Článek
Více než dva a půl tisíce let existuje civilizace, ze které se vyvinul moderní Írán. Z blízkovýchodních národů jsou nám Íránci překvapivě jedněmi z nejbližších příbuzných, a to díky jejich indoevropskému jazyku a dlouhým historickým kontaktům s Evropou. Dnes je však Írán především znám díky svému nemilosrdnému režimu, který utlačuje vlastní občany a podporuje mnoho teroristických skupin a operací. Režim je však dnes opět vyzván v ulicích, a tentokrát i skupinou, která mu kdysi pomohla uchvátit moc.
Dekády tyranie
Rok 1979 se měl stát jedním z velkých zlomů dějin. Revoluce proti monarchii v Íránu byla nečekaná svou samotnou existencí, ale také vítězstvím svých islamistických elementů pod ajatolláhem Rúholláhem Chomejním. Místní náboženské elity, které prakticky nikdy předtím v historii nedržely praktickou moc, se staly novými pány národa a jejich nejradikálnější část v něm měla hrát primární roli. Dříve proamerická země se stala zapřisáhlým nepřítelem USA a především Izraele, proti kterému zahájila konflikt, jenž se táhne až dodnes. Islámská revoluce byla zlomovým momentem, ale zdaleka nebyla všeobecně vítána.
Chomejní byl vychytralý autokrat, který dokázal využít postrevolučního chaosu a irácké invaze roku 1980, aby zlikvidoval jak zastánce bývalého režimu, tak své bývalé revoluční spojence, jež nesdíleli jeho ideologii. Z Íránu se pod jeho vedením stala diktatura, jež si však dokázala hrát na demokracii. Existují demokraticky volené instituce, jako je parlament, vláda či prezident, ale náboženský nejvyšší vůdce rozhoduje o tom, kdo může kandidovat. To znamená, že demokracie existuje pouze na papíře a ke slovu se mohou dostat pouze prorežimní figury, které nijak nezpochybňují náboženskou vládu.
Politické rozdělení na reformisty a konzervativce, které se v Íránu většinou používá, je tedy spíše dělení různých prorežimních politiků, jež se pouze neshodují v tom, jak by režim měl fungovat. Obě skupiny navíc sdílejí ochotu nemilosrdně zakročovat proti jakýmkoliv protivládním protestům a také proti Izraeli. Proto také došlo pod vládou reformního prezidenta Rúháního, kterého západní média chválila jako osvíceného liberála, k brutálním zásahům proti protestům roku 2019, jež vstoupily do dějin jako Krvavý listopad, při kterém bylo zmasakrováno přibližně tisíc protestujících Íránců. Tyto protesty byly především kvůli špatné ekonomice, ale následující vlna nevole, která roku 2022 začala kvůli vraždě mladé Mahsy Aminí, už otevřeně volala po pádu režimu. I tyto protesty však byly rozdrceny, tentokrát konzervativní vládou.
Stejně jako potlačování skutečných demokratů mají všichni stoupenci režimu společnou nenávist k Izraeli. Obzvlášť Islámské revoluční gardy (IRGC), které jsou také zodpovědné za masakry demonstrantů, měly velký podíl na podpoře Hamásu, Hizballáhu a dalších protiizraelských sil, což byl dlouholetý projekt této teroristické organizace. Revoluční gardy však utrpěly obrovské škody během posledních dvou let, a to díky kolapsu jejich loutkového režimu v Sýrii a těžkým ztrátám v řadách Hamásu a Hizballáhu. Korunu dodala celé krizi dvanáctidenní válka, během které Izrael napadl samotný Írán a ochromil jeho vojska. Islámský režim byl ponížen v zahraničí, ale krize měla udeřit na frontě ekonomické.
Vzpoura tržnice
Korupce, sankce, neschopná státní politika. Důvodů pro kolabující stav íránské ekonomiky je mnoho, ale její realita je jasná. Ceny potravin, léků a dalších nutných produktů rostou každý týden a oproti minulému roku se v mnoha případech letos zdvojnásobily. Nový prezident, reformista Masúd Perzeškján, nastoupil před rokem k moci se slibem stabilizace ekonomiky, ale jeho neschopné vedení vedlo pouze k dalším finančním problémům a rostoucí nedůvěře ke státní autoritě. Prezident navíc nemá žádnou kontrolu nad IRGC, kterým velí pouze současný nejvyšší vůdce Alí Chámeneí a jež kontrolují nejen většinu bezpečnostních složek, ale také velkou část státní ekonomiky.
Tato rostoucí krize musela eventuálně vést k výbuchu a ten přišel v neděli 28. prosince. Jeho aktivisty pro jednou nebyli nejchudší občané či univerzitní studenti, ale dlouhodobě vlivní obchodníci z městských bazarů, což jsou hlavní tržnice Íránu, které tvoří významnou část společenské struktury země. Byla to právě vzpoura bazarů, jež roku 1978 zasadila jednu z největších ran íránské monarchii, a íránští obchodníci dlouhodobě platili za spokojené podporovatele současného režimu. Během protestních vln minulých let hrál bazar pouze malou roli, ale tentokrát se stali tvářemi celé vzpoury. Z jejich hrdel zní slogany, jako ten, který zdobý titulek tohoto článku.
Kromě všeobecné ekonomické nestability byl hlavním spouštěčem těchto demonstrací další propad íránské měny, která se s postupem času stává čím dál méně hodnotnou a užitečnou. Tento propad probíhá už dlouhou dobu, ale v posledních dnech dosáhl úrovně, která vyprovokovala všeobecný hněv. Obchodníci vyšli do ulic nejprve pouze v Teheránu, ale protesty se rychle začaly šířit. Bazary ve velkých městech se během následujících dvou dnů začaly k celé akci přidávat a v době publikace tohoto článku už zachvátily většinu regionálních center v zemi. Oproti minulým protestním vlnám se jedná o nečekaně rychlý proces, který už navíc stihl zachvátit i další skupiny v zemi.
Do akce už se dali i univerzitní studenti, kteří většinou patří mezi nejaktivnější oponenty režimu a ani tentokrát nehodlali nechat své spoluobčany v nouzi. Jejich vzdor je však překvapivě tvrdý a podle nejnovějších zpráv dokonce na několika univerzitách dokázali rozehnat režimní síly, jež se je pokusily pozatýkat. Protesty zatím nedosáhly síly, kterou měly například v roce 2022, ale to se může rychle změnit díky podpoře, kterou nepokojům vyhlásila část odborových skupin v zemi, a to především zástupci autobusových řidičů, jež byli hlavní silou během minulých vln odporu.
Unikátní byla především počáteční reakce samotného režimu. Nejvyšší vůdce Chámeneí zůstává tichý a prezident Perzeškján dokonce vyjádřil svou lítost nad současnou situací a ochotu provést potřebné ekonomické změny. To pravděpodobně ukazuje jeho dlouhodobě špatnou politickou pozici, jež ho nyní nutí, aby našel rychlou cestu k ukončení nepokojů. V opačném případě by mohl být rychle odstaven od funkce svými politickými oponenty a moci by se pravděpodobně chopili více fanatičtí stoupenci režimu. 31. prosince už však tento více permisivní přístup končí a režimní síly zahajují tvrdé a nemilosrdné útoky na protestující Íránce.
Nová vlna, či staré tragédie?
Nyní stojíme před nejdůležitější otázkou. Budou nové protesty potlačeny stejně jako předchozí vlny odboje vůči islámské republice? Přes smířlivá slova prezidenta nesmíme zapomínat, že hlavní moc drží Alí Chámeneí a IRGC, jež mnohokrát ukázaly svou ochotu utopit ulice své země v krvi, aby si udržely kontrolu. V minulých letech hned několikrát nasadily jak své vlastní jednotky, tak dovezené milice z Iráku a Sýrie, aby potlačily lidová povstání, a není pochyb, že v případě nutnosti nasadí všechny dostupné síly k likvidaci nové vzpoury.
Režim je však s každým rokem slabší. Jak po ekonomické, tak po vojenské stránce je v nejhorší pozici od konce 80. let. Porážky proti Izraeli navíc způsobily silné spory uvnitř samotných revolučních gard a vedly k novému zhoršení vztahů mezi gardisty a regulérní armádou, jež je v rámci režimu dlouhodobě méně ceněnou organizací než fanaticky loajální IRGC. Právě přeběhnutí armády bylo finální porážkou, jež roku 1979 zničila monarchii, a mezi protirežimními figurami je do tohoto scénáře vkládáno mnoho nadějí. Během minulých protestních vln si režim dokázal udržet loajalitu všech svých ozbrojených sil, ale horšící se ekonomická situace může zlomit i tento zdroj síly.
Další zprávy však protestům příliš naděje nedodávají. Dlouhodobě rozdělená íránská opozice, která většinou pobývá v americkém exilu, sice vyjádřila protestům podporu, ale nejeví žádné známky schopnosti vytvořit jednotnou protirežimní frontu. Nejvýznamnější z odbojových figur je dnes pravděpodobně korunní princ padlé íránské monarchie Réza Pahlaví. Pahlaví navázal v posledních letech kontakty s Izraelem a tvrdí, že je v kontaktu s mnoha členy íránských bezpečnostních sil, jež se chtějí vzbouřit proti režimu. To by v kontextu výše zmíněných faktů mohl být klíč ke svržení režimu, ale Pahlaví zatím svá tvrzení nijak nedoložil. Také má mnoho oponentů v rámci širší opozice a jeho podpora uvnitř Íránu není jasná.
Pro jednou se však k protestům rychle otočila pozornost USA, jež v minulých letech odmítaly komentovat vzpoury proti režimu. Prezident Trump a řada dalších amerických politiků otevřeně chválí protirežimní protesty a hrozí, že tvrdě potrestají jejich násilné rozehnání. I z Izraele přišla vlna podpory, i když není jisté, jak bude podpora židovských politiků brána íránskou veřejností. Opoziční síly sice nesdílejí nenávist režimu vůči Izraeli, ale to neznamená, že ho mají obzvlášť v lásce. Zahraniční podpora všech typů je přesto důležitá a pro protestující veřejnost bude obzvlášť ta americká významnou morální vzpruhou.
Írán už několik let stojí na rozcestí. Režimní síly bojují proti všem stoupencům demokracie v zemi a ani tentokrát jim situaci nijak neusnadní. Bude nová protestní vlna pouze dalším masakrem hrdých vlastenců? Anebo v Íránu začíná něco, co jsme od konce 70. let neviděli? O tom rozhodnou další dny a týdny.
Zdroje a další četba:
GHOBADI, Garham: 2025, Protests spread across Iran for third day after currency hits record low, BBC news, online, https://www.bbc.com/news/articles/cqj2llkjv8vo
DEHGHANPISHEH, Babak: 2025, Protests erupt in Iran as prices surge and currency hits new low, NBC news, online, https://www.nbcnews.com/world/iran/protests-iran-currency-hits-record-low-economy-tehran-rcna251325
ELWELLY, Elwely: 2025, Iran's government offers dialogue as protests spread to universities, Reuters, online, https://www.reuters.com/world/middle-east/irans-government-offers-dialogue-protesters-2025-12-30/
