Článek
Mnoho politiků při dotazu na to, co nám členství přináší, argumentuje příjmy z evropských fondů. Čistá finanční pozice Česka vůči EU za oněch 20 let dosáhla přes 1,1 bilionu korun. Můžeme diskutovat, zda jsme je v rámci poměrně vysoké volnosti, kterou EU členským státům poskytuje, využili optimálně.
Ovšem ostatní benefity členství jsou k nezaplacení. Především šlo o stabilitu a perspektivu, která umožnila příliv zahraničních investic, modernizaci českého průmyslu a zapojení do mezinárodních hodnotových řetězců.
Důsledkem byl poměrně výrazný růst životní úrovně, pro který jsme nemuseli mnoho dělat. Členství v EU nám dalo nálepku civilizovaného státu a díky masivní nucené harmonizaci práva podle unijních standardů jsme se jím dokonce i stali.
Čtyři svobody výrazně rozšířily náš životní prostor a díky znalostem přicházejícím se zahraničními investicemi začala vznikat nová generace podniků s českým vlastnictvím, která dokáže obstát v globální konkurenci.
Nejvíce prosperují z členství v EU lidé, u kterých bychom to možná nečekali. Nemluvím o těch aktivních a podnikavých, co se chápou nabízených příležitostí. Mluvím o těch dříve narozených s nízkou kvalifikací a vysokým stupněm odporu ke svému dalšímu rozvoji.
Tito lidé, kteří proti EU zároveň vystupují nejhlasitěji, mají ve skutečnosti právě díky EU často velice slušně placenou práci s nulovým nebo omezeným úsilím. To, čemu rádi trochu pejorativně říkáme montovny, umožnilo zaměstnat celou generaci lidí, kteří v nich našli tu nejlepší práci, na kterou by kdy měli.
Pokud bychom členy EU nebyli, montovny sem nepřišly, celková ekonomická produkce by byla nižší a tato skupina obyvatel by živořila nejvíce. Někteří by se o sebe možná dokázali postarat, ale u většiny bychom pravděpodobně byli svědky rezignace a odkázání na dávky.
Že z montážního dělníka softwarového vývojáře neuděláte, je prostě fakt, výjimky budete počítat na prstech. V české ekonomice probíhá pozvolná transformace k produkci s vyšší přidanou hodnotou a pro kvalifikovanější pracovní sílu, aniž by se to projevovalo negativně na nezaměstnanosti a tvorbě výrazných k chudobě odkázaných skupin obyvatel. To není zanedbatelný benefit.
Nesmíme ale usnout na vavřínech, což se nám, zdá se, v minulém desetiletí povedlo. Nějak jsme zapomněli, že si prosperitu musíme odpracovat a rezignovali jsme na důležité reformy v oblasti digitalizace státu, vzdělávání či zdravotnictví. Dobře jsme si nevedli ani v klíčových investicích do infrastruktury, nejen té dopravní, ale i datové či vědecko-výzkumné.
Zatímco dříve k nám přicházeli investice za účelem nákladové úspory, dnes přicházejí kvůli blízkosti k zákazníkovi, i to je velmi pozitivní posun. Dnes neusilujeme o další montovny, ale především o myslivny. Podniky, které tvoří vysokou přidanou hodnotu nikoliv z produkce, ale z výzkumu a vývoje. Více než o zahraniční investory půjde o to, aby se mezi úspěšné firmy řadily ty s českým kapitálem.
Zpětným ohlédnutím jsme mnoho příležitostí nevyužili, spoustu věcí děláme pomalu a pozdě, a přeci na tom jsme relativně dobře. Dokonce jsme se dokázali posunout na politickém kolbišti EU z nesmělého otrapy, který občas něco zkritizuje, mezi lídry evropské politiky. Zda je to výchylka nebo trvalý posun ukáží příští volby.
Dnes EU čelí celé řadě výzev, a to zejména v oblasti globální konkurenceschopnosti. Vůči Spojeným státům i Číně nám hrozí zaostávání i obchodní spory. Prosadit náš zájem malé exportní ekonomiky – svobodný a férový obchod - můžeme jedině jako součást EU.
Spolu jsme silnější. I nadále můžeme být tím nejlepším místem k životu na světě. Ale končí ten čas, kdy jsme to měli bez práce a zadarmo. Jako dvacetiletý člen společenství už se musíme chovat jako dospělý člen. Tedy nebát se vést a nést odpovědnost. Přispět svým dílem ke globálnímu úspěchu EU, které vděčíme za nebývale rychlé zbohatnutí v posledních 20 letech.
--------------
Zdroje:
