Článek
Touha po míru nepřebíjí ekonomickou realitu. Agamemnón by nemohl prostě přijmout vrácení jedné ženy jako protihodnotu obrovské vojenské výpravě, která byla zorganizována. Hospodářské a politické důsledky by pro něj byly tvrdé.
Něčemu podobnému nyní čelí Vladimír Putin. Strádání Rusů, všechny ty mrtvé a zraněné bude muset obhájit něčím, co bude možné v Rusku prohlásit za úspěch. V opačném případě svoji moc ztratí.
Tohle je třeba mít na paměti, když říkáme, že je čas jednat s Ruskem o míru. Rusko bude o míru jednat jen tehdy, pokud dostane něco, co může považovat za vítězství, nebo tehdy, pokud nebude mít na vybranou.
Té druhé možnosti jsme, obávám se, ještě velmi vzdáleni. Ta první je pro nás nebezpečná, protože by znamenala porážku Západu, návod pro další nám nepřátelské režimy jako KLDR, Írán nebo Čína a v neposlední řadě by se nejednalo o mír trvalý.
Ruská ekonomika je dnes již tak silně závislá na válečné mašinérii, že by její konec znamenal silný socioekonomický otřes jak mezi oligarchy, tak v běžné populaci. Pokud by tento otřes ustál režim, Vladimír Putin nikoliv.
Stávající situace ruské ekonomiky se laikovi může jevit jako docela dobrá. HDP roste, je prakticky nulová nezaměstnanost a mzdy rychle rostou. Ovšem hlubší pohled už pro Rusy tak veselý není.
Ekonomie je obdivuhodná věda, která umí změřit v růstu HDP každý vyrobený a ministerstvem obrany zaplacený nový ruský tank. Už ale nezměří, že je tento tank o týden později zničen střelou Javelin a jeho 3-4 členná posádka zpravidla mladých Rusů uškvařena uvnitř.
HDP ze zbrojní výroby pramálo přispívá k blahobytu. Odliv pracovních sil z ostatních odvětví právě do zbrojní výroby nebo k armádě vede k poklesu potenciálu v jiných oborech. Dlouhodobou ranou je úprk více než milionu mladých vzdělaných Rusů mimo Rusko.
Platy sice rostou, ale ceny základních potřeb rostou rychleji. Zejména odvětví mimo armádu a zbrojní výrobu mají problém s růstem mezd držet krok. Každý měsíc je odvedeno okolo 30 000 lidí do armády, z nichž se většina vrátí v rakvi nebo se zraněním s trvalými následky.
Bez ohledu na to, co se děje na bojišti, zastavení této válečné mašinérie by vedlo k úplnému zhroucení ruské ekonomiky. Zastavení toků peněz ze státního rozpočtu do zbrojních firem, masivní propouštění a drastický propad životní úrovně běžných Rusů by znamenal volání po změně zespodu i shora.
A to je důvod, proč žádná mírová jednání s Putinem nemají šanci na úspěch. On válku nezastaví, ani nemůže. Takovou změnu by nepřežil. Jeho strategií bude prodat případné příměří na Ukrajině jako své vítězství, ale zbrojní výroba pojede dál. Sotva bude ruská armáda trochu použitelná, bude pokračovat v agresi.
My se budeme chytat za hlavu, že jsme přeci chtěli mír, že jsme v jeho jménu vyšli agresoru vstříc, a přesto to nepomohlo. Agresor se ale nikdy nezastaví, dokud není poražen a zničen. To je dáno ekonomií a potvrzeno dějinami.
Přestaňme si konečně hrát na to, že je možné dosáhnout míru s režimem, který s námi vede otevřenou válku na mnoha frontách. Kyberútoky, Vrbětice, hlášení o bombách na školách, žhářské útoky na dopravní uzly, sabotáže energetické infrastruktury nebo pokus o otravu vodních zdrojů. Přestaňme se tvářit, že s takovou zemí je možné o něčem jednat.
Našim výsostným zájmem je válku ukončit a to tak, že Rusko bude poraženo, stáhne se z okupovaných území a vládnoucí režim projde proměnou jako nevyhnutelným důsledkem demilitarizace.
Pokud by Rusko uspělo a stávající agresí něco získalo, Putinův režim se udrží, válečná výroba pojede dál a pak není otázkou, zda znovu zaútočí, ale kdy.
Myslíme si snad, že pokud nyní uzavřeme s Ruskem nějaké příměří, budeme mít čas na přípravu našich armád? Hitler vpadl do zbytku Československa už půl roku po Mnichovské dohodě a za dalšího půl roku napadl Polsko ve spolupráci se Sovětským svazem.
I dnešní Rusko má své spojence, které mu svými zdroji materiálními i lidskými mohou pomoci. Írán i KLDR navíc mohou rozpoutat své konflikty s vírou ve vítězství, protože za dodávky zbraní a v případě KLDR i lidí tyto režimy pravděpodobně dostaly ruské technologie, které jim dosud chyběly, a cítí se dnes mnohem silnější.
Samostatnou kapitolou je Čína, která si brousí zuby nejen na Tchaj-wan. Pokud se konflikty rozhoří a západ bude zaměstnán na Ukrajině, Korejském poloostrově i Blízkém východě, může se chopit příležitosti. Její armáda je lidmi i technikou početnější než ruská. Čína vynakládá na zbrojení 225 miliard USD ročně, nejvíce po Spojených státech. Její jaderný arzenál vzrostl meziročně o 20%.
Svět rozhodně nesměřuje k míru. Nedokážeme-li porazit ruský režim zprostředkovaně pořádnou podporou Ukrajiny, pak budeme o naši budoucnost bojovat sami v Pobaltí, Polsku nebo i u nás a nebude to hezké.
Na druhou stranu ruské HDP je zlomkem Unijního nebo Spojených států. Dokážeme Rusko uzbrojit a porazit, aniž bychom to ekonomicky vážněji pocítili. Naše největší slabina je nedostatek vůle a naivita.
Nebuďme naivní a ukončeme válku razantní podporou Ukrajiny. Něco to bude stát, ale je to naprosto zanedbatelný náklad proti tomu, co by nás stála válka na našem území. Pořád můžeme relativně levně porazit Rusko a odstrašit další totalitní mocnosti od válečných choutek. Má-li být na světě mír, pak se agrese prostě nesmí vyplatit.
---------------------
Zdroje:
