Článek
„Ztracený západ a císařské ambice
Roku 476 po Kristu bylo rozhodnutím germánského generála ukončena vláda posledního západořímského císaře, Romula Augusta. V realitě to byla spíše formalita, která v reálných poměrech příliš nezměnila. Itálie, která byla posledním západním územím pod císařskou kontrolou, byla už dříve de-facto ovládaná germánskými žoldnéři v římské službě, kteří nyní převzali tituly jejich bývalých pánů. Po dekádě bojů se v Itálii stabilizovalo nové Ostrogótské království, zatímco si jiné germánské kmeny rozebraly zbytek západní říše. Nechvalně proslulí Vandalové vládli severní Africe, Frankové převzali dnešní Francii a Iberie padla do rukou Vizigótů. Na východě středozemního moře však římská vláda stále pokračovala.
Kombinace mohutných zdí Konstantinopole, bohatých východních provincií a rozumné politiky zachránila východní Řím před osudem západu. Císařové Konstantinopole byli teoreticky pány celé bývalé říše a germánské státy jim byly loajální, což byla ve skutečnosti pouze elegantní fikcí. Východ měl však mnoho vlastních problémů, které mu bránily efektivně zasáhnout na západě. Náboženské spory uvnitř církve, série neoblíbených císařů a permanentní stav hraničních válek s Persií držely pozornost Konstantinopole v jednom směru. Ekonomické a vojenské reformy z konce 5. století však silně posílily pozici říše a umožnily jejím vládcům znovu začít věnovat pozornost západu.
Flavius Petrus Sabbatius se narodil do rolnické rodiny na Balkáně. Jeho prostý původ ho na první pohled vylučoval z vysokého života římského dvoru, ale díky vysoké palácové pozici svého strýce Justina dokázal získat kvalitní vzdělání v Konstantinopoli. Justin se později stal císařem a jeho synovec ho měl po dekádě vlády nahradit pod velkolepým novým jménem Justinián. Jeho nástup k moci roku 527 po Kristu byl ze začátku poklidný, ale jeho vláda se brzy stala kontroverzní. Jeho svatba s herečkou, schopnou a ambiciózní Theodorou, ve spojení s tvrdými právními a administrativními reformami vedlo k rostoucí nespokojenosti, které přerostlo k povstání Níká roku 532. To bylo po zpustošení Konstantinopole krvavě potlačeno a Justinián se mohl začít věnovat svému hlavnímu projektu. Obnově římské vlády nad ztraceným západem.
Generálové, kteří měli vést západní války, byli prakticky všichni muži, kteří byli s Justiniánem blízko spojeni. Většinou se podíleli na krvavém potlačení povstání Níká a své válečné zkušenosti získali při boji proti Peršanům. Hlavním velitelem rané expanze se měl stát jistý Flavius Belisarius. Belisarius nebyl na první pohled ideální volbou. Při kampaních na východě dokázal, jak vybojovat velká vítězství, tak utrpět ponižující porážky. Měl také problematické a nedůvěřivé vztahy se svými důstojníky. To však znamenalo, že i v případě vítězství nebude mít sílu Justiniána svrhnout a v případě porážky se na něj dala hodit všechna vina. Belisaria také doprovázel Prokopios, poradce a spisovatel, od kterého máme většinu zachovaných písemných zdrojů z tohoto období.
Obnova západního území byla hezkou myšlenkou, ale na ospravedlnění války nestačila. Justiniánovi v tomto napomohli boje o moc, které v první polovině 6. století zachvátily germánská království. V severní Africe byl svržen a uvězněn pro-římský král Hilderik (potomek západořímských císařů), kterého pro příliš přátelský postoj k místním katolíkům svrhl jeho bratranec Gelimer. Justinián tedy mohl prohlásit, že jde pomoci svému spojenci Hilderikovi a africkým katolíkům, kteří byli utlačováni schizmatickými Vandaly. I přes velkou neochotu jeho ministrů (poslední východořímská expedice do Afriky skončila ponižující katastrofou), dokázal Justinián roku 533 svá vojska na západ.
Proti vlnám historie
Vandalské království (dostalo velkou pozornost zde), bylo stabilním a mocným státem s kontrolou nad pobřežím severní Afriky a velkými ostrovy středozemního moře. Belisarius byl se svými 16 000 vojáky v jasné nevýhodě a bylo jasné, že bude muset vést dlouhou a krvavou kampaň. Římské síly následně dobyly celé království za devět měsíců. Gelimer poslal část svých sil na Sardinii, kde vypuklo pro-římské povstání a se zbytkem svých sil napochodoval přímo do Římské pasti. Belisarius ho v bitvě u ad Decima kompletně rozdrtil a brzy obsadil hlavní vandalské město, Kartágo. Gelimer pokračoval v odporu do začátku roku 534, kdy formálně kapituloval. Vandalské království navždy zaniklo.
Absolutně nikdo nečekal tak efektivní kampaň. Bývalý král Hilderic zemřel ve vězení a Justinián tak lehce ospravedlnil plnou anexi severní Afriky. Belisarius obdržel triumfální pochod Konstantinopolí, kde poklekl před císařem. Gelimer výměnou za kapitulaci obdržel pozemky na východě a severoafrická území byla poměrně rychle integrována do římského státu. Justinián byl tímto úspěchem velmi povzbuzen a jeho pozornost se stočila na největší cenu, kterou mohl získat. Samotnou Itálii. Tam mezitím probíhal aktivní boj o nástupnictví mezi královnou regentkou Amalasunthou a jejím bratrancem Theodahadem o trůn. Pro-římská královna byla roku 535 zavražděna a Justinián se rozhodl využít další skvostné příležitosti. Belisarius měl nový hlavní cíl. Znovu dobýt samotný Řím
Italská kampaň se však rychle ukázala jako daleko náročnější podnik než severní Afrika. Theodohad ze začátku zvažoval kapitulaci, ale poté, co jeho vojska porazila římské síly postupující Balkánem se nový král rozhodl pokračovat v boji. Belisarius mezitím převedl část svých sil z Afriky do jižní Itálie a po delším obléhání dobyl významné město Neapol. To vedlo ke kapitulaci zbytku Itálie jižně od samotného Říma a také k svržení Theodohada. Nový gótský král Witiges se rozhodl, že prozatím nemá sílu bránit Řím a ustoupil z něj dál na sever. Belisarius tak získal šanci dobýt kolébku římské civilizace bez jakéhokoliv krveprolití.
Pád Říma však zdaleka neznamenal válečné vítězství. Střed moci se v Itálii dávno posunul do severního města Ravenna a Řím držel spíše symbolickou hodnotu. Navíc byl Belisarius ve městě brzy obklíčen gótskou armádou, kterou Witiges dokázal shromáždit. Posily slíbené císařem měly velké zpoždění a římské posádce vážně hrozilo vyhladovění. Belisarius se tedy rozhodl vést sérii nájezdů, které ho málem stály život. Příchod nových římských posil a zhoršující se zásobovací situace Ostrogótů nakonec přinutila jejich krále ustoupit na sever. Římané strávili několik měsíců hádkami o pozici vrchního velitele, což vyřešil až dopis od císaře, který Belisaria potvrdil jako hlavního velitele v Itálii.
Pro válečné vítězství viděli Římané jako klíčovou Ravennu. Bývalé hlavní město západořímského státu mělo vynikající obrannou pozici v bažinách. Belisarius však nyní měl výhodnou pozici a po několika vítězstvích v poli dokázal město obklíčit. Zde se odehrála poměrně kuriózní scéna, kdy gótská šlechta nabídla, že výměnou za ponechání jejích privilegií korunuje Belisaria západořímským císařem. Ten této nabídky využil a pod záminkou přijetí koruny vpochodoval do města a zajal ostrogótské vůdce. Itálie tak byla roku 540 po Kristu, 64 let po pádu západořímské říše, formálně integrována zpět do říše. Belisarius byl však kvůli gótské nabídce podezříván císařem Justiniánem z císařských ambicí, který ho rychle povolal zpět do Konstantinopole. Itálie tak byla Římany držena spíše formálně a Justinián měl brzy zjistit, jak rychle může veliký sen zkolabovat zpět do propasti porážky.
Války bez slavného konce
Dříve vyjednaný mír s Persií se roku 540 zhroutil. Perské armády vpochodovaly do špatně chráněných východních provincií a nemilosrdně je vyplenily. Belisarius byl vyslán na východ, kde dočasně stabilizoval situaci, ale brzy poté byl podezřívavým a nemocným císařem zbaven všech titulů. Justinián čelil nové nemoci, která měla nést jeho jméno. Justiniánův mor zdecimoval římské armády, provincie i města. Miliony lidí zemřely a císařovy sny byly zadupány do země. Justinián jen těsně unikl smrti, ale mor citelně oslabil jeho mocenskou pozici. To se rychle ukázalo v Itálii, kde roku 544 vypuklo gótské povstání. Poslední ostrogótský král Tottila měl jednoduchý cíl. Vyhnat oslabené Římany z poloostrova.
Římská armáda rychle přišla o většinu svých zisků. Neloajální žoldnéři dokonce nepříteli vydali Řím, který byl tvrdě vypleněn. Velká část institucí a staveb, které přežily pád západořímské říše byly zničeny až při těchto válkách, které definitivně ukončily éru antiky v Itálii. V této éře například mizí poslední zbytky více než 1000 let starého západořímského senátu. Belisarius byl v zoufalé situaci poslán zpět do Itálie, ale ukázalo se, že ani on si tentokrát neví rady. Římská přítomnost byla omezena na okolní ostrovy a pobřežní enklávy. Roku 551 dokázal Totila obsadit i samotnou Sicílii a římská pozice se dostala k bodu kompletního kolapsu.
Mor zbavil Justiniána mnoha schopných jedinců, ale největší osobní ztráta přišla až roku 548, když zemřela jeho manželka Theodora. Bezdětný císař musel čelit intrikářům, kteří ho chtěli nahradit, náboženským rozkolům a pokračující válce. Většina lidí by v tuto situaci nemohla zvládnout. Justinián však odmítl zahodit všechny své úspěchy. Konspirace krvavě rozdrtil a náboženské odpůrce bud uplatil či nechal pronásledovat. Svou pozornost opět upřel na Itálii. Vyslal tam palácového eunucha a generála Narsese. Ten dostal většinu zbývajícího státního zlata a rozkaz shromáždit, co největší armádu možno a dobýt konečně Itálii.
Armáda, která roku 552 vstoupila do Itálie byla z více než poloviny tvořena žoldnéři. Hunští jezdci, germánští pěšáci, Peršané, stepní kmeny a mnozí další se připojili ve jménu zlata k této kampani. Narses musel čelit nejen Gótům, ale také jejich franským spojencům, kteří stihli zpustošit severní Itálii a nové morové vlně. Narses vedl nejkrvavější kampaň celé Justiniánovy vlády, ale svého cíle dosáhl. Frankové byli zahnáni zpět do vlasti. Totila padl v bitvě a ostrogótský stát se roku 554 kompletně zhroutil. Řím byl dobyt a opět vyrabován. Itálie od Alp až po Kalábrii byla v rukou Konstantinopole. Tedy aspoň to málo, co z ní zůstalo. Velká italská města byla z velké části opuštěna a v dalších stoletích byla pouze stínem své staré slávy.
A co Belisarius? Ten se na konci svého života zúčastnil balkánské kampaně proti místním útočným kmenům, kdy s pár stovkami mužů dokázal vyděsit barbary k útěku zpět za řeku Dunaj. Jeho život skončil krátce po posledním pokusu o státní stíhání, které bylo pravděpodobně nařízeno Justiniánem. Císařův nejlepší velitel zůstal až do své smrti roku 558 i tím nejvíce podezřívavým. Justinián mezitím nařídil poslední kampaň své vlády. Malé římské vojsko využilo občanské války ve vizigótském Španělsku a obsadilo roku 555 jeho jižní oblasti kolem moderních měst Malága a Cordóba. Vojenský úspěch, ale strategické šílenství. Římské zdroje sotva dokázaly hájit existující území, ale Justinián byl až do konce svého života poháněn snem kompletně západní obnovy.
Justinián I. zemřel roku 565 po Kristu ve věku 83 let. Za jeho vlády dosáhla východořímská říše svého územního vrcholu. Římské právo a administrativa byly navždy změněny. Císařská moc se táhla od Mezopotámie až po Gibraltar. Ale Justiniánovo vítězství bylo postaveno na neexistujících základech. Jeho synovec a nástupce Justin II. přišel do deseti let o 2/3 Itálie, která se rychle stala sotva fungující državou. Afrika a Španělsko měli být po zbytek římské vlády cílem mnoha nájezdů, kterým vláda v Konstantinopoli nedokázala efektivně čelit. Justinián sice částečně naplnil své velkolepé sny, ale jakou hodnotu má úspěch tak krátkého trvání? O tom si každý čtenář musí udělat svůj vlastní názor.
Zdroje a další četba:
KALDELLIS, Anthony: The New Roman Empire: A History of Byzantium. Oxford University Press. 2023. ISBN 978-0197549322
PARNELL, David Alan. Justinian's men: careers and relationships of Byzantine army officers, 518-610. London, United Kingdom: Palgrave Macmillan, [2017], ©2017. xi, 228 stran. New approaches to Byzantine history and culture. ISBN 978-1-137-56203-6.
WHATELY, Conor. Battles and generals: combat, culture, and didacticism in Procopius' Wars. Leiden, The Netherlands: Brill, 2016, ©2016. History of Warfare, Volume 111 [cit. 2024-06-18]. ISBN 978-90-04-31038-4.
