Článek
Především členstvím v eurozóně nevzniká žádné ručení za závazky jiných států. Členské státy za jiné, než své závazky nikdy neručily, neručí ani ručit nebudou. Členské státy také nikdy nezaplatily žádné cizí dluhy. Problémovým zemím byly poskytnuty úvěry, nutno říci, že úročené, které měly pomoci překlenout nedůvěru finančních trhů a poskytnout čas pro reformy.
V roce 2010 za tímto účelem vznikl Evropský stabilizační mechanismus (ESM), který nahradil provizorní schémata pomoci a který ve spolupráci s MMF půjčoval finanční zdroje zasaženým zemím, ovšem podmíněné dosažením reforem stabilizujících veřejné rozpočty.
Členské země eurozóny upsaly tomuto fondu základní kapitál 700 mld. eur, nicméně reálně vložily pouze 80 mld. eur. Zbytek základního kapitálu by byl splatný pouze v případě, že by fond jinak nebyl schopen hradit své závazky. Oněch 80 mld. eur bylo následně investováno do kvalitních a likvidních cenných papírů, vesměs dluhopisů spolehlivých zemí. Ani v jeden okamžik tedy nebyly peníze daňových poplatníků použity jako pomoc jinému státu, a to ani jako půjčka.
Struktura ESM je navržena tak, aby případnou pomoc zemi v potížích financovala ze zdrojů vypůjčených na finančních trzích za nízký úrok, kterého je možné dosáhnout právě díky robustnímu vlastnímu kapitálu. Dále je ESM oprávněn financovat případnou pomoc právě z výnosů nakoupených cenných papírů. Tak byla vystavěna za nízké náklady velice efektivní finanční síla k odvrácení dluhové krize.
Největším příjemcem této pomoci bylo Řecko, celkem mu ESM zapůjčil 280 mld. eur, a to ve třech balících, kdy bylo uvolnění pomoci striktně vázáno na plnění milníků v oblasti reforem.
Samozřejmě reformy to byly bolestivé. Řecké HDP klesalo, klesaly mzdy, nezaměstnanost vyskočila na velmi vysokou úroveň, v roce 2013 dosáhla vrcholu 27,5 %, ještě horší byla situace u mladých a absolventů.
Pro Řecko znamenaly ozdravné balíčky desetiletý očistec klesající životní úrovně. Mezi ekonomy se vedlo mnoho polemik na téma, zda nastavení záchrany nebylo pro Řecko příliš tvrdé. Zda se Řecku přeci jen neměla část dluhu odpustit, aby nebyl dopad na obyvatelstvo tak tvrdý a rozpočtové škrty příliš nepodvazovaly HDP.
Retrospektivně je to, co se stalo s Řeckem dobrý příklad pro spravedlivé potírání morálního hazardu. Řecko bylo potrestáno za své hříchy falšování statistik a neodpovědné rozpočtové politiky, život nad poměry v letech předchozích obyvatelé zaplatili tvrdým desetiletím a za podcenění rizika byli potrestáni i soukromí věřitelé, kteří museli odepsat část pohledávek za 107 mld. eur.
Řecko získalo v říjnu roku 2023 opět investiční rating od S&P, jeho HDP roste, dluh a nezaměstnanost klesají a životní úroveň začala opět růst. Ne, ještě to není konec, Řecko pořád patří k nejzadluženějším státům a musí držet rozpočtovou disciplínu mnohem přísněji než jiné vyspělé země.
Samozřejmě byl internet po celou dobu plný hraběcích rad, že mělo být Řecko vyloučeno z eurozóny, EU, vrátit se k drachmě, dluhy měly být odepsány ve větší míře atd. Zvolené řešení se ukázalo správné a funkční. Vlastní měna by v Řecku mohla pomoci v oživení, ale také za cenu drastického propadu vnější kupní síly. Proto k překvapení akademických ekonomů o něčem takovém nechtěli Řekové ani slyšet.
Alternativa v podobě nedohody by byla ještě horší. Neřízený státní bankrot by odsoudil nejzranitelnější skupiny obyvatel – zdravotně postižené a důchodce, k tomu, aby jedli kořínky. Ne každému by dokázala pomoci rodina. Alternativou k nižším důchodům byly žádné důchody. To si velmi dobře uvědomovali i tamní populisté, kteří při volbách dělali ramena, ale kolaps státu si dovolit nemohli.
Nepřáli si ho ani věřitelé, protože odepsat část dluhu během restrukturalizace je v pořádku, zejména, pokud je to z části sanováno výnosy, ovšem ztratit celou vloženou částku bolí mnohem víc. Řecké dluhopisy držely finanční instituce včetně penzijních fondů disponujících vklady klientů z celé Evropy, běžných lidí, žádných profesionálních investorů.
Především se však podařilo předejít systémovým problémům, kdy by se řecký chaos nesplácených závazků přeléval do dalších zemí napříč Evropou, což bychom pak poznali mnohem citelněji. Padající banky a podniky by mohly způsobit opravdovou krizi. Díky nástrojům typu ESM jsme schopni tomu předejít.
Máte-li pocit, že je to pro nás přítěž, neboť my jsme přeci ti odpovědní a neodpovědní jsou ti druzí, zamyslete se na chvilku nad tím, jaké tu mají preference populistické strany, jak zaostáváme v reformách a jak ostře je ve veřejné debatě prosazován nárok bez vazby na výkon. Podobáme se předkrizovému Řecku více, než bychom si přáli. Doufejme, že nebudeme nikdy potřebovat záchranu, ale buďme rádi, že takový mechanismus existuje a osvědčil se.
------------
Zdroje:
