Článek
Téměř deset let se Sovětský svaz snažil prosadit svou vládu nad Afghánistánem. Zvedl se proti němu celospolečenský afghánský džihád, který nakonec se zbraňovou podporou západu a islámského světa přinutil druhou nejmocnější zemi světa k ústupu. A tam všeobecně známé dějiny končí. K Afghánistánu se znovu vracíme kvůli útokům z 11. září, ale více než dekádu vývoje ignorujeme. Afghánistán se rychle propadl do krvavé série občanských válek, které způsobila jak vnitřní nejednotnost, tak zahraniční vměšování. V chaosu 90. let mělo povstat hnutí, které zemi dnes vládne a díky kterému mohl Usáma bin Ládin provést své krvavé útoky na srdce USA.
Nejednotný odboj
Sovětská vojska se po dekádě okupace vydala v únoru roku 1989 na ústup z Afghánistánu. Za sebou nechávala své afghánské kolaboranty, kteří se nyní museli postavit čelem vůči přicházející zkáze. Tu měly doručit nejednotné odbojové skupiny mudžáhídů (svatých válečníků), které už před sovětským ústupem ovládaly většinu země. Ze severu postupoval Ahmad Šáh Masúd, známý jako lev z Pandžšíru, velitel umírněných islamistů a Afghánců etnicky tádžického původu. Ismáíl Chán, podporovatel staré afghánské monarchie, ovládl významné město Herát a většinu západu země. A na jihu se k pochodu na Kábul připravoval Gulbuddin Hekmatyar, vůdce radikálních islamistů a miláček pákistánských tajných služeb a armády. Všichni se odvolávali na politickou autoritu osobností v zahraničním exilu a vzájemně si absolutně nedůvěřovali.
Prezident pro-sovětské vlády Muhammad Nadžíbulláh měl dle západních vlád do několika měsíců přijít o moc. Nadžíbulláh se však prokázal jako extrémně inteligentní státník. Oficiálně prohlásil konec komunistického státního zřízení a zavedl zpět islám jako státní náboženství. Začal vyjednávat s částí odbojových skupin a ostatní prohlásil za agenty zahraničních mocností. Pasoval se do role obránce národní suverenity a překvapivě rychle se dočkal úspěchů. Pákistánské vedení chtělo rychlé vítězství a dosazení loajální vlády v Kábulu. Jejich favoritem byl Hekmatyar, který roku 1990 zahájil plnou ofenzívu na hlavní město. Nedokázal však získat podporu jiných odbojových skupin a celá operace skončila fiaskem. Hekmatyar musel začít spoléhat více a více na zahraniční radikální dobrovolníky, a to včetně jistého Usámy bin Ládina.
Bin Ládin pocházel z bohaté saúdskoarabské rodiny a v Afghánistánu působil s přestávkami už několik let. Jeho reálná role byla ze začátku malá, ale zveličená islamistickou propagandou v arabském světě. Byl tehdy jedním z mála, kdo zkusil zajistit jednání mezi různými povstaleckými frakcemi. Pákistán stál o dominanci skrz loutkovou vládu a pro USA byl najednou Afghánistán opět nepodstatnou tečkou na mapě. Nadžíbulláh byl však přes všechny své schopnosti stále závislý na podpoře SSSR, který se zhroutil roku 1991. Jeho dříve loajální uzbecký generál Abdul Dostum uzavřel dohodu s Masúdem. Lev z Pandžšíru vstoupil v dubnu roku 1992 do Kábulu a Nadžíbulláh raději požádal o azyl v místní budově OSN.
Hekmatyar a Masúd k sobě chovali vzájemnou nechuť po většinu proti-sovětského džihádu. Kromě politických rozdílů byla hlavním problémem Hekmatyarova tendence napadat své vlastní spojence, a to někdy brutálnějšími způsoby, než útočil na sovětské okupanty. Díky výzvám exulantů v Pákistánu a některých Hekmatyarovích podporovatelů včetně Bin Ládina se podařilo v květnu roku 1992 vyjednat nový mír. Masúdova frakce měla držet prezidentský úřad a Hekmatyar se měl stát předsedou vlády. Celá dohoda nepřežila do konce roku. Hekmatyar brzy rozpoutal nový útok na hlavní město. Jeho pozemní jednotky byly oproti Masúdovím veteránům neefektivní, ale svůj rozsáhlý raketový arzenál mohl použít ke krutému bombardování hlavního města.
Situace v zemi se propadla do kompletního chaosu. Masúd a Hekmatyar bojovali o Kábul, ale u města se pohybovaly také ší'itské skupiny podporované Íránem, radikální islamisté s podporou Saudské Arábie, Dostumovi Uzbekové a půl tucet další vojenských skupin. Zbytek země na tom nebyl o moc lépe. Jih, kde žili Paštuni, národ Afghánistánu tradičně dominující, se stal zemí nikoho, kde řádily desítky malých válečných pánů a tradičních kmenových vůdců. Uzbecký sever byl pod Dostumem, který pokračoval v sociálně liberální, ale politicky autokratické metodě předchozího sovětského režimu. Nejfunkčnější byl západ, kde Ismáíl Chán obnovil několika oblastech řád a Masúdův sever, kde se pomalu začala obnovovat i školní výuka a základní služby.
Hekmatyar se čím dál víc obával, že ho Pákistán opustí. Jeho kompletní selhání v dobytí Kábulu začínalo být všem jasné a zdálo se, že musí učinit nějaký rozhodující manévr. Do toho přišel o většinu svých arabských dobrovolníků, kteří s bin Ládinem zamířili do Súdánu. Jeho nový plán byl překvapivě chytrý. Masúd se dostal do sporů s ší'ity a Dostumem a obě skupiny byly nyní otevřené alianci s Hekmatyarem. Ta se uskutečnila v lednu roku 1994 a Masúd byl napaden ze tří stran najednou. Čistě teoreticky mělo být jeho vítězství předem jisté, ale Hekmatyar se úspěchu opět nedočkal. Masúd dokázal odrazit všechny tři útoky a přinutit Dostuma utéct z města. Hekmatyar opět selhal a Pákistán vskutku začal hledat novou alternativu.
Studenti na pochodu
Tálibán v překladu znamená studenti islámu. Po dlouhá staletí nepatřil tento název žádné specifické organizaci a byl běžným označením pro náboženské studenty. Moderní a organizovaný Tálibán vznikl roku 1994 v afghánském jihu. Jeho začátky jsou dodnes nejasné a samotnou organizací mytologizované, ale můžeme dát dohromady poměrně jasnou osu hlavních událostí. Vůdce a zakladatel organizace Muhammad Umar byl veteránem džihádu proti SSSR a pocházel z poměrně chudých poměrů. Dokázal kolem sebe shromáždit skupinu starších veteránů a mladých nadšenců, kteří získali náboženskou výchovu u radikálních islamistických skupin v Pákistánu. V prakticky anarchickém afghánském jihu začali bojovat proti místním tyranům, kteří byli obyvatelstvem všeobecně nenáviděni.
Paštuni byli vždy hrdým národem. Jih a město Kandahár byly dříve centrem afghánské moci a jejich pád do anarchie a irelevance od nástupu komunismu byly pro místní neakceptovatelné. Nově zrozený Tálibán se zdál jako dar z nebes. Při svých prvních akcích zachránilo nové hnutí mnoho zajatců, kteří místní váleční páni shromáždili, a popravilo nejhorší vrahy a loupežníky. Vůdci nejmocnějších paštunských klanů se setkali s Tálibánem a byli z jeho plánů nadšeni. Afghánistán měl být vyčištěn od bojujících stran. Měla být obnovena stabilita šedesátých let a znovu nastolena ekonomická prosperita. Tálibán a jeho vůdci nechtějí převzít moc, ale obnovit islámské tradice. Po osvobození země od válčících stran měl být zpět do země povolán právoplatný král Záhir Šáh měla být obnovena Paštuny ovládaná monarchie. Kmenoví vůdci propůjčili svou podporu Tálibánu, který tak získal politickou legitimitu a brzy dobyl Kandahár. Byl mezi nimi i jistý Hamid Karzai, syn jednoho z hlavních paštunských náčelníků a bývalý spojenec Masúda, který nedávno utekl z Kábulu.
Nová pákistánská premiérka Benazir Bhutto se světu prezentovala jako liberálka, ale nedělalo jí problém začít podporovat nové radikální islamisty v Tálibánu. Ti měli v Pákistánu čím dál většího spojence a verbovali tam aktivně další a další afghánské studenty. Po rozdrcení různých jižní milic se jejich pozornost rychle soustředila na nový cíl, a to Herát pod Ismáílem Chánem. Operace Tálibánu začaly roku 1995, ale tentokrát si hnutí kouslo do tvrdého. Chán byl o třídu schopnějším velitelem než předchozí nepřátelé hnutí, a navíc měl vzdušnou podporu od Masúda v Kábulu. První útoky byly odraženy a Chán dokonce zaútočil na Kandahár. Pak však znovu vstoupili do hry Uzbeci a jejich velitel Dostum. Ti se dočasně spojili s Tálibánem, což nakonec vedlo k pádu Herátu a západu země.
Na řadě byl nyní Kábul. Tam se mezitím pomalu hroutila Hekmatyarova vojenská síla. Hekmatyar měl své podporovatele především mezi Paštuny, kteří nyní hromadně přecházeli k Tálibánu. Do toho skončila podpora z Pákistánu. Se zbývajícími podporovateli se nakonec rozhodl přijmout porážku a spojit síly se svým úhlavním nepřítelem Masúdem. Lev z Pandžšíru nyní musel bránit Kábul proti největší hrozbě jaké dosud čelil. První útoky Tálibánu na konci roku 1995 se setkaly s kompletním selháním a jeho vůdci přešli k Hekmatyarově strategii bombardování. Masúd mezitím dokázal zformovat alianci z ší’íty a několika umírněnými frakcemi a zdálo se, že by mohl získat převahu.
Zde se nacházíme u nejspornějšího momentu Masúdovi kariéry. Jeho rozhodnutí neprovést na jaře roku 1996 ofenzívu. Pozice Tálibánu byly oslabeny po kruté zimě a zdálo se, že by dostatečně rázný útok mohl hnutí rozprášit. Masúd odmítl kvůli hrozbě vážných ztrát a špatnému terénu. Zda mohla ofenzíva uspět bude navždy nejisté, ale pokračovat v obraně se nakonec ukázalo jako nedostatečné. Tálibán lépe připravil své síly a v létě a na podzim obsadil několik okolních měst a vesnic. Masúdova pozice byla čím dál více nejistá a velitel se rozhodl, že nemůže město dále držet. V září roku 1996 tak přišel ústup z Kábulu a obsazení města Tálibánem. Bílé vlajky byly vyvěšeny nad městem a nová éra začala. Válka však zdaleka nebyla u konce.
Odbojný sever
Tálibán byl po dobytí hlavního města ve výborně náladě. Jeho vůdce Umar se prohlásil za nejvyššího vůdce a začal jasně dávat najevo, že jeho předchozí sliby o vzdání se moci už neplatí. Tálibán začal aktivně lovit své zbývající odpůrce v Kábulu a vynucovat tvrdou verzi islámského práva. Do toho získal čím dál větší podporu z Pákistánu. Měl však stále nepřátele. Na severu byl čím dál nervóznější Dostum, který začal plánovat vlastní opozici proti Tálibánu. A pak tu byl Masúd, který se vrátil do svého domovského údolí, kde dříve mnohokrát porazil SSSR. Pokusy Tálibánu a Pákistánu rychle dobýt sever se na začátku roku 1997 setkaly s kompletní porážkou. Jejich oči se následně zaměřily na Dostuma.
Mazár-e-Šeríf byla Dostumova perla severu a město, ze kterého vládl rozsáhlému území. Brzy však zjistil, že nemá plnou loajalitu svých vlastních vojáků. Jeden z jeho velitelů se domluvil s Tálibánem a Dostum musel utéct. Mazár-e-Šeríf byl okupován Tálibánem, který spolu s Pákistánem vytruboval po světě svůj triumf. Ten se však brzy změnil v prach. Arogantní chování členů Tálibánu vedlo k uzbeckému povstání a masakru režimních sil. Dostum se vrátil a otevřeně se spojil s Masúdem v novou Severní alianci. Masúd využil příležitosti a zahájil ofenzívu, která málem dobyla zpět Kábul. Pouze nouzové povolání všech možných rezerv a studentů v Pákistánu dovolilo Tálibánu udržet nedávno dobyté město.
Umar a jeho poradci se rozhodli pro pomalejší strategii. Ta měla za cíl postupně osekávat území, které Severní aliance ovládala, a kompletně ji vyčerpat. To se ukázalo jako velmi efektivní proti Dostumovi, který byl nyní v oslabené pozici Mazár-e-Šeríf podruhé padlo roku 1998 a Dostum utekl do zahraničí. Masúd si vedl lépe a začal shromažďovat čím dál větší zahraniční podporu. Nesvatá aliance Ruska, Indie, Íránu a Tádžikistánu nyní dodávala poradce a zbraně Severní alianci. Írán měl k Tálibánu velmi silnou nenávist, a to kvůli masakru členů íránského konzulátu v Mazár-e-Šeríf. Rusko a Tádžikistán se obávali vlivu Tálibánu na středoasijské islamisty a Indie vítala šanci zkazit Pákistánské snahy v regionu. Přes tyto spojence s Masúdova situace roku 2000 začala zhoršovat a začali vážné diskuze o ústupu do Tádžikistánu.
Přes vojenské úspěchy se však Tálibán začínal dostávat do čím dál horší vnitřní situace. V části země vypukl hladomor, což zdecimovalo jeho legitimitu mezi běžnými občany. Paštunské kmeny si začínaly uvědomovat, že s nimi Tálibán nechce sdílet moc a rozhodně si nepřeje návrat krále Záhira. Část kmenových vůdců odešla do zahraničí, kde byl roku 1999 Tálibánem zavražděn otec Hámida Karzaie. Karzai se nyní rozhodl zakopat staré spory s Masúdem, a navíc dokázal navázat kontakty s Američany, kteří se nyní znovu začínali zajímat o Afghánistán.
Americký zájem byl z velké části spojen s osobou Usámy bin Ládina. Bin Ládin se definitivně rozešel se Saúdskou Arábií a přesunul se do Súdánu, ze kterého začal vést akce svou organizaci Al-Káida a otevřeně vyhlásil válku Američanům, které prohlásil za okupanty svatých měst islámu (Mekka a Medína). Roku 1996 se rozhodl vrátit do Afghánistánu a přes staré pákistánské kontakty rychle našel společnou řeč s Tálibánem. Bin Ládin slíbil podpořit dobytí zbytku země a Tálibán mu na oplátku poskytl půdu pro jeho širší plány. Několik menších útoků vedlo roku 1998 k neúspěšnému americkému pokusu bin Ládina zabít na afghánské půdě. Ten mezitím připravil operaci, která měla navždy stvrdit alianci s Tálibánem. 9. září roku 2001 se dva arabští novináři dostavili na rozhovor s Ahmadem Šáhem Masúdem a po několika minutách odpálili skrytou bombu. Lev Pandžšíru zemřel dva dny před útoky Al-Kaídy na světové obchodní centrum.
Smrt Masúda měla zajistit, že Tálibán nevydá členy Al-Kaídy do USA. To se opravdu podařilo a Umar odmítl s Američany jednat o vydání bin Ládina. Přes prosby Pákistánu se USA rozhodlo pro plnou invazi země. Spojenců mělo mnoho. Severní aliance byla sjednocena pomstychtivým hněvem a měla dodat hlavní část pozemních sil. Hámid Karzai byl vysazen v paštunských oblastech, kde zahájil vzpouru. Invaze Afghánistánu se přes pákistánské hrozby ukázala jako překvapivě lehká. Po dvou měsících se Tálibán zhroutil. Kábul byl vydán bez boje a Karzai vstoupil do Kandaháru, kde se mu vzdala většina tálibánského velení. Pouze americký požadavek bezpodmínečné kapitulace zabránil, aby se vzdal sám Umar, což mělo později vést k mnoha problémům. Bin Ládin však dopaden nebyl a ze země unikl.
Afghánistán doufal v novou éru. Poté, co Američané zamítli obnovení monarchie (další hloupé rozhodnutí), byl prezidentem zvolen Hámid Karzai, který měl poměrně silnou podporu. Následující dvě dekády však nesplnily očekávání. Nová vláda selhala v modernizaci a rekonstrukci země. Tálibán s podporou Pákistánu přežil a začal se postupně vracet. Karzai se prokázal jako schopný diplomat, ale jako nepříliš slavný státník. Američané zemi nikdy nepochopili a hloupá rozhodnutí prezidentů Bushe a Obamy nijak nepomohla. Alespoň nakonec dokázali zabít bin Ládina. Cesta Afghánistánu však měla vést vstříc nové vládě Tálibánu. Jak řekl Hámid Karzai o Afghánistánu po zavraždění Masúda: „Ach, jak nešťastná to je země“.
Zdroje a další četba:
COLL, Steve. Ghost wars: the secret history of the CIA, Afghanistan, and bin Laden, from the Soviet invasion to September 10, 2001. 1st pub. New York: Penguin Books, 2005. xvii, 712 s. ISBN 1-59420-007-6.
NOVÁK, Martin. Džihád proti Kremlu: sovětská válka v Afghánistánu a zrod Al-Káidy. Druhé, upravené vydání. Praha: Epocha, 2020. 241 stran, 8 nečíslovaných stran obrazových příloh. Polozapomenuté války; svazek 13. ISBN 978-80-7557-961-4.
BARFIELD, Thomas J. Afghanistan: a cultural and political history. Princeton: Princeton University Press, ©2010. xi, 389 s. Princeton studies in Muslim politics. ISBN 978-0-691-14568-6.
