Článek
Achtung – Panzer!
Píše se rok 1920 a nově nezávislé Československo má po letech bojů o hranice konečně šanci na mír. Až na nejvíce fanatické pacifisty však panovala všeobecná společenská shoda na nutnosti vytvořit pro nový stát silnou armádu, jenž by dokázala hájit jeho často sporné hranice proti agresivním sousedům. Bývalé české pluky císařské armády a vracející se oddíly legionářů mohly sloužit jako základ pro pěchotu, dělostřelectvo a také nově se rodící letectvo. Co však na našem území neexistovalo téměř vůbec byly tanky a obrněná vozidla, která si v posledním roce první světové války získala všeobecnou světovou pozornost.
Ze začátku mohla tento nedostatek pokrýt Francie, která Československo a další zahraniční spojence zásobovala svými tanky Renault FT-17, který je dodnes považován za revoluční design, jenž měl do budoucna určovat vývoj nových tanků. Rostoucí cena a zahraniční poptávka po těchto vozidlech však vedla československé politiky a důstojníky k názoru, že by bylo nejlepší vyvinout nové domácí druhy tanků. O tento vývoj prakticky okamžitě vypukla bitva mezi dvěma z největších podniků meziválečné éry. Stále existující Škodovky a dnes již zrušené společnosti Českomoravská-Kolben-Daněk (ČKD).
Obě firmy si vzájemně konkurovaly už při výrobě lehkých obrněných vozidel, ale plnohodnotné tanky byly daleko složitější na vývoj a mnohem více lukrativním zbožím. Větší byla však také rizika a společnosti se obzvlášť ve 20. letech setkali s řadou neúspěchů a nepříliš kvalitních výrobků. To však bylo v té době poměrně u evropských armád běžné a ranné tanky jako Kolohousenka (1924) či lehké tančíky jako vz. 33 (1933), byly výsledkem tehdy populárních myšlenek o tancích, které se následně ukázaly jako chybné. Pro Československo se však tyto experimenty staly cennými zkušenostmi pro další vývoj.
První skutečný tuzemský tank se objevil roku 1934. Lehký tank vzor 34 (LT-34), byl prvním československým tankem srovnatelný se světovou konkurencí. Obsahoval poměrně silný kanón ráže 37 mm a se svou 7,5 tunovou váhou dokázal dosáhnout úctyhodných rychlostí. Stroj byl považován za velký úspěch ČKD, ale jeho slabý pancíř začal být brzy považován za velký nedostatek. To umožnilo, aby Škoda přišla se svým vlastním novým kouskem. LT 35 byl ve většině ohledů lepší verzí svého předchůdce. Vyvaroval se některým konstrukčním problémům a jeho nový pancíř byl daleko kvalitnější ochranou v boji. Právě tento tank se měl stát hlavním vozidlem československé meziválečné armády.
Tato armáda však neměla jasno v otázce využití těchto nových vozidel. Světová vojska v této době vsázela na dvě hlavní metody pro užití tanků v boji. Například Francie považovala tanky za přirozenou podporu pro pěchotní jednotky. Užitečnou sílu, která však sama o sobě nemohla vyhrát boje. V Německu a SSSR se však začala chytat myšlenka rychlých tankových útoků, které by měly prolomit nepřátelskou obranu a stát se tak hlavní součástí boje. V Praze sice přirozeně převažovali zastánci francouzského modelu, ale někteří důstojnicí (například major generálního štábu František Papoušek), prosazovali už od 20. let využití tanků ve stylu dnes známém jako Blizkrieg. Část těchto myšlenek byla integrována do vojenských plánů na začátku 30. letech, které s tanky počítaly jako s rychlou zbraní pro obranu našich dlouhých hranic.
Tank Kolohousenka
Velkolepé prodeje
Československé firmy sice původně začaly vyrábět tanky exkluzivně pro naší armádu, ale poměrně rychle zjistily, že by podobně jako dříve Francouzi mohly i ony začít vyvážet do zahraničí. To pro ně nebylo nijak neobvyklou aktivitou. Naše pěchotní zbraně jako pušky a kulomety byly velmi oblíbenou komoditou ve většině světa. Častými zákazníky byly menší evropské země, ale také naší spojenci v Jugoslávii a Rumunsku. Evropa však nebyla zdaleka jediným kontinentem kam československé zbraně putovaly. Velmi aktivně probíhal obchod zejména se zeměmi Latinské Ameriky a naše firmy měly zájem také o Blízký východ a Afriku.
Jedním z důvodů pro chuť získat si právě tanky z Československa byla s nimi spojena politická neutralita. Dodávky zbraní často naznačovaly diplomatickou podporu a tanky byly prakticky výhradně vyráběny v mocných velmocech, které by tyto státy rady ovlivnily. Malé Československo tak bylo se svým rozvinutým tankovým průmyslem a malými diplomatickými ambicemi ideálním partnerem. Do zahraničí však neměli putovat modely určené pro vlast, ale nové varianty, které často vycházely z dříve opuštěných návrhů, které naše armáda zamítla ve 20. letech.
Jistou výjimkou z výše zmíněné politické neutrality byla snaha prodávat zbraně spojencům z Malé Dohody. Prodej zbraní Rumunsku a Jugoslávii měl kromě finančního zisku i významnou politickou hodnotu a měl posílit naše vzájemné spojenectví. Oba státy však čelili vážným ekonomickým problémům, což obzvlášť ve vztahu s Rumunskem vedlo k dlouhým průtahům. V Bukurešti se v druhé polovině 30. let nakonec především prosadila Škodovka, která dodala 130 tanků do Rumunska (ČKD dodala 30 tančíků). Přes velké ambice se ani jedné z firem nepodařilo prosadit velké tankové dodávky Jugoslávii, která nakonec obdržela pouze osm starších vozidel na výcvik.
