Článek
Málokterá skupina fascinuje dodnes tak jako Vikingové. Mořeplavci, nájezdníci a tvůrci států. Jejich dost možná největší válečná kampaň, ale obzvlášť v našich končinách, zůstává poměrně neznámá. Mediální zobrazení jako seriál Vikingové přinesly alespoň nějakou známost, ale reálná historie za velkou severskou invazí anglosaských království stále patří k málo známým tématům. Po dekádách nájezdů se seveřané rozhodli, že si svými sekerami vykrojí nová království a smetou z povrchu země své anglosaské nepřátele. V obojím nakonec částečně uspěli, ale ne tak moc jak doufali.
Anglosasové a Vikingové
Roku 411 skončila římská vláda v Británii a začal rychlý kolaps tamní civilizace. Zatímco v jiných částech kontinentu se to s nástupem temných věků poněkud přehání, v Británii opravdu došlo ke zhroucení tamních komunit. Do konce 5. století prakticky zmizel život ve městech a místní se vrátili do poměrů, které nebyly o tolik rozdílné než před-římská éra. V té době také začaly přicházet germánské kmeny. Hlavně Anglové a Sasové, ale také Jutové a některé skupiny Franků. Kombinací dobývání a migrace postupně ovládly většinu dnešní Anglie a začaly zde vytvářet své vlastní státy. Původní keltské obyvatelstvo bylo buď asimilováno nebo zatlačeno do dnešního Walesu a Cornwallu.
Anglosasové postupně přešli od kmenové struktury k vlastním královstvím. Začali postupně obývat bývalá římská města a vytvářet obchodní kontakty s pevninskou Evropou. Od počátku 8. století také začali postupně přecházet ke křesťanství, což bylo podmínkou pro udržení dobrých vztahů s evropskými státy, a především rostoucím státem Franků. Takzvaná Heptarchie (Sedm království) byla tvořena královstvími Wessex, Mercie, Northumbrie, Východní Angie, Essex, Sussex a Kent. V době, kdy se odehrává hlavní část našeho příběhu, zbyla království už jen tři. Kent, Sussex a Essex byla všechna zabrána nejprve Mercií a později Wessexem, který se stal dominantním státem dnešní jižní Anglie. Anglosasové v osmém století nejčastěji válčili mezi sebou nebo s královstvími ve Walesu. Brzy však museli čelit nové hrozbě, která přicházela od jejich vzdálených příbuzných.
Historie Skandinávie před příchodem křesťanství v 10. století je nám známá poměrně minimálně. Máme legendy a ságy, jejichž přesnost a pravost je pochybná, a archeologické nálezy, které nám nemůžou říct přesné dějiny. Co tedy víme? Skandinávie si prošla svou vlastní érou bronzu a železa. Už od 13. století před Kristem byla součástí mezinárodního obchodního systému. Artefakty z Mykénského Řecka a později z Říma byly nalezeny ve skandinávských osadách. Region byl osídlen germánskými kmeny, které byly vzdálenými bratranci Anglosasů a uctívaly velmi podobné bohy. V osmém století se ovšem začaly odehrávat významné změny. Okolní regiony byly čím dál bohatší a Skandinávie měla rychle rostoucí obyvatelstvo. Tyto a další důvody vedly k počátku vikingských nájezdů na evropská království.
Vikingské nájezdy nebyly z počátku prováděny s cílem dobývat území. Proto také místo útoků na hrady či města směřovali Vikingové nájezdy především na kostely a kláštery. Za počátek éry Vikingů se často považuje nájezd na lindisfarnský klášter roku 793. Tyto náboženské budovy byly jak bohaté, tak nechráněné a mohly být napadeny jednotlivými vikingskými loděmi. Samozřejmě docházelo i k větším nájezdům. Jedním z nejúspěšnějších bylo vyplenění Paříže asi 5 000 Vikingy roku 845. Co tedy vedlo ke změně a přechodu k dobývání? Dle vikingských ság vyprovokovali Anglosasové útok sami, když král Northumbrie zavraždil vikingského vůdce Ragnara Lodbroka. Dalším důvodem mohla být nová populační expanze a potřeba části vikingských válečníků a rodin Skandinávii permanentně opustit. Je také možné, že rostoucí schopnost kontinentálních států bránit svá území vedla k větší koncentraci na Anglii.
Synové Ragnara
Ragnar Lodbrok byl dle severských ság největším válečníkem své doby. Měl se podílet na mnoha nájezdech včetně výše zmíněného velkého útoku na Paříž roku 845. Jeho synové za tatíkem nezaháleli a sekerami si vytvořili vlastní děsivou reputaci. Možná. Zatímco jeho synové jsou historicky doložené postavy, sám Ragnar je velká neznámá. Je otázkou, zda vůbec existoval a jestli byli jemu připisovaní synové vůbec příbuzní. Pokud ano tak se na velké invazi Anglosaských království podíleli především dva. Ivar Bezkostný a Halfdan, kteří vedli původní armádu roku 865 do Východní Anglie. Tam je místo odporu přijal král Edmund nejprve poměrně přátelsky a poskytl jim prostor na přezimování a následně koně pro jejich kampaň. Zda to činil ze strachu o své vlastní království či s nadějí, že Vikingové porazí jeho královské rivaly, je nejisté.
Postup velké vikingské armády a mapa anglosaských států
Hlavním cílem Vikingů byla Northumbrie a dnešní město York, původně založeno Římany jako Eboracum. Tamní král, který dle legend zabil Ragnara, se pokusil rychle opravit staré římské hradby, ale rychle zjistil, že bylo příliš pozdě na obranu. Dočasně ho zachránilo rozhodnutí Vikingů provést nájezdy na sever, což královi dovolilo dočasně York znovu dobýt. Vikingové si při druhém útoku roku 867 dali pozor a krále zabili. Je zajímavé, že prozatím dosadili loutkového panovníka z řad místní šlechty, a především vymáhali peněžní poplatky. Alespoň prozatím nebylo přímé dobývání a držení území na pořadu dne. Vikingové také začali získávat posily z Dublinu, který byl o generaci dříve dobyt jejich předky.
Halfdan a Ivar se dočasně zaměřili na Mercii, ale toto silné království zatím plně neovládli a raději uzavřeli dočasný mír. Na začátku roku 868 se vikingské síly znovu rozhodly přezimovat ve východní Anglii, ale tentokrát nedošlo k dohodě s místními. Kdo přesně zaútočil první je nejasné a většina zdrojů byla sepsána o století později a mají za cíl vylepšit reputaci krále Edmunda. Celkem s jistotou víme jen, že se Edmund s Vikingy střetl, prohrál a buď během bitvy nebo po ní zemřel. Edmund se později stal svatým, ale jeho království bylo efektivně zničeno. Vikingové opět umístili na trůn loutkového krále a začali plánovat ofenzívu proti největším z anglosaských států Mercii a Wessexu.
Zničení dvou anglosaských států konečně přimělo ty ostatní ke spolupráci. Wessexský král Æthelred začal otevřeně pomáhat Mercii bránit její území a slavil úspěch proti nájezdům roku 868. Po krátké pauze v bojích získali Vikingové roku 870 významné posily pod vedením Bagsecga (pravděpodobně krále části dnešního Dánska), který roku přivedl takzvanou velkou letní armádu do Británie. Nově posílená velká armáda zahájila útok na Wessex a 4. ledna roku 871 zvítězila v bitvě u Readingu. O čtyři dny později, ale Wessex triumfoval v bitvě u Ashdown a Bagsecg byl zabit. Následující 4 roky vedl Halfdan pouze limitované útoky a postupně posiloval svou armádu. Roku 874 zahájil nečekaný a tvrdý útok na Mercii. Velkou část jí dobyl a vyhnal jejího posledního krále. Zbývající anglosaská území v Mercii přísahala věrnost Wessexu.
Alfredův odpor a zrození Anglie
Pokud by velká armáda pokračovala v jednotném útoku, tak by dost možná zničila i Wessex. Ale Halfdan a významná část jeho sil zamířili na sever, kde se vikingský velitel stal králem Northumbrie a dobyté části Mercie. Proti Wessexu tak útočila už jen menší část vikingské armády pod velením Guthruma, synovce jednoho z dánských králů, který si po neúspěšné snaze stát se doma králem chtěl vybojovat vlastní království. Æthelred mezitím zemřel a byl nahrazen svým bratrem Alfredem, který dočasně platil Vikingům poplatky, ale tiše se připravoval na válečnou konfrontaci.
Roku 875 vypukla nová série nájezdů na Wessex. Guthrum vedl svou armádu k sérii rychlých vítězství, ale nedařilo se mu vyhrát rozhodující bitvu. Alfred musel na rok ustoupit do bažinatých oblastí svého království. Když se vynořil, musel několik měsíců sledovat, jak Vikingové plení jeho území, než konečně shromáždil síly k bitvě. V bitvě u Edingtonu dokázal Alfred Guthruma porazit a obklíčit u místního hradu. Místo další nákladné bitvy se obě strany rozhodly vyjednávat. Alfred uznal Guthruma jako vládce východní Anglie a Guthrum souhlasil s tolerancí křesťanů (je možné, že byl také pokřtěn). Existenční hrozba skončila, ale Vikingové Alfreda trápili další dvě dekády.
S Gutrhumovou porážkou skončily koordinované útoky na Wessex. Menší skupiny zkoušely provádět nájezdy na Alfredovo království až do roku 896, ale kromě jedné výjimky roku 892 byly rychle poraženy. Pozornost Vikingů se obrátila k novým územím, která ovládli a k obnoveným nájezdům na kontinentální Evropu. Guthrum vládl východní Anglii více než dekádu a ukázal se jako schopný a tolerantní panovník, který dokázal vyvážit své anglosaské a vikingské poddané. Halfdan takové štěstí neměl. V Yorku vládl pouze krátce, než proti němu proběhlo povstání v Dublinu. Při snaze o jeho potlačení byl místními zabit a po jeho smrti začalo království postupně ztrácet území. Danelaw, jak se Vikingy dobytá území nazývají, vydržel až do poloviny 10. století, než byl smeten novým Anglosaským státem.
Tento stát byl dílem vítězného Alfreda, který se stal prvním králem Anglosasů. Alfred veliký položil základy budoucího anglického státu a pevně propojil původní Wessex se získanými územími v Mercii. Jeho syn Edward porazil poslední vážnou invazi z Northumbrie roku 912 a další Alfredovi dědicové postupně zabírali více a více vikingských území v Británii. Danelaw se finálně zhroutil roku 954 po vyhnání krále Erika z Northumbrie a nové království Anglie dosáhlo svých známých hranic. Seveřané se s touto situací dlouho nesmířili. Mezi roky 1016 a 1035 dokázal dánský král Knut Anglii dobýt a učinit z ní část svých území. Dánská vláda skončila brzy po jeho smrti, ale ještě roku 1066 se norský král Harald pokusil Anglii dobýt. Jeho smrt v bitvě s Anglosasy je často považována za poslední dějství éry Vikingů.
Vikingové nás budou pravděpodobně fascinovat ještě mnoho staletí. Jejich vliv je veliký. Bez jejich invaze by dost možná nedošlo k sjednocení Anglie nebo by se zpozdilo o staletí. Jejich nájezdy vedly k nové vlně stavení mohutných hradů, které dodnes stojí po celém našem kontinentu. Mnoho lidí zaplatilo za tyto změny svými životy a Vikingové byli stejně brutální jako všichni dobyvatelé a nájezdníci té doby. Je však těžké nebýt fascinován jejich ochotou plavit se do dalekých zemích ve výpravách, které obepluly celou Evropu a jako první dosáhly i severní Ameriky. Jejich invaze dnešní Anglie byla v jistém ohledu posledním velkým hurá kultury, která brzy zanikla, ale o kterou se celé generace zajímají až do dnešního dne.
Zdroje a další četba:
HADLEY, D. M. a RICHARDS, J. D. The Viking Great Army and the making of England. First published. London: Thames & Hudson Ltd, 2021. 304 stran, 16 nečíslovaných stran obrazových příloh. ISBN 978-0-500-02201-6.
SOMERVILLE, Angus A., ed. a MCDONALD, R. Andrew, ed. The Viking age: a reader. Third edition. Toronto: University of Toronto Press, [2020], ©2020. xxiii, 522 stran. Readings in medieval civilizations and cultures; XIV. ISBN 978-1-4875-7047-7.
BEDNAŘÍKOVÁ, Jarmila. Stěhování národů a sever Evropy: Vikingové na mořích i na pevnině. Vydání první. Praha: Vyšehrad, 2017. 276 stran, 8 nečíslovaných stran obrazových příloh. Historica. ISBN 978-80-7429-744-1.
