Článek
Problém je, že tento systém není při současném nastavení udržitelný kvůli prostému demografickému vývoji. Na silné ročníky odcházející do důchodu po roce 2035 připadá mnohem méně ekonomicky aktivních plátců pojištění, což nevyhnutelně znamená za jinak neměnných podmínek zhoršení parametrů poměru vypláceného průměrného důchodu k průměrné mzdě, zvýšení věku odchodu do důchodu a zvýšení odvodů na sociální pojištění.
Čím mírněji v jednom parametru, tím tvrději ve zbývajících dvou. Demografický vývoj je tvrdý fakt, který nelze nijak měnit (šílené teorie o migraci nebo baby boomu neberu v potaz). Co měnit lze, je zvýšení míry solidarity na úkor zásluhovosti, což může zmírnit dopad na výše uvedené parametry.
Ovšem náš přístup k solidaritě není úplně přívětivý. Když jsem představil moji vizi důchodové reformy pro 40- založené na plně solidárním prvním pilíři ve výši 30 % průměrné mzdy (průměrný důchod v prvním kvartálu roku 2022 odpovídal 42,8 % průměrné mzdy) pro každého, kdo splnil povinnou dobu pojištění, čekal jsem největší diskusi na téma, zda je 30 % příliš mnoho, nebo příliš málo.
Největší kritika však přicházela na samotný princip prvního solidárního pilíře – proč mám mít od státu to samé, jako někdo, kdo mu odvedl mnohem méně? Můžete 100× argumentovat, že zásluhová část byla přenesena ze státu do Vašich rukou, že reálný důchodový příjem nepochází jen od státu, ale přesto spatřuje mnoho lidí v čisté solidaritě očištěné od zásluhovosti velkou míru nespravedlnosti.
Mojí preferencí jsou jen dva pilíře – onen první čistě solidární a třetí dnes docela dobře fungující spoření ve fondech se státní podporou. Čím méně bude zásluhovost měřená státem, tím větší prostor bude pro nižší procentní odvody sociálního pojištění, nicméně pojistné bude faktickou daní.
Samotný průběžný systém postavený na mezigenerační solidaritě ovšem skrze demografii implikuje, že pokles sociálního pojištění bude zpožděný a menší, než by odpovídalo dnešní relaci. Naše méně početná generace zkrátka bude muset odvést více a dostane menší protihodnotu.
Zmírnit příkop mezi generacemi může částečné financování transformace důchodového systému z jiných výnosů – vyšší daně z „neřestí“, zefektivnění státní správy skrze digitalizaci a automatizaci, rušení agend a dotačního přerozdělování od chudých k bohatým, v neposlední řadě i privatizační výnosy z majetku států – oblíbené téma Budvar.
Tak či tak bude důchodová reforma bezpochyby o potlačení zásluh ve státním pilíři a o posílení solidarity, k čemuž se zjevně hlásíme neradi. Že i člověk, který nevydělal za svého života mnoho a neodpracoval tolik let, musí mít ve stáří nějaké minimální zajištění, asi chápeme. Že budeme muset najít kompromis mezi odvody naší méně početné generace a důstojnými důchody početnější generace předchozí asi také.
Chápeme i to, že generace předchozí byla ve svých možnostech omezena totalitním režimem, zatímco možnosti a příležitosti naší generace narozené, vystudované a pracující ve svobodě jsou nesouměřitelně větší.
O důchodové reformě je potřeba vést debatu nikoliv ve stylu důchod v 65 nebo 68 nebo ve valorizačních vzorcích. Musíme vést debatu hodnotově založenou o tom, jakou míru mezigenerační a příjmové solidarity si přejeme a akceptujeme a na tomto základě postavit důchodovou reformu pro jednotlivé generace.
Pokud toho nebudeme schopni, pak jsme odsouzeni k neustálým parametrickým úpravám a jejich rušení vládou následující, jejichž hmatatelným výsledkem v posledních 10 letech je zhoršená stabilita důchodového systému a jeho neudržitelnost ještě dříve, než narazíme na onu neúprosnou demografii.
