Článek
Ústavní soud se velice jednoznačně vymezil vůči praxi obstrukčního jednání opozice a konstatoval, že pokud opoziční poslanci využívali svá vystoupení k obstrukcím, nemohou tvrdit, že jim byla upřena možnost vyjádřit se.
Obstrukční jednání podle soudu může být určitou legitimní formou komunikace směrem k veřejnosti, ale v důsledku nemá být prostředkem k zamezení efektivního výkonu moci vládnoucí většinou. Pokud mají tedy opoziční hnutí a jejich voliči jakoukoliv představu o tom, že sněmovně lze zabránit přijetí zákona nekonečnými projevy, není tomu tak. Vládnoucí většina se může tomuto jednání bránit například stanovením pevného času hlasování a z pohledu práva se nejedná o jakékoliv krácení práv opozice. S těmito závěry se ztotožnilo všech 15 ústavních soudců.
Ústavní soud také poměrně srozumitelně vysvětlil rozdíl mezi legitimním očekáváním a právním nárokem. Potvrdil, že právní nárok na konkrétní výši důchodu vzniká až s jeho splatností a podmínka nepřípustné retroaktivity by byla splněna teprve tehdy, pokud by například důchodci museli vracet dříve vyplacené částky.
Právní nárok na důchod v konkrétní výši tedy nevzniká podle zákona v měsíci, kdy dojde k vysoké inflaci, nevzniká vydáním statistiky o inflaci ze strany ČSÚ. Valorizace není daná zákonem, ale rozhodnutím vlády, která o valorizaci rozhodne v mezích zákona. Záměrně říkám v mezích zákona, protože pokud by platila teze prezentovaná opozicí, že zákon je prostě zákon, pak by vlády nemohly v minulosti přistupovat k tomu, že by rozhodovaly o valorizacích vyšších, než stanovil zákon.
Ústavní soud připustil možný zásah do legitimních očekávání důchodců, která ovšem nejsou totéž, co právní nárok. Vláda má právo a zároveň i povinnost dbát o řádné fungování státu, do čehož spadá i odpovědná správa veřejných financí. Ústavní soud dokonce přímo uvádí, že stabilní a vyrovnané veřejné finance jsou v zájmu zejména sociálně slabších a zranitelných osob, které jsou nejvíce závislé na pomoci ze státního rozpočtu.
Vláda tedy mohla přistoupit ke změně zákona o valorizaci důchodů, a dokonce i využít stav legislativní nouze, aby zabránila vážné hospodářské škodě. Hospodářskou škodou se nerozumí výplata důchodů, ale kumulativní dopad nečinnosti na veřejné finance.
Vláda změnou valorizace nijak nezasáhla do ústavního práva na přiměřené zabezpečení ve stáří. Jeho podstatou je záruka důstojného života, kterou však v žádném případě nelze interpretovat tak, že by existoval nárok na trvalé zvyšování důchodů či plnou kompenzaci inflace.
Rozsudek Ústavního soudu není nikterak překvapivý a je velmi srozumitelný i pro laiky. Na sebereflexi hnutí ANO ale čekáme marně. Pod stížnost se podepsalo všech 71 poslanců tohoto hnutí, přičemž mnoho z nich má právní vzdělání včetně hlavní protagonistky Aleny Schillerové.
Je naprosto legitimní politikou hnutí ANO, pokud se rozhodne pro maximální orientaci na důchodce a zvyšování důchodů pro něj bude prioritou před vším ostatním. Je ovšem za hranou, pokud se při tom uchyluje k záměrným lžím v interpretaci právních pojmů a nároků. Že argumentace před Ústavním soudem neobstojí, totiž značná část zákonodárců tohoto hnutí zjevně věděla či minimálně vědět měla.
Veřejnost by měla rozhodnutí Ústavního soudu nastudovat velmi pozorně. S posíleným právním vědomím pak bude vůči lžím populistů mnohem odolnější a bude lépe zvažovat, zda lidem s tak nízkou úrovní kompetencí svěřit správu země.
----------------------
Zdroje:
