Článek
Česko je v nulovém danění tichého vína evropskou raritou. Produkuje pouze zhruba čtvrtinu své spotřeby a jsme tak zemí s nejmenším podílem vlastní výroby, která víno nedaní. Tři čtvrtiny zkonzumovaného vína pochází z dovozu, z čehož vyplývá, že pomoc omezeného počtu producentů je smysluplnější řešit adresnou podporou než plošnou daňovou výjimkou, je-li vůbec nějaká pomoc žádoucí.
Docela rozumím obavám vinařů spojených s administrativou kolem zavedení zdanění, ale to je problém zástupný a řešitelný. Čemu mám problém rozumět, je jejich obava o údajný propad prodejů o 30-40 %. V případě toho, čemu říkáme vinná kultura, určitě nehrozí, že by návštěvníci Moravy ve sklípcích zkonzumovali méně vína kvůli zvýšení ceny na lahvi o pár desetikorun, v celkových nákladech výjezdu na Moravu se jedná o drobné.
Představa místních vinařů, že v Česku přestaneme konzumovat místní víno, protože bude údajně na lahvi dražší o 20 korun proti dovozovému, na mne zkrátka působí tak, že veškeré investice daňového poplatníka do dotování českých a moravských vinařů, jejich značek a marketingu, byly vlastně vyhozenými penězi, pokud nám vinaři s vážnou tváří tvrdí, že za láhev jejich vína nejsme ochotni připlatit ani tu dvacku.
Může být pravda, že naše lokální výrobní podmínky jsou mnohem horší než u vinařských velmocí, naše produkce proto je dražší, ale to nezakládá nárok na daňovou výjimku ani na jinou formu podpory. Pěstování pomerančů také nedotujeme, takže si nehrajme na to, že musíme vinařům srovnávat podmínky, aby dokázali konkurovat francouzským nebo španělským producentům. Nemusíme a nechceme.
Není ospravedlnitelné, aby v době, kdy v rozpočtu činíme velmi bolestivá opatření, která se dotýkají prakticky všech vrstev obyvatel, zůstalo tiché víno nezdaněno. Je to ostatně pořád alkohol a s jeho dostupností i konzumací má Česko nemalý společenský problém.
V Česku umírá předčasně kvůli alkoholu každý rok 6-7 tisíc lidí, při zohlednění velikosti populace téměř devítinásobek toho, co v Norsku, které na alkohol uplatňuje drastické daně i další opatření. Asi tu nechceme norský systém, ale nulová daň je rozhodně špatně.
Spotřební daň na alkohol razantně postihne levná vína, tedy typicky krabičák, zatímco dopad do vín dražších a kvalitnějších je výrazně nižší. Snížení poptávky kvůli zhoršené dostupnosti tak dopadá přesně tam, kde je to společensky žádoucí, tedy na lidi chudší a konzumující množství, nikoliv kvalitu.
V Čechách jsme pyšní na to, že máme jednu z nejvyšších spotřeb alkoholu na hlavu, poklesli jsme na čtvrté místo na světě s 11,6 litry čistého lihu na osobu a rok. Bramborová medaile nás ročně stojí více než 80 miliard, z toho připadá 36 miliard na ztrátu produktivity, 19 miliard na zdravotní péči, 9,7 miliardy na předčasných úmrtích, 9,3 miliardy na kriminalitě, dopravní nehody 6,4 miliardy, požáry 1,4 miliardy. Nejsou to vůbec malé částky, na spotřebních daních z alkoholu vybíráme zhruba 20 miliard.
Nejedná se o problém individuálních alkoholiků, ale problém celospolečenský. Z pohledu celospolečenských nákladů je alkohol tou nejhorší drogou. Nepotřebujeme se nutně inspirovat severskou prohibitivní kulturou, na druhou stranu určitá opatření v podobě vyšších spotřebních daní, která alespoň trochu sníží rozdíl mezi daňovým inkasem a celospolečenskými náklady, jsou rozhodně na místě. Odstranění nulového zdanění tichého vína je dobrý začátek. Vypijeme-li vína i jiného alkoholu méně, nemusí to být vůbec špatně.
Vinařům by slušelo trochu více zdravého sebevědomí o konkurenceschopnosti vlastní produkce, kterou český daňový poplatník významně podporuje skrze dotace, i větší pochopení pro hodnotové a principiální otázky spotřební daně s ohledem na společenské dopady konzumace alkoholu. Stavět se do pozice ukňourané oběti není důstojné pro nikoho.
--------------------
Zdroje:
