Článek
Ovšem realita je taková, že naše debata o euru hodně klouzá po povrchu, absentuje dějinný kontext a přikládá měnové politice až fantastické vlastnosti, které vlastně nemá. Ne, naši ekonomové opravdu nejsou geniální a nemohou se měřit s těmi, kteří eurozónu pomáhali utvářet.
V energetických otázkách je nutné naslouchat jménům z oblasti české energetiky jako Daniel Beneš, Pavel Tykač nebo Michal Šnobr, ale s vědomím toho, že tito lidé mají své zájmy. Stejně obezřetně je nutné naslouchat i ekonomům finančních institucí v debatě o přijetí eura, jakkoliv to automaticky neznamená, že by jejich pohled nebyl erudovaný a cenný, ale musíme mít na zřeteli, že i tito lidé a jejich zaměstnavatelé mají své zájmy. V případě finančních institucí to znamená balík 15-30 mld. transakčních nákladů ročně, fakticky přerozdělených od podniků k finančním institucím.
Jedním z často skloňovaných argumentů je údajný negativní vliv eura na konkurenceschopnost, kdy nemožnost oslabování kurzu údajně může za mizérii evropského jihu. Oslabení vlastní měny zvyšuje konkurenceschopnost vlastní produkce na světových trzích, je to ale dvojsečná zbraň. Zároveň oslabuje kupní sílu obyvatel v zahraničí a zdražuje dovozy.
Pak je tu ta drobnost, že mohou následovat konkurenční devalvace měn na cílových trzích nebo mohou být zaváděna jiná odvetná opatření. Řetězec konkurenčního znehodnocování měn ostatně i přispěl v meziválečném období k všeobecné chudobě a nasměrování světa do další války.
Neznalost dějinného kontextu a hospodářských dějin vede vášnivé české diskutéry o euru k přesvědčení, že před eurem dnešní členské státy eurozóny požívaly výhod plovoucího kurzu, který umožňoval při ztrátě konkurenceschopnosti oslabovat měnu. Faktem ale je, že evropská integrace byla vždy postavena na kurzech fixních vnímaných jako spravedlivé a měnová politika členských zemí byla všechno, jen ne nezávislá.
Bez spravedlivých směnných kurzů by totiž nemohlo dojít ani k liberalizaci obchodu. To, že liberalizace obchodu proběhla v západní Evropě, umožnil právě systém fixních kurzů, po 2. světové válce Brettonwoodský měnový systém s vazbou na zlato přes americký dolar, po roce 73 pak ERM I a následně ERM II.
Euro nevzniklo jako důsledek Maastrichtské smlouvy a náhlého hnutí mysli v 90. letech, ale jako výsledek několika desítek let trvajícího integračního procesu. Žádný jiný integrační proces ve světě takového úspěchu nedosáhl a jeho důsledkem bylo i empirické vyvrácení výhod ochranářské politiky a následná liberalizace světového obchodu.
Samozřejmě systém řízených fixních směnných kurzů umožňoval za určitých okolností kurz upravit, zatímco jednotná měna nikoliv. A přesto obyvatelé jižních států podporují členství v eurozóně a o návratu k vlastní měně žádný z jižních států nikdy reálně neuvažoval. Proč?
Především proto, že oslabení měnového kurzu je kompenzací nízké konkurenceschopnosti ekonomiky, ale nijak neřeší příčiny nízké konkurenceschopnosti. Ty nemají nic společného s měnou nebo měnovou politikou.
Nízká konkurenceschopnost bývá často způsobena ne zcela šťastnou hospodářskou politikou. Nepružný trh práce, přílišná a neefektivní regulace podnikání, neefektivní systém vzdělávání, to vše jsou reálné příčiny nízké konkurenceschopnosti, na něž ovšem měnový kurz nijak nepůsobí. Řešením nízké konkurenceschopnosti je rozumnější hospodářská politika a reformy.
Oslabení měny může zmírnit potřebnou tvrdost reforem tak, aby byly sociálně či společensky přijatelnější, ale ani tehdy to není vhodné řešení. Nízká konkurenceschopnost totiž není univerzálně platná pro všechna odvětví ekonomiky, dokonce ani pro všechny subjekty v jednom odvětví. Jsou firmy inovativní, rozumně investující a úspěšné, stejně jako firmy stagnující.
Řešení konkurenceschopnosti ekonomiky jako celku skrze měnový kurz lze připodobnit k řešení globálního oteplování tím, že odstíníte část slunečních paprsků dopadajících na Zemi. To přirovnání je perfektní v tom, že jde o zdánlivě primitivní a jednoduché řešení. Ale jak klima, tak ekonomika jsou velmi komplexní systémy a takové řešení má nejen pozitivní, ale také negativní důsledky na mnohé subjekty a procesy. Díky komplexnosti těchto systémů fakticky nikdo neumí spočítat výnosy a náklady, natož odvodit kompenzace pro ty, kteří nesou náklady.
Druhá podobnost je ve faktu, že se odstraňuje symptom, ale nikoliv příčina problémů. Pokud nebudou odstraněny příčiny nízké konkurenceschopnosti/globálního oteplování, bude symptomatická léčba účinná jen po omezenou dobu.
Hospodářské dějiny ukázaly, že oslabování měn za účelem posílení konkurenceschopnosti nevede k prosperitě, ale k čím dál větší bídě. Naše vlastní zkušenost, kdy ČNB řízeně oslabila kurz, ukázala, že velká část obyvatel nejen nebyla nadšena, ale dokonce volala po defenestraci členů bankovní rady.
Jih Evropy byl při poskytnutí finanční pomoci donucen k nemalým reformám, které jeho konkurenceschopnost zvýšily. I my se musíme smířit s tím, že cesta ke konkurenceschopnosti a bohatství nevede přes oslabování měnového kurzu, ale přes reformy v oblasti školství, trhu práce, infrastruktury a podnikatelského prostředí. Bez práce nejsou doláče ani eura.
Euro samo o sobě napomáhá ekonomické konvergenci tím, že díky snazšímu obchodování se ekonomiky lépe propojují. Ovšem zavedení eura neodstraní nadměrné regulace, nezrychlí stavební řízení a neudělá spoustu dalších věcí, které je nutné pro lepší konkurenceschopnost tvrdě odpracovat.
Tudíž vyčítat euru nízkou konkurenceschopnost nebo pomalou konvergenci ekonomik nedává smysl. Je to pořád jen měna, která usnadní aktivním lidem život a pro neaktivní ho rozhodně nezhorší. Pokud se máte mizerně s korunou, nejspíš se budete mít mizerně i s eurem. Za to, jak se máte, totiž můžete vy, ne měna.
---------------
Zdroje:
Richard Baldwin, Charles Wyplosz: Ekonomie evropské integrace
