Článek
Mytologie českého národa není zdaleka pouze soustředěná na nedávno zašlá staletí. Jako každý lid má i ten náš své moderní mýty, které sice nemají mnoho společného s realitou, ale dodnes jsou populární. A v našich dějinách se málo z nich vyrovná bitvě u Zborova. Velkolepý úspěch československých legionářů, jež byli opuštěni svými ruskými spojenci a přečísleni nepřáteli. Masové dezerce českých vojáků z rakouské armády, kteří byli v některých případech ke svým pozicím přikováni okovy! No a další podobné myšlenky, které jsou jak výbornými kousky propagandy, tak kompletními historickými nesmysly.
Češi proti Čechům?
Píše se rok 1917 a východní fronta 1. světové války prochází sérií radikálních změn. Únorová revoluce v Rusku ukončila carský systém moci, ale zdaleka nevyřešila politickou krizi ve své vlasti. Nová vláda v Petrohradu si dlouhodobě nedokázala udržet svou moc a podobu, což vedlo k vzestupu několika ambiciózních figur, a především nového ministra války Alexandra Kerenského. Umírněný socialista Kerenský byl na rozdíl od mnoha svých kolegů přesvědčen, že je nutné pokračovat v boji s Německem a Rakousko-Uherskem, což vedlo k rozhodnutí spustit novou velkolepou ofenzívu, jež měla v historii nést jméno svého tvůrce.
Ruská armáda se už v této době potýkala s krizemi, které měly vést k jejímu postupnému zhroucení na konci roku, ale přes nové problémy s volenými důstojníky a rostoucími dezercemi byla stále překvapivě bojeschopnou silou, která měla v oblasti Kounichi–Zborov připravenou celou svou 11. armádu, a to včetně několika elitních finských divizí. Právě k 11. armádě byla připojena i československá legie o síle 3500 mužů, jež navíc hluboce čerpala z podpory čistě ruského dělostřelectva, které čítalo více než 1000 hlavní různých ráží a mělo vysoký podíl na průběhu bitvy. Často opakovaná idea o hroutící se frontě, kde dobře bojovali jen dobrovolničtí Češi, je tedy kompletním nesmyslem.
Oproti připravujícím se ruským silám měla místní vojska habsburské monarchie k dispozici o poznání slabší síly, které sice mohly využít velmi dobře připravených obranných linií, ale potýkaly se s problémy nedostatku rezerv a dělostřelectva. Pro dnešní text jsou však nejdůležitější jednotky 19. pěší divize rakouské armády, jež ve svých řadách obsahovala také dva převážně české pluky, a to 35. plzeňský a 75. jindřichohradecký. Obzvlášť plzeňští pětatřicátníci měli už tou dobou dlouhou a slavnou vojenskou historii, ale oba pluky platily za kvalitní a vysoce schopné vojenské jednotky, jež se v bojích první světové války často vyznamenaly.
Stavy obou jednotek však nedosahovaly očekávaných výšek. 35. pluk měl ze svých předpisových 4000 vojáků pouze 2500 mužů a posily se očekávaly až na konci července roku 1917. Pětasedmdesátníci na tom byli o dost lépe a jejich početní stavy se pohybovaly kolem 3700 vojáků. Obě jednotky byly také etnicky různorodé, což bylo v habsburské armádě poměrně běžné. Byla to navíc rozmanitost poměrně malá a pluky měly přibližně 70 % česky mluvících vojáků, kteří byli převážně doplněni českými Němci. Národnostní vztahy byly i díky faktu, že se jednalo o různě mluvící občany stejného regionu, velmi dobré.
To však nebránilo šíření pověstí o české neloajalitě. Habsburskou monarchií otřásla roku 1915 kauza pražského pluku, jež byl německými radikály ve Vídni obviněn z hromadného přeběhnutí k nepříteli. Celá kauza byla nesmysl a později byla čest pluku obhájena císařskou komisí, ale o loajalitě českých jednotek se od té doby rozšiřovaly různorodé zvěsti, které především šířili xenofobní Maďaři a Němci. Ti bohužel měli své zastoupení i v nejvyšších patrech moci, což se ironií osudu mělo stát zlatým darem pro český zahraniční odboj.
