Článek
Zvětšení koláče je možné pouze rozumným spořením a investicemi. Zvětšit koláč je pro moji generaci nutností plynoucí z nemilosrdné demografie, kdy by byla udržitelnost stávajícího důchodového systému podmíněna zvýšením daní, prodloužením věku odchodu do důchodu a snížením poměru důchodu k průměrné mzdě. Bez ohledu na finální kombinaci by to bylo velmi nepříznivé pro naši životní úroveň.
Cestou ke zvětšení koláče byl 2. důchodový pilíř Nečasovy vlády, kdy stát snížil odvod sociálního pojištění o 3 p.b. každému, kdo přidal další 2 % ze své mzdy a těchto 5 % vložil do investičního penzijního fondu. Největší slabinou systému bylo, že nevydržel ani několik let.
Obecně jakýkoliv systém fondového spoření ve střední a východní Evropě, u kterého měl stát třeba jen trochu pocit, že ty peníze jsou stále jeho, dopadl špatně, viz my, Polsko a Maďarsko. To je velmi pádný důvod, proč se vyvarovat vzniku nějakého speciálního institutu, jehož zdroje by si vláda později mohla usmyslet opět přivlastnit.
Na druhou stranu jsou i okolnosti, proč je určitý speciální status potřeba, ať už z pohledu zdanění nebo ochrany vůči exekuci. Co opravdu kategoricky odmítám, je jakákoliv varianta, kdy by majetek tohoto fondu nebyl předmětem dědictví a při nevyplacení celé částky vkladů a výnosů propadal státu.
Kdy je povinné spoření možné? Právě tehdy, kdy ho o to více vnímáme jako integrální součást důchodového systému, protože je nezbytnou součástí zajištění na stáří. V překladu do češtiny solidární složka důchodového systému je velmi malá a bez dalšího zdroje by neumožňovala nejen důstojný život, ale ani přežití.
Tahle souvislost není vůbec banální. Zvolení nízkého podílu solidární složky (např. 10 % průměrné mzdy) nevyhnutelně implikuje povinnost nějakého spořícího nebo jinak zásluhového pilíře. Naopak vyšší podíl solidární složky (30 % průměrné mzdy) v podstatě umožňuje nikoho do spoření netlačit a další pilíře nevytvářet, protože 30 % průměrné mzdy není sice žádná sláva, ale pokud to bude Váš jediný příjem, hlady neumřete.
Samozřejmě je otázka akceptace takto vysoké míry solidarity, kterou sociální pojištění měníme fakticky na daň a emotivní diskuse okolo OSVČ, kteří na ekvivalent svého příjmu hradí výrazně nižší odvody.
OSVČ také odpovídají na otázku, jak to dopadne, pokud lidem dáte možnost volby – nadpoloviční většina odvádí tu nejnižší možnou částku důchodového pojištění a jeho výsledkem je hluboce podprůměrný důchod. V okamžiku existence solidárního pilíře bude nutná nějaká korekce, samozřejmě s přihlédnutím k tomu, že účast na nemocenském pojištění je dobrovolná a některé prvky sociální ochrany typu dovolená živnostník z podstaty čerpat nemůže.
Proti povinnému spoření mluví zejména hrubá nestabilita tohoto institutu v minulých letech a není moudré opakovat totéž a zároveň očekávat odlišný výsledek.
Druhým protiargumentem je dobrovolný 3. pilíř, který je z pohledu počtu uživatelů velice úspěšný. Má nějaký smysl, aby lidé k jednomu penzijnímu fondu přidávali další penzijní fond?
V návaznosti na to je tu třetí argument. Doba, kdy investování jinak než prostřednictvím fondů nebylo možné, skončila. Dnes je již možné napřímo nakupovat akcie bez jakýchkoliv poplatků a investování bude pro veřejnost čím dál otevřenější. Jeden penzijní fond, ok, ale další už nás zbytečně připravuje o jiné příležitosti.
Čtvrtý argument je, že je sice třeba myslet na budoucnost, ale ne na úkor současnosti. Pro lidi pobírající plat mezi minimální mzdou a mediánem nemají největší výnosnost akcie nebo dluhopisy, ale investice do vlastního vzdělání a kvalifikace tak, aby se jejich příjmy zvýšily. Stejně tak řešení bytové situace kombinací likvidnějších úspor a následné hypotéky může pro mnoho případů být smysluplnější než penzijní fond.
Kývneme tedy na vyšší solidární pilíř průběžného důchodového systému, abychom se zbavili experimentů s povinným spořením? Podle mne to stojí za to. Mělo by být naším svobodným rozhodnutím, kolik utratíme, kolik uspoříme i v jaké formě. Udělat chybu či vědomě preferovat současnost před budoucností je součástí této svobody.
Máme-li problém, že v solidárním pilíři dostaneme všichni stejně, je třeba si konečně uvědomit, že náš důchod není jen to, co přijde od státu.
