Článek
Vynoření z legend a zkázy
Nepříjemný problém počátku slavných příběhů je fakt, že historie často začne zaznamenávat jejich příběhy až, když slávy skutečně bylo dosaženo. Osmanská říše se tomuto problému nedokázala vyhnout a její počátky jsou tak zahaleny mýty, které byly následně převzaty jako fakt osmanskými historiky, kteří v 15. století začali dějiny jejich státu zaznamenávat. Jistot tak máme málo, protože i zahraniční zdroje popisují dějiny nové mocnosti jen minimálně a většinou tak učiní až po smrti jejího zakladatele. Proto
Osmanské počátky se nutně musí propojit s dějinami Anatolie, země, která se měla stát středem jejich budoucí říše. Už od doby bronzové byla Anatolie (územně dnešní Turecko) středem mnoha velkolepých impérií díky své ideální pozici mezi Evropou a Asií. Tak tomu bylo i v 11. století po Kristu, když celá Anatolie sloužila jako mocenská základna pro císaře východořímské říše. Bitva u Manzikertu roku 1071 však tuto římskou hegemonii definitivně zlomila a do Anatolie přivedla novou sílu. Byla tu turecká dynastie Seldžuků, která na troskách římské vlády zformovala svůj nový Rúmský sultanát.
Turci měli původ ve střední Asii, kde byli západním zdrojům známí již od 5. století. Jejich příchod k branám Evropy byl způsoben mnoha faktory, ale brzy se stal trvalou realitou. Nový sultanát zformoval fascinující kulturu, která spojovala rysy středoasijské stepi s civilizačními prvky Říma a Persie. Tento triumf ve formování státu nebyl zdaleka bez opozice. Východořímské síly dokázaly využít vnitřních sporů uvnitř sultanátu a do konce 12. století dobyly zpět velkou část Anatolie. Tuto renesanci však roku 1204 ukončila 4. křížová výprava, která definitivně zničila římské šance na znovudobytí bývalých provincií.
Rúmský sultanát z pádu Říma opět vytěžil co nejvíc. Sultán Kay-Qubad I. dokázal svůj sultanát provést krušnými léty bojů s nástupnickými státy východního Říma a spustit novou kulturní a mocenskou renesanci. Jeho říše byla kombinací několika kultur a skrze tuto výhodu dokázala udržovat dobré vztahy s islámskými i křesťanskými státy. Sultánova opatrná diplomacie však nepřežila jeho vládu. Jeho nástupce, Kay-Husrau II., nepochopil měnící se geopolitickou situaci a rozhodl se prokázat svou sílu. Jako protivníka si vybral přicházející stepní armády Mongolů. Jeho velká islámsko-křesťanská koalice byla Mongoly rozdrcena. Rúmský sultanát se stal mongolským vazalem a síla sultánů začala kolabovat.
Mocenské vakuum bude vždy vyplněno, a tak to bylo i s Rúmským sultanátem. Moci se chopili místní guvernéři a vojevůdci, kteří často byli novými migranty ze střední Asie, kteří se k hlavnímu tureckému státu připojili více než sto let po jeho založení. A zde se poprvé setkáváme s rodinou, která měla definitivně změnit dějiny tří kontinentů. Osmanská dynastie měla mít dlouhý a slavný rodokmen, který sahal k legendárním zakladatelům tureckého národa a skrze ně také k biblickému Noemu. Do Anatolie měli dorazit v 13. století pod tlakem Mongolů a členové rodu následně sloužili v armádách rúmských sultánů. Je také možné, že rodina byla součástí původního tureckého vstupu do Anatolie po roce 1071, ale nedostatek dobových pramenů nás ponechává nejisté.
Ve službách rúmských sultánů sloužila rodina jako hraniční stráže a později jako šlechtičtí vládci na často se měnící hranici s obnoveným východním Římem. Ertuğrul, kterého známe jako prvního historicky potvrzeného klanového vůdce, byl ceněným důstojníkem v sultánově armádě a dobyl několik římských vesnic, ve kterých si založil své mocenské jádro. Skutečnou slávu měl rodině přinést až jeho syn, Osman I., který se kolem roku 1280 chopil moci. Na západ od něj stála nejednotná a oslabená východořímská říše. Na východ ležel rozložený rúmský sultanát a slábnoucí mongolské státy. A pokud Osman a jeho potomci sdíleli jednu schopnost tak to bylo využití každé nabídnuté příležitosti.
Na mršinách předků
Osman alespoň na počátku své vlády vystupoval jako loajální poddaný rúmského sultána, který pouze rozšiřuje moc svého pána. Zda to v jakémkoliv bodu jeho života byla pravda je nejisté, ale přinejmenším po první dekádě své vlády aktivně pracoval na získání své nezávislosti. Některé zdroje zmiňují, že již kolem roku 1290 vyhlásil Osman formálně svou nezávislost, ale pravděpodobnější je, že takoví krok podnikl až mnohem později a možná vůbec. Rúmští sultáni čelili několika mongolským intervencím, které ukončily jakoukoliv jejich zbývající moc a kolem roku 1302vedly k definitivnímu zániku celého sultanátu. Přesný rok je dodnes neznámý a to opět kvůli nedostatku zdrojů.
Ať už se formálně Osman začal za suverénního vládce považovat kdykoliv, v tomto stylu jednal prakticky od počátku své vlády. Jeho panství bylo velmi malé a tvořila ho série malých vesnic a skupiny polo-nomádských jízdních válečníků. To mu sice zajistilo jen poměrně malou vojenskou sílu, která za jeho života nepřesáhla 5 000 vojáků, ale toto vojsko mu bylo absolutně loajální a na bojišti se prokázalo jako elitní. První výboje vedl Osman proti okolním vesnicím, které se rychle podrobily osmanské autoritě a brzy ho začaly zásobovat novými vojáky. V této době byla velká část Anatolie již plná Turků a muslimských Řeků, což posílilo loajalitu nových osmanských vojáků.
Skutečné triumfy však přišly až s kolapsem rúmského státuna počátku 14. století. Osman I. se nejpozději nyní prohlásil za suverénního sultána a začal zrychlovat svou expanzi vůči římským baštám v regionu. Aktivně se také snažil navázat silnější diplomatické vztahy se svými tureckými sousedy a vedl pragmatickou sňatkovou politiku, která mu zajistila nové spojence a území. Osman však především snil o získání skutečného města, které by mohlo sloužit jako středisko pro jeho rostoucí se mocnost. Města s tureckou většinou však byla daleko na východ od jeho mocenské základny a proto si za cíl vybral Nikaiu, jedno z největších východořímských měst v Anatolii.
Dvůr mužů, kteří se stále titulovali jako římští císaři, sledoval růst osmanské moci s velkými obavami. Turečtí nájezdníci měli volnou ruku ve většině římské Anatolie a skutečnou moc měl císař pouze ve velkých městech. Císař Andronikos II. doufal v možné obnovení císařské moci alespoň v západní Anatolii, ale pro takový úspěch musel porazit Osmana. Východořímské armády však byly zoufale rozptýlené a expedice, které císař vyslal kolem roku 1305 skončily sérií ponižujících porážek. Vládce Konstantinopole se tedy rozhodl vsadit na skupinu katalánských žoldnéřů, kteří ho však oklamali, Anatolii oloupili a nakonec si pro sebe zabrali Atény. Osman byl těmito neschopnými pokusy pravděpodobně spíše zmaten než vyděšen. Toto byla síla kdysi tak slavné říše?
Andronikos nebyl člověkem, který by se vzdával. Upřímně by pro něj i jeho celou říši pravděpodobně bylo lepší, kdyby uznal, že o Anatolii přišel. Pokus o proti-osmanskou alianci s Mongoly skončilo selháním stejně jako vyslání nových vojenských expedicí. Jediným štěstím císaře bylo, že jeho protivník nemohl dobýt města. Osmanské síly neměly prakticky žádná obléhací zařízení a i přes kompletní ovládnutí zemědělských oblastí nemohly ovládnout vzdorující města. Osman se svého snu o skutečném hlavním městě neměl dožít. Zemřel roku 1323 a trůn připadl jeho synu Orhanovi.
Základy Impéria
Osman sice založil nový stát, ale měl to být Orhan, kdo ho skutečně stvořil. Nový sultán měl vládnout téměř čtyřicet let a během své vlády dokončil přerod polo-nomádského státu na skutečnou regionální mocnost. Jeho vláda byla plná vojenských úspěchů, ale také ohromného štěstí. Ohromného štěstí pro Orhana, ale ne pro jeho sousedy. První polovina 14. století byla pro Balkán a Anatolii dobou morových ran a mohutných zemětřesení. Zatímco Orhan ještě stále vládl jen pomalu se měnící polo-nomádské armádě, kterou tyto katastrofy příliš nepostihly, jeho sousedé čelili dvojí zkáze, která zdecimovala jejich města a armády.
Orhan tak mohl velkou část svých úspěchů získat bez vážné opozice. Dlouhá obléhání římských měst se konečně vyplatila a dobytá Nikaia se roku 1331 stala prvním skutečným hlavním městem osmanského státu. Proti tomu však hodlal bojovat nový římský císař, který se bohužel zase jmenuje Andronikos, tentokrát Andronikos III. Ten nedávno svrhl svého dědečka (Andronika II.), a nyní doufal, že skrze slavný vojenský triumf proti Orhanovi posílí svou vratkou domácí pozici. V čele své armády se tak roku 1329 vydal na pochod.
Celá kampaň byla od počátku zoufalá. Proti 4 000 špatně připravených Římanů přivedl Orahn až 8 000 elitních vojáků. Po krátkém počátečním střetnutí se Andronikos III. rozhodl zahájit urychlený ústup, ale Orhan ho nehodlal nechat utéct bez trestu. Na ústupu padla velká část císařových vojáků a sám panovník utrpěl zranění. Po patnácti stoletích to byla poslední nezávislá vojenská kampaň, kterou měl římský stát vést v Anatolii. Poslední državy se udržely až do roku 1390, ale to už byly pouze malé zbytky. V regionu měli nyní vládnout Turci.
Orhan však překvapivě rychle začal s poníženými Římany formovat přátelské vztahy. Andronikos III. se brzy stal sultánovým spojencem a Orhan mu dokonce poslal vojenskou podporu proti jeho nepřátelům v Evropě. Když byl císař později svržen, Orhan využil nové občanské války a výměnou za vojenskou podporu si na bojujících stranách získal právo zabrat pozice na evropském kontinentu. Osmanská moc tak poprvé opustila Asii a na dalších pět století se usadila také na našem kontinentu. Jako uznání osmanské síly dokonce nový římský císař nabídl svou dceru jako manželku pro osmanského korunního prince.
Rozsah říše pod Orhanem I.
Poslední roky Orhanovy vlády se nesly ve znaku stabilizace nové říše, ale také dynastické nejednoty. Smrt dvou jeho synů sultána těžce zasáhla a v posledních letech se začalo ukazovat, že s vysokým věkem ztrácí své vladařské schopnosti. Přesto dokázal provést posílení osmanské pozice v Anaotolii, kde také do rukou dynastie padlo budoucí hlavní město Turecka, Ankara. Sultánova smrt roku 1362 byla následována krátkým bojem o moc, ze kterého se jako vítěz vynořil princ Murad, který strávil většinu svého života v Evropě a s hladem pozoroval bohaté země Balkánu. Osmanská moc teprve začínala svůj strmý růst a brzy měla ohromit celou Evropu.
Zdroje a další četba:
Imber, Colin: The Ottoman Empire, 1300-1650: The Structure of Power, Palgrave Macmillan, 2009, ISBN: 978-0230574519
İnalcık, Halil, ed. a Quataert, Donald, ed. An economic and social history of the Ottoman Empire, 1300-1914. 1st publ. Cambridge: Cambridge University Press, ©1994. xxxi, 1026 s. ISBN 0-521-34315-1.
KALDELLIS, Anthony: The New Roman Empire: A History of Byzantium, Oxford University Press, 2023, ISBN: 978-0197549322