Na pláních Haliče
Počátek ruské ofenzívy oznámila hromová dělostřelecká palba, jež vypukla 29. června a která se měla stát hlavním triumfem útočící strany. Schopnost kompletně přečíslit artilerii Centrálních mocností umožnila Rusům hned několik výhod, a to především výbornou podporu následujícího pěchotního postupu, jež značně omezila schopnost obránců mu odolat. Bombardování pokračovalo až do 1. července a především se soustředilo na vesnici Kounichy, kde také stála významná část pětasedmdesátníků, jež brzy měly zažít první vlnu nové ofenzívy.
Spolu s dalšími vojsky monarchie čelil 75. pluk přesile ruských a finských jednotek, které s podporou dělostřelecké palby zahájily rychlý postup na vesnici. Přes úspěšné zastavení prvních ruských akcí bylo brzy proraženo pravé křídlo císařských sil, které musely ustoupit na nové obranné linie. Část pětasedmdesátníků, jež do té doby držela své obranné linie, tak byla vystavena útoku z více stran a utrpěla velké ztráty. Členové pluku se následně podíleli také na novém protiútoku, ale po prvotních úspěších byli zastaveni ruskými rezervami. Velitelé Centrálních mocností následně ke Kounichy poslali většinu svých rezerv, což se mělo ukázat jako problém pro jednotky u Zborova.
Zatímco 75. pluk přišel v bojích 1. července přibližně o třetinu mužstva, pětatřicátníci ztratili kvůli minimálnímu nasazení pouze okolo sta vojáků. To se však rychle změnilo 2. července, když na ně dopadla plná váha ruského tlaku. Uprostřed postupovaly jednotky českých a slovenských legionářů, kteří měli na křídlech hlavně finské jednotky, ale také několik ruských formací. Díky výbornému průzkumu dokázali legionáři dobře odhadnout obranné pozice nepřítele a s dělostřeleckou podporou ruských hlavní tak mohli podniknout schopný výpad. Pětatřicátníci jim však hodlali klást co nejurputnější odpor.
Právě zde je potřeba vyvrátit mnoho myšlenek o zborovské bitvě. Pozdější mýty o rychle se vzdávajících Češích či přátelích na opačných stranách, jež na sebe po poznání přestali střílet, jsou kompletní nesmysl a v druhém případě spíše odkazují na situaci po konci samotného boje. Například popis bitvy z rukou generála Klecandy poměrně jasně ukazuje, že obě strany bojovaly jako lvi a pokusy o využití české etnicity útočníků způsobili nanejvýš dočasný zmatek a rozhodně nevedly ke konci bojů. Císařské jednotky nakonec musely začít ustupovat a tento proces vedl k těžkým ztrátám mužstva.
Triumf legií byl však především zásluhou vyšších faktorů. Pětatřicátníci očekávali, že budou rychle a efektivně podpořeni císařskými zálohami, které však na bojiště dorazily pozdě a v malých počtech. 75. pluk, který měl přijít plzeňským na pomoc, byl v té době pod tvrdým útokem Finů a na pomoc pětatřicátníkům tak mohl poslat pouze malé síly. Německé rezervy byly předtím poslány ke Kounichy a zmatek mezi veliteli vedl k velmi pomalému a neefektivnímu přesunu, jenž stál 35. pluk mnoho životů. Čeští legionáři měli na tomto triumfu rozhodně svůj podíl, ale vítězství bylo spíše dílem jedné z posledních schopných operací prvoválečné ruské armády a nedostatečně efektivní reakce Centrálních mocností. Situace se však brzy změnila a Kerenského ofenzíva po prvotních triumfech kompletně zkolabovala.
Zneužití na všech stranách
Je až fascinující, jak kompletně protichůdné politické síly dokázaly pojmout bitvu u Zborova naprosto stejně. Masarykův odboj rychle začal mluvit o jasné ukázce síly československých legií, což byla částečně pravda, a nedostatečné loajalitě českých vojáků monarchie, což byl kompletní nesmysl. Úplně stejné nóty však nasadili radikální němečtí nacionalisté ve Vídni, kteří začali šířit nové zvěsti o zrádných Češích a evidentně chtěli proti oběma plukům nasadit stejně nespravedlivé metody jako v případě pražského pluku z roku 1915. Tyto konspirace měly své zastánce i u vrchního rakouského velení, které navíc hledalo viníka překvapivé porážky.
Právě proto začala vyšetřování českých pluků, která však překvapivě rychle narazila na realitu důkazů. Hlavní kritik českých jednotek, maďarský podplukovník Tombor, musel sám přiznat, že ke svým obviněním o přátelském kontaktu mezi legionáři a císařskými vojáky nemá prakticky žádné důkazy a že jediným zdrojem o podobných aktivitách byli nespolehliví ruští zběhové, kteří svým novým pánům rádi řekli, co chtěli slyšet. Na obranu českých jednotek ihned vystoupili také jejich důstojníci, a to včetně místního armádního velitele generála Böhma-Emmerliho, jenž byl za svou obhajobu českých jednotek napomenut vrchním velením.
Dost jasným důkazem proti obviněním z neloajality byl fakt, že národnostní ztráty obou regimentů byly rovné početním stavům před bojem a v případě pětasedmdesátníků byly dokonce větší ztráty mezi německou národností než u Čechů, což kompletně vyvrátilo představu o masové kapitulaci českých vojáků. Nečeští vojáci a důstojníci, kteří se bitvy zúčastnili, byli navíc zcela přesvědčeni o odvaze a loajalitě svých spolubojovníků a kromě ojedinělých případů nenašli s jejich chováním žádnou chybu. Vrchní velení sice nebylo ochotné otevřeně jednotky očistit, ale pod tíhou důkazů muselo zastavit vyšetřování, což zabránilo opakování případu pražských vojáků.
Ztráty byly u obou pluků obrovské. Z plzeňských se vrátilo méně než tisíc vojáků a jindřichohradečtí měli k dispozici pouze šest stovek ze svých původních mužů. Přes jejich odvahu se však nedalo zabránit šířícím se legendám o Zborovu a snahy veteránů těchto jednotek o poválečné vyvrácení příběhů o zradě byly ignorovány a likvidovány jak českým, tak německým tiskem. Příběh o české neloajalitě byl pro nové státy příliš užitečný a brzy se tak stal součástí národní mytologie. Bitva u Zborova však byla především nemilosrdným bojem, kde Češi zabíjeli Čechy. Naši vojáci bojovali na obou stranách skutečně hrdinně, ale pouze jedna strana tohoto hrdinství byla po válce státu užitečná. Legenda o založení národního vojska totiž zní daleko hůře, když je založená na bratrovražedném boji.
Zdroje a další četba:
Drnek, Jan a Vondrovský, Václav. Hoši jako květ: příběh pluku a města 1683-2010. Plzeň: Občanské sdružení Street, 2010. 301 s. ISBN 978-80-254-6937-8.
Mojžíš, Milan a kol. Zborov 1917-2017. Druhé vydání. Praha: Epocha s.r.o. ve spolupráci s Československou obcí legionářskou, 2018. 576 stran. Knihovna Československé obce legionářské; svazek 2. ISBN 978-80-87919-57-6.
Lein, Richard. Plnění povinností, nebo velezrada?: čeští vojáci Rakousko-Uherska v první světové válce. Překlad Milan Váňa. Vydání první. Praha: Academia, 2018. 647 stran, 12 nečíslovaných stran obrazových příloh. Historie. ISBN 978-80-200-2853-2.