Jinde ve světě však především slavila úspěch ČKD. Její klienti v Evropě zahrnovali například neutrální Švýcarsko, které chtělo rychle nahradit své beznadějně zastaralé Renaulty FT-17. Švýcarům bylo nabídnuto několik modelů a nakonec obdržely v letech 1938 a 1939 24 československých tanků (varianta LT-35), které měli v tamní armádě sloužit až do konce 50. let. Daleko kratší kariéru mělo mít 48 tanků, které ČKD dodala do severského Švédska. I to bylo aktivním obchodním partnerem první republiky a tamní zájem o naše tanky byl poměrně vysoký. Stroje jím zakoupené roku 1937 však byly nakonec nahrazeny už o pět let později kvůli zavedení nové domácí produkce
Země, kterou by jako velkého kupce našich tanků čekal opravdu málokdo je Írán. Modernizující režim šáha Rézi I. měl velkolepé ambice na posílení národní armády a po celé Evropě hledal kvalitní zbraně. V samotném Íránu působili již od 20. let českoslovenští poradci a díky těmto kontaktům a kvalitě nabízených strojů nakonec modernizující stát nakoupil 100 tanků od ČKD, které často sloužily až do 50. let. Největším rekordmanem je však jihoamerické Peru. Ne v množství nakoupených vozidel (24 kusů), ale v době jejich služby. Díky náhradním dílům, jenž byly dodány ještě v 50. letech mohli některé naše tanky sloužit v jižní Americe až do druhé poloviny 20. století. Alespoň u dvou z nich je potvrzeno, že byly ve službě až do roku 1988, což je životnost v tankovém světě skutečně unikátní.
Osudný rok 38
Přes nalezení efektivního tanku v modelu LT-35 neusnul český tankový vývoj na vavřínech. Nové plány počítaly jak s novými lehkými tanky tak se zbrusu novými středními tanky, které by se ve velikosti a výzbroji posunuly ještě dál. LT-38, jehož první exempláře spatřily svět roku 1937, byl vrcholem československého tankového vývoje a měl sehrát významnou roli v 2. světové válce. Ne však ve službě své vlasti. Projekt středního tanku, ST-39, byl překvapivě společnou snahou ČKD a Škodovky, jenž se pro jednou dokázali domluvit na významné spolupráci. Tento průkopnický model však nikdy neměl vstoupit ani do prvních fází výroby.
Nad republikou se stahovaly mraky a armáda se připravovala k boji. 30. léta byla obdobím velké armádní reformy, jenž se závažně dotkla i našich tankových sil. Roku 1938 byla většina z nich shromážděna v nových Rychlých divizích, které kombinovali tankové a motorizované jednotky se zbývajícími pluky jezdectva. Tyto divize existovali dohromady 4 a pro případ války měli být nasazeny v nutných částech bojové fronty. 3 z nich tak byli shromážděny v českých zemích, zatímco poslední z nich měla být umístěna na Slovensku. Každá z nich měla disponovat 11 000 vojáků a téměř stovkou tanků.
Vzestup Hitlerova režimu v Německu byl jedním z hlavních důvodů pro urychlenou snahu vyvíjet nové tanky ve 30. letech a v květnu roku 1938 začal poprvé stupňovat tlak na Prahu. Květnová mobilizace byla pro nové divize důležitou zkušeností, díky které se podařilo odhalit celou řadu organizačních a zásobovacích problémů, které byli pro reorganizované vojsko typické. Rychlé divize následně vstoupily do zářijových bojů proti sudetským separatistům, při kterých se tankové jednotky ukázaly jako velmi efektivní metoda pro rozehnání často pouze lehce vyzbrojených českých Němců.
Na sklonku Mnichovské dohody disponovala armáda 350 tanky modelů LT-34 a LT-35. Dalších 70 kusů tvořilo rezervu, ve které se nacházeli různé experimentální stroje, meziválečné tančíky a první vyrobené kusy LT-38. Proti tomu se 1200 tanků připravených Němci pro invazi naší země zdá jako neodolatelná přesila. Naprostá většina z nich, s výjimkou několika desítek kusů modelu Panzer III, však byla ve většině ohledů daleko horší než oba hlavní válečné tanky Československa. Slabší kanóny a u některých typů pouze kulomety, nedokázaly efektivně prorazit přední pancíř LT-35. Naopak, pro československé tankové kanony byly německé Panzer I a Panzer II velmi snadnou kořistí.
Jak by vypadala tanková válka roku 38 však můžeme pouze spekulovat. Mnichovská kapitulace přímo nevedla ke ztrátě továren nutných pro další tankový vývoj, ale nová vláda zamítla další rozšíření našeho obrněného vojska. Pokračovaly už jen předem domluvené obchodní zakázky a již probíhající výroba tanků LT-38. Právě tyto tanky se měli stát jednám z velkých zisků německé okupace roku 1939. Naše tanky měly nyní sloužit novým nacistickým vládcům a pomáhat jim a dalším státům Osy v dobytí většiny Evropy.
Zdroje a další četba:
Pejčoch, Ivo: Tanky Praga - Historie obrněných vozidel ČKD 1918-1956, Svět křídel, 2007, 304 stran, ISBN: 978-80-86808-38-3
Klimen, Charles a Francev, Vladimír: Československá obrněná vozidla 1918-1948, Naše Vojsko, 2004, 376 stran, ISBN: 80-206-0743-9
Fetka, Josef: Československá válečná armáda 1918-1939, Naše vojsko, 2015, 264 stran, ISBN: 978-80-204-2589-8
