Článek
Veřejný sektor za posledních 10 let opravdu nezdravě nabobtnal, aniž by tomu odpovídalo množství a kvalita výstupu. V roce 2013, na sklonku poslední pravicové vlády, zaměstnával veřejný sektor ve svém širokém pojetí, tedy včetně pracovníků školství, univerzit a veřejného zdravotnictví, méně než 630 tisíc lidí, 16,8% pracovníků národního hospodářství.
V roce 2021 už ale pro veřejný sektor pracovalo neuvěřitelných 879 tisíc lidí, 22,1% všech pracovníků v národním hospodářství. Od roku 2015 průměrná výše platu ve veřejné sféře přeskočila průměrnou výši mzdy ve sféře soukromé a až do roku 2021 navíc rostly platy rychleji než mzdy.
Globální konjuktura po roce 2013 nám dala pocítit docela příjemný růst životní úrovně, ekonomice se dařilo a po reformách očividně chyběla společenská poptávka. Vlády populistů rozdávaly plnými hrstmi a v hospodářském růstu jako by nikomu nevadilo, že veřejný sektor extrémně ztloustl. Pro daňového poplatníka je čím dál těžší ho uživit.
Od roku 2021 došlo historicky k největšímu snížení daní z příjmu fyzických osob zhruba o 6 p. b., zvané zrušení superhrubé mzdy. Ačkoliv jsem zastánce malého státu a nízkých daní, jako člověk rozpočtově odpovědný jsem přesvědčen, že se tak mělo dít výlučně se snižováním výdajů. Naneštěstí daně se snížily a výdaje zůstaly či spíše ještě rostly. Dědictví 200 mld. strukturálního schodku se s námi táhne dodnes, aniž by bylo uspokojivě vyřešeno.
Pro rušení některých výdajů či navyšování některých daní zjevně není dostatečná politická síla, protože rozpočtovou odpovědnost všichni vyznáváme pouze do okamžiku, kdy se začne dotýkat naší peněženky.
Za těchto okolností je růst platů ve veřejné sféře možný opravdu pouze tam, kde se na ně podaří ušetřit. Nejméně bolestivou cestou k úsporám je digitalizace. Zde má veřejná sféra ohromné rezervy. Ačkoliv je digitalizace skloňována hlavně s ne příliš povedeným stavebním řízením, v celé řadě oblastí vláda v digitalizaci zvládla za 3 roky více, než hnutí ANO za 8 let.
Ministr Válek válí na zdravotnictví, kde nejhmatatelnější benefit pocítí zejména staří a nemocní s vysokými doplatky za léky. Elektronický systém bude umět rozpoznat, že konkrétní pacient dosáhl ochranný limit spoluúčasti a již nebude nutné nejprve doplatky zaplatit a o proplacení následně žádat pojišťovnu. Elektronizace zdravotních záznamů a žádanek přinese nejen benefity pacientům, ale výrazně zvýší efektivitu celého systému.
I digitalizací nepolíbené MPSV dokázalo zjednodušit a zelektronizovat většinu agend, brzkým důsledkem bude i výrazná redukce administrativní zátěže pro zaměstnavatele. Spolupráce s ministerstvem financí pak umožní snazší předvyplnění daňového přiznání. Ač to vláda neumí moc dobře prodat, je v digitalizaci velice úspěšná a vytváří tak prostor pro zvýšení produktivity veřejného sektoru.
Redukce počtu pracovních míst pak vytváří prostor pro přiměřený růst platů, nicméně v žádném případě by se nemělo jednat o plošnou záležitost. Jednak je třeba zohlednit pozici pracovníků na trhu práce, aby byl stát férovým a konkurenceschopným zaměstnavatelem, jednak je nutné brát ohled na odlišné tempo reforem uvnitř jednotlivých resortů.
Jsou resorty jako zdravotnictví nebo školství, kde je redukce počtu zaměstnanců velmi problematická a vyžaduje poměrně odvážné kroky zahrnující i zavírání některých škol a zdravotnických zařízení. Nicméně aby se veřejný sektor vrátil podílem zaměstnanců na národním hospodářství na úroveň 20%, měl by propustit 50-60 tisíc lidí. Abychom se dostali na úroveň roku 2013 s 16% zaměstnanců veřejného sektoru, pak už se bavíme o 200 tisících propuštěných zaměstnancích.
Odchod těchto lidí, růst produktivity a růst platů jsou spojené nádoby. Nelze plošně přidávat na platech, navyšovat množství veřejných zaměstnanců a tvářit se, že je vše v nejlepším pořádku, jak činila vláda předchozí.
Veřejný sektor potřebuje razantní odtučňovací kůru. Ať hodnotíme platové požadavky různých skupin jako oprávněné, spravedlivé nebo naopak přestřelené, pořád platí, že vše musí nakonec uhradit daňoví poplatníci. Bez viditelných reforem a růstu kvality veřejných služeb si ovšem budou klást legitimní otázku proč.
Vláda musí najít kompromis na prioritách, přidávat selektivně v mantinelech rozpočtových možností. Odbory mohou vést konstruktivní diskusi, které skupiny zaměstnanců by měly patřit k těm prioritním, nebo nesmyslně trvat na plošném růstu o naprosto přestřelená procenta.
Pro pravicovou vládu, mezi jejíž hodnoty patří rozpočtová odpovědnost, nemohou mít nároky zaměstnanců veřejného sektoru přednost před zájmy daňového poplatníka. Po tak masivním nárůstu počtu zaměstnanců v uplynulé dekádě je prostor pro redukci ohromný, aniž by veřejné služby utrpěly.
-------------------
Zdroje:
