské civilizace však možná kompletně nevysvětluje záhadu této kultury. Nedávné genetické výzkumy ze starověkých hrobek ukázaly, že i nejstarší Etruskové měli překvapivě blízko k prvním indoevropským obyvatelům staré Itálie. Jejich geny byly prakticky shodné, a i Etruskové tak museli být částečně indoevropského původu. Proč však jako jedni z mála právě oni nepřijali jazyky nově příchozích dobyvatelů? Co za unikátní situaci muselo nastat, že si právě Etruskové uchovali svůj původní jazyk, a to i přes integraci Indoevropanů do vlastní populace? Takový úspěch neměla žádná jiná evropská kultura kromě odlehlých Basků, které na rozdíl od Etrusků chránila jejich hornatá země. Plný původ etruské civilizace tak i s nejmodernějšími technologiemi zůstává velikou záhadou.
Mapa etruského území, bledě vyznačena území kam Etruskové expandovali v době své největší síly
Mocné ženy Evropy?
Etruská kultura byla nejvíce zajímavá tím, jak kombinovala sobě zcela unikátní prvky a aktivní přijímání cizích zvyků. Od 8. do 5. století před Kristem probíhala tzv. orientální fáze evropské civilizace, kdy jednotlivé městské státy začaly přijímat prvky východních kultur. Nejvíce se v tomto procesu prosadili Řekové, od kterých Etruskové převzali velkou část náboženství. Nám známá etruská víra tak v mnohém napodobovala klasický indoevropský systém bohů, kterému kraloval bůh blesků Tinia. Na rozdíl od řeckého Dia a dalších indoevropských božských králů však Tinia neplatil za autokratického panovníka. Byl více prvním mezi rovnými božstvy a ke každé akci potřeboval svolení dalších božstev.
Kde však Etruskové silně vybočovali z dobové kultury, byla autorita a práva žen. Zatímco Řekové a Římané vylučovali ženy ze všech veřejných rolí a děsili se i dam, jež pily alkohol, Etruskové zastávali přesně opačnou pozici. Ženy měly rozsáhlá majetková práva, a i v manželství jim náležela daleko větší autorita než jejich sestrám v Řecku. Zajímavá je rovnost, jež měli Etruskové v pohřebních rituálech, které v jejich civilizaci hrály obrovskou roli, kdy se v ženských hrobkách dokonce našli ceremoniální zbraně. Někteří výzkumníci to berou za důkaz o existenci etruských válečnických amazonek, ale spíše se jedná o znak respektu a posmrtný ochranný rituál.
I v již zmíněném náboženství měly etruské ženy velkou moc. Zatímco věštkyně v Řecku potřebovaly mužské pomocníky pro vykonání své funkce, jejich protějšky v Etrůrii platily za plně nezávislé vykladače budoucnosti. Tato pozice velmi šokovala řecké autory, jenž brali jakýkoliv kulturní rozdíl za znak barbarství. Etruskové tak obdrželi reputaci zvrhlíků a jejich ženy byly v lepším případě prohlášeny za nemravné a v horším za prostitutky. Pro starověké autory bohužel velmi častá tendence, kterou později převzali spisovatelé renesance a novověku.
Etruskové si také zamilovali ideu řeckých hrdinů a divadla. V městech Etrurie se vyvinula aktivní kulturní scéna, která adoptovala řecké báje do vlastního provedení a také vytvářela nová díla z vlastních mýtů. Místní herci se stali vyhlášenými v celém Středozemním moři a jejich odkaz měl mít dlouhého trvání. Ještě Římský císař Claudius, který platil za předního experta na etruskou civilizaci, v několika zachovalých proslovech před senátem z 1. století po Kristu zmínil velkou roli, jež legendy Etrusků dosud hrály v jimi založených městech. Tento rys byl převzat i Římskou společností, ale je nejasné, zda v tomto procesu hráli větší roli Etruskové či Řekové.
U jiných částí římské kultury je však etruský původ jistý. Můžeme začít slavnými gladiátory, jenž své první boje svedli v etruských cirkusech, století předtím než je přijal Řím. Stejně tak se nekonečné město od svých severních sousedů naučilo pořádat závody koňských spřežení, stavět kvalitní silnice a akvadukty či na sobě nosit tógy. Etruskové byli také první civilizací Itálie, která začala produkovat víno a jejich odkaz v této oblasti přežil až do dnešních dní. Stará Etrurie dnes nese jméno Toskánsko a jeho vína i po třech tisících let platí za jedna z nejlepších v Evropě. Řím měl od svých nejbližších sousedů převzít mnoho a bez vlivu Etrusků bychom nejslavnější říši Evropy pravděpodobně nedokázali poznat. Jak však došlo ke spojení obou civilizací?
Sloučení obrů
Starověká římská historie nám dává poměrně jednoduché vysvětlení pro dějiny vztahů mezi Římany a Etrusky. Za časů královského Říma se čtvrtým králem města stal etruský přistěhovalec, který založil dynastii Tarquiniů. Ti založili dynastii, jež vládla následující tři generace, a nakonec se propadla do tyranie a dekadence. Poslední král Taquinius superbus byl z města vyhnán republikánskou revolucí a přes podporu etruských měst později selhal ve snaze město znovu ovládnout. Z tohoto triumfu se zrodila nová římská republika. Následující století se měla nést v kombinaci spojenectví a nepřátelství s etruskými městy.
Hlavním rivalem Říma se stalo nedaleké město Veii, se kterým republika vedla sérii konfliktů, než ho kolem roku 390 před Kristem konečně dobyla a tvrdě vyplenila. Pád Veii byl bodem obratu, po kterém začalo postupné dobývání dalších městských států. Část měst bojovala až do hořkého konce, ale většina raději odsouhlasila mírumilovnou integraci do římského státu. Velkou roli hrála ochrana před nájezdnými keltskými kmeny, které Etruskové dokázali odrazit jen díky římské pomoci.
Problémů s tímto příběhem je mnoho. Římská historie začala být psána až od 3. století před Kristem, více než 70 let po pádu posledních nezávislých etruských měst. Noví autoři vycházeli z příběhů a legend, které potřebovali přetvořit v jasnou a slavnou historii města. To znamená, že většina římské historie do roku 300 před Kristem má blíže k mýtům než k realitě. Například příchod etruských králů je tak mnoha historiky brán jako důkaz dobytí mladého Říma, což místní historici později nahradili dobrovolným přijetím cizích panovníků. Jejich vyhnání pak možná vůbec neproběhlo a královská funkce byla v pozdějších stoletích pouze přetvořena do role nejvyššího kněze. I toto jsou však pouze spekulace moderních historiků.
Nápomocnou je v těchto otázkách archeologie, která byla v posledních dvou stoletích provedena v Římě a jeho okolí. Například vykopávky města Veii ukazují na sérii nájezdů a střetnutí, ale vylučují násilné zničení města Římany. Na úpadku etruské civilizace měli daleko větší roli Galové, kteří obsadili část jejích měst a zničili mnohá další. V tomto bodu mají starověké římské dějiny pravděpodobně pravdu a postupné připojení etruských měst bylo především motivováno strachem z nebezpečných nájezdníků než vojenské dobytí. Poslední nezávislá etruská města byla k republice připojena kolem roku 280 před Kristem, ale jejich splynutí s Římany mělo trvat další tři století.
Byl to pomalý postup, který postupně spojil obě kultury a přetvořil Etrusky v Římany. Tomu silně napomohlo udělení římského občanství, které obyvatelé etruských měst získali v 1. století před Kristem. To jim zajistilo daleko větší možnosti podílet se na řízení států, ale také to napomohlo k prohloubení vzájemné integrace. Etruský jazyk byl v tomto období nahrazen Latinou a náboženství se plně sloučilo s římskými božstvy. Starověká civilizace tak nezanikla velkou bitvou, ale skrze postupným spojením s rostoucí mocí Říma.
Přes postupné vymezení jejich civilizace Etruskové nikdy plně nezmizeli z historie. Římský císař Claudius o nich napsal několik (dnes bohužel ztracených), knih pro pozdější římské historiky byly nedílnou součástí vzniku republiky. Archeologický výzkum vedl od 19. století k nové vlně zájmu o ztracený lid a moderní vědci se o nich dodnes snaží odhalit více detailů. Etruskové si stále drží mnohá svá tajemství, ale i to málo co o nich víme stojí za skutečný zájem.
Zdroje a další četba:
Turfa, Jean: The Etruscan World (Routledge Worlds), Routledge, 2017, 1168 stran, ISBN: 978-1138060357
Riva, Corinna: A Short History of the Etruscans (Short Histories), Bloomsbury Academic, 2020, 256 stran, ISBN: 978-1780766157
Bell, Sinclair: A Companion to the Etruscans (Blackwell Companions to the Ancient World), Wiley-Blackwell, 2016, 528 stran, ISBN: 978-1118352748
