Článek
Proti inflaci by měla bojovat především ČNB, nicméně ta od obměny rady v čele s guvernérem Alešem Michlem sní o scénáři, ve kterém inflace sama odezní. Proto od léta loňského roku drží sazby na 7%.
Pokud by měl tento scénář naději na úspěch, musela by česká ekonomika projít opravdovou recesí, nikoliv mezičtvrtletními poklesy o 0,3% nebo 0,4% HDP.
Dnešní situace se velmi podobá období po ropných šocích v USA na konci 70.let. Přes pokles cen ropy se v ekonomice držela vysoká inflace a HDP stagnovalo. Ozdravení přinesl až tzv. Volcker moment.
Nově nastupující guvernér FED Paul Volcker tehdy zvedl úrokové sazby z úrovně 11% ke 20%, způsobil hlubokou recesi, kdy se nezaměstnanost přehoupla přes 10%, nicméně odměnou za drsné dva roky byl silný růst americké ekonomiky v 80. letech završený pádem Sovětského svazu.
Samozřejmě každá analogie kulhá. USA je velká relativně uzavřená ekonomika, vysoká inflace likvidovala spotřebitelskou poptávku a skrze ni i průmyslovou produkci.
Česko je malá otevřená ekonomika, trpící spotřebitelská poptávka nemá takovou zpětnou vazbu do průmyslové produkce, kterou ovlivňuje ve větší míře poptávka ze zahraničí. K našemu štěstí naše klíčové exportní trhy na západ od nás netrpí tak vysokou inflací, což nám dává určitou výhodu.
To neznamená, že stagnující ekonomika s vysokou inflací není problém. Nástroje pro boj s inflací jsou známé, ale ne příliš populární – restrikce ve fiskální i monetární politice může způsobit recesi. U politiků mám pochopení, u centrálních bankéřů méně, v jejich zaklínání se bojem s inflací a zároveň neohrožení hospodářského růstu, jenomže je to pohádka, která se v hospodářských dějinách nikdy nestala. Inflace při hospodářském růstu neodezní.
Odpověď na otázku, zda je lepší vysoká inflace nebo recese, je přitom velice jednoduchá. Recese sice bolí, ale dopadá na relativně omezený počet lidí po relativně krátký čas. Vysoká inflace dopadá plošně na všechny, snižuje reálné příjmy, likviduje úspory. Následky vysoké inflace jsou pro ekonomiku mnohem drastičtější a dlouhodobější.
Protože rozpočtové schodky inflaci živí, mělo by primárním cílem fiskální konsolidace dosáhnout vyrovnaného rozpočtu nebo se tomuto cíli alespoň přiblížit. Neštěstím této vlády je, že výsledkem pětistranného kompromisu je fiskálně negativní změna v DPH, té nejspolehlivější daně vůbec, zatímco úspory jsou hodně nekonkrétní a v mlze. To se nepovede o nic lépe než plánování rozpočtových příjmů z mimořádných daní.
Brát konsolidační balíček jako první krok a slibovat další následné úspory a reformy později není příliš prozíravé ani politicky. Nezdá se příliš reálné, že bychom se mohli do konce volebního období dočkat nějakých hlubších potřebných reforem. Reformní étos v balíčku nelze nalézt, což je druhý největší problém poté, že úspor je málo a málokdy mají okamžitý náběh.
Ten reformní étos je velmi důležitý k tomu, aby byl balíček přijat veřejností. Ač se to podle řvoucích dezolátů s ruskými vlajkami někdy nezdá, většina lidí je dost inteligentních na to, aby přijala i bolestivá opatření, pokud mají smysluplný cíl. Sražení inflace a následný návrat ke zdravému růstu ekonomiky je velice smysluplný cíl, pro který většina lidí ráda projde dvouletým peklem. Pokud to povede ke zdravé ekonomice a lépe fungujícímu státu, dokáže i vláda činící nepopulární opatření důvěru voličů udržet.
Pokud se opatření rozpliznou v nedostatečný výsledek, který nepřinese kýžené ovoce a Česko bude dál stagnovat s vysokou inflací, nebudou mít voliči moc pochopení, proč museli procházet peklem. To je v situaci, kdy alternativy k vládním stranám jsou z hlediska kompetencí jenom horší, dost nebezpečný výsledek.
Má-li mít fiskální konsolidace smysl, musí si vláda stanovit jasné priority, vyhradit jim odpovídající zdroje, ale o to drastičtěji omezovat výdaje jinde. Mělo by se podařit srazit schodek pod 100 mld. Mimo priorit nesmí existovat nic jako nedotknutelný výdaj. Nárok nemůže mít přednost před výkonem. Pokud tuto klíčovou tezi nepochopíme, jsme odsouzeni k řecké cestě, kdy nám bude mnohem bolestivější fiskální konsolidaci provádět pán z MMF.
Vzhledem k tomu, že konsolidační balíček nestačí ke zkrocení deficitu, bylo by moudré, aby jasný signál vyslala i ČNB. Nemusí to být zrovna Volcker moment, ale jasný signál, že to odpovědné instituce s krocením inflace myslí vážně, je na místě. Jinak uvízneme v pasti stagnace, vysoké inflace a naše životní úroveň bude jen klesat.
----------------
Zdroje:
