Článek
Signál, že by Rusko mohlo být za svou agresi odměněno legitimizací územních zisků, je velmi nebezpečný pro světovou bezpečnost. Znamenal by nárůst počtu konfliktů ve světě i navýšení poptávky po jaderných zbraních.
Nemožnost získat dobyvačnou válkou území, aniž by to vedlo k vyobcování z mezinárodního společenství včetně přístupu k technologiím a zdrojům, je to, co odrazuje mnoho států od agrese a nutí je k nevojenskému řešení konfliktů. Pokud by však byly ruské územní zisky legitimizovány, Pandořina skříňka by byla otevřena.
Konflikty o zdroje po celém světě by nabraly jinou intenzitu, jinou dynamiku. Zatímco západ by byl vyčerpáván důsledky v podobě humanitárních krizí a migrací, Čína by pravděpodobně uplatnila vojenskou sílu vůči Tchaj-wanu, ale také při územních sporech s dalšími sousedy. Rusko by se dožadovalo dalšího sousta a neomezilo by se jen na Ukrajinu.
Ústupek agresorovi by měl dalekosáhlé globální důsledky. Nejen, že by nezajistil mír, ale naopak nastartoval sérii konfliktů, které by velmi rychle nabraly globální charakter. To není v našem zájmu, ani hospodářském, ani existenčním.
Jako Česko i jako EU máme pořád možnosti takovému scénáři zabránit, a to bez ohledu na postoj Spojených států. Bude nás to stát nějaké zdroje, ale ty jsou pořád zlomek toho, co by nás stálo naplnění scénáře globálního konfliktu.
Pro EU je klíčové, aby Rusko na Ukrajině prohrálo a Putinův režim padl. Představa, že bychom s Putinem uzavírali mír a rušili sankce uvalené na Rusko, je naprosto bláznivá. Víme, že Putin nebude mít důvod kdekoliv se zastavit a existence jeho režimu představuje pro evropské státy trvalé nebezpečí.
Členské státy EU by bezpochyby měly dělat to, k čemu je Spojené státy vyzývají. Převzít iniciativu a odpovědnost za vlastní bezpečnost. Pořadí priorit vyplývá ze stávající situace a je pevně dáno, není v tom žádná raketová věda.
Prioritou číslo jedna je výrazné navýšení pomoci Ukrajině, vojenské i finanční. Ukrajina je dnes tím nejlépe fungujícím štítem i kopím proti Rusku, jak z pohledu rizik eskalace, tak z pohledu nákladů. Čím více ruských vojáků a techniky Ukrajinci zlikvidují, tím menšímu nebezpečí budeme reálně čelit a tím nižší náklady bude nutné vynaložit na naši bezpečnost.
Zde je třeba si uvědomit, že podpora Ukrajiny k ruské porážce je otázkou jednotek let a je to něco, co zvládneme ufinancovat. Špatný mír ale povede k tomu, že na východě budeme mít stále agresivní vojenskou sílu. Její odstrašení bude vyžadovat nákladné a zdlouhavé budování vlastních obranných sil velkého rozsahu, bohužel ve stejné době, kdy se o zvýšené nároky bude hlásit důchodový, sociální a zdravotní systém a ve stejné době, kdy se přizpůsobujeme klimatické změně. A opravdu není pro EU řešení zahodit Green Deal, protože ať chceme nebo ne, je to jediná strategie pro snížení závislosti na dovozu energetických surovin, kterou máme.
Nákladový faktor budování obranných kapacit nás nevyhnutelně dovede k vytvoření armády EU, protože zajištění některých schopností je velmi nákladné i pro největší unijní státy. Rozsah takové armády se pak odvíjí od toho, jak skončí válka na Ukrajině a zda Putinův režim padne. V zájmu nejen naší peněženky je jednoznačně, aby Ukrajina vyhrála a Putinův režim padl.
O tom, že dojde k navýšení obranných výdajů a změnám v obranném plánování NATO, ovšem nepochybujme, protože zatím část členů nenaplňuje ani ona 2 % HDP, ani klíčové schopnosti, které mají aliančním silám doručit dle stávajícího obraného plánování. Kromě toho bude nutné, aby byla evropská část NATO schopna operací bez americké účasti.
Musíme být připraveni na opravdovou intenzivní válku, a to nejen na straně armád, ale i na straně průmyslu. Musíme zajistit, aby byl schopen produkovat díly, techniku i munici v podmínkách konfliktu vysoké intenzity a mít mechanismy k udržení těchto kapacit v provozuschopném stavu i v době míru.
Tyto tři body – podpora Ukrajiny, posílení vlastních armád a posílení kapacit zbrojního průmyslu – jsou esenciálním minimem k přežití. Pokud k nim přibyde nadstavba v podobě reformy EU k federativnímu uspořádání a větší akceschopnosti v oblasti zahraniční a bezpečnostní politiky, jedině dobře.
Čím připravenější na válku budeme, tím méně pravděpodobně jí budeme muset skutečně čelit. Nebo se samozřejmě můžeme smířit s hanbou poraženého v koutě, kdy náš osud určí Trump s Putinem. Pak ovšem budeme mít válku určitě. Nebo kapitulaci? Vážně jsme se z naší historie nic nenaučili?
--------------------------
Zdroje:
