Článek
Má ovšem hluboký racionální podklad v prodlužující se délce lidského života. Její pozitivní trend nám narušil covid, ale i přes tento výkyv pravděpodobně bude pokračovat. Ještě důležitější, než průměrná délka dožití je průměrná délka dožití ve zdraví, od které lze odvodit práceschopnost. I ta se prodlužuje, a pokud se podíváme na západ od nás, máme zde ještě značný prostor ke zlepšení.
Stávající diskuse je o prodloužení věku odchodu do důchodu na 68 let, ale měli jsme tu již Sobotkovou vládou zrušený automat, který prodlužoval věk odchodu do důchodu o 2 měsíce pro každý následující ročník. Pro mne to vycházelo někde okolo 73 let. Zdá se Vám to šílené?
Inu, 73 mi bude za 38 let. Pokud si chci představit, jaký pokrok naše civilizace dosáhne zhruba za 38 let, pohlédnu o 38 let zpátky, do roku 1985. Ta změna je ohromující. Ve všech oblastech lidské činnosti včetně zdravotnictví. Proto mi vyhlídka na důchod v 73 letech nijak děsivá nepřišla, naopak se mi líbil jasně daný investiční horizont.
A to bude horník fárat v 73 letech? To je velmi dobrá a oprávněná otázka. Jakkoliv je statisticky dáno, že věk dožití i věk dožití ve zdraví se prodlužuje a nejspíše dále bude prodlužovat, nezrcadlí úplně prodlužující se práceschopnost. Statistika je sama o sobě ovlivněna hlavně poklesem předčasných úmrtí od kojenců po různé choroby pozdějšího věku.
A potom je tu ta věc průměru. Při průměrné mzdě 40 000 korun vnímá ekonomiku člověk s platem 60 000 korun z jiné perspektivy než člověk s platem 20 000 korun. A zatímco Mick Jagger je přes všechen sex, drogy a rock ‚n‘ roll ve svých téměř 80 letech pořád plný energie, padesátník z OKD už tolik energie pociťovat nemusí. Rozptyl hodnot, ze kterých docházíme k průměru, nám jenom poroste.
První řešení, které každého napadne, je, že by měl jít horník do důchodu dříve. Zní to fér a logicky. Dokud se vám na list náročných povolání nezačnou hlásit další. Zdravotní sestry, záchranáři, dokonce i pracovnice úřadu práce si vzpomenou, že jejich práce přináší šílené psychické vypětí. Toto opravdu není cesta. Musíme se oprostit od mýtu, že vykonáváme jedno povolání celý život.
Neuznávejme žádné náročné povolání a vezměme si příklad z hokejistů. Pokud se zrovna nejmenujete Jarda Jágr, Vaše pracovní kariéra v téhle branži končí ve 30 a často i dříve. Prostě se v určitém okamžiku musíte začít živit jinak. Tvrdě jste trénovali, ale na tu top kvalitu jste to nikdy nedotáhli. I když máte pochroumané zdraví a psychiku v důsledku toho, že nejste tou hvězdou NHL, nikdo jiný se o Vás nepostará.
Ani Jarda Jágr nehrál ten hokej ve 40 stejně jako ve 20, a přesto se držel na vrcholu výkonnostně i výdělečně. Náš pracovní život musíme přizpůsobovat našim zdravotním i sociálním okolnostem a nikoliv čekat, že si pracovní kariéru odkroutíme jako peklo na zemi a stát se o nás pak postará jako v ráji.
Stát se o nás totiž může postarat jen ze zdrojů, které mu sami předtím odevzdáme z toho, co vyprodukujeme. Stát tento koláč zvětšit nedokáže, ani ze své podstaty nemůže, to můžeme jen my sami spořením a rozumnými investicemi. Važme si toho, že dnes máme svoji životní úroveň v rukou více než jakákoliv předchozí generace, žijeme v bezprecedentním období svobodných příležitostí.
Od státu očekávejme jen předvídatelné základní zajištění, nikoliv prázdné sliby o štědrém důchodu v 65 letech, které nejsou zasazeny do reálného socioekonomického rámce.
Nastavme si znovu předvídatelné automatické prodlužování věku odchodu do důchodu. Od určitého ročníku rovný důchod ve výši 30% průměrné mzdy. Zaveďme možnost jít do důchodu až o 10 let dříve výměnou za snížení rovného důchodu po dvojnásobek času předčasného důchodu. A to úplně stačí.
Nepotřebujeme žádné výchovné, zásluhové složky nebo povinná spoření. Naše generace žije ve svobodném světě, má prakticky neomezené příležitosti, o mnoho řádů vyšší finanční gramotnost než generace předchozí, o své zásluhy je schopná postarat se sama a logicky chce ze svých zdrojů odevzdávat státu co nejméně.
Dobře odvedená důchodová reforma pro naši generaci je klíčovou podmínkou toho, aby byl stát schopen postarat se o mnohem zranitelnější dnešní důchodce a předdůchodce, jejichž kariérní možnosti negativně ovlivnil totalitní režim.
