Článek
V nedávných měsících se opět objevily spekulace o možných spiknutích proti Vladimíru Putinovi. Z těchto teorií zatím nic reálného nevzešlo, ale dovedly mnohé k zajímavým myšlenkám. Jak by se dal provést proti-putinovský převrat? Co je pro něj nutné? A existují předchozí ruské převraty, které mohou posloužit jako inspirace? Na to vše se pokusím odpovědět v dnešním článku.
Příručka ke státnímu převratu
Historie státních převratů na území Ruska je dlouhá a mohla by se klidně protáhnout až k počátku státních dějin. Dnes nám však bohatě postačí puče, které se odehrály od vzniku samotného ruského státu za vlády prvních carů v 16. století. Také nebudou zmíněny převraty, které se odehrály kvůli příchodu zahraničních armád. Ukrajinské armádě sice přeji všechno štěstí, avšak představa, že dopochoduje k Moskvě a svrhne Putina z trůnu, je sice krásná, ale nepříliš reálná.
Jako první typ úspěšných ruských převratů musím zmínit palácové převraty, jež byly vyvolány s podporou vojenských jednotek. 18. století zažilo hned dva případy, kdy byl neoblíbený ruský car kvůli vlastní neschopnosti svržen vlivnou členkou své rodiny. Roku 1742 tak učinila dcera Petra velikého, Alžběta I. a o dvacet let později se podobná akce povedla její snaše Kateřině II. Obě dámy byly známy svou inteligencí a osobními schopnostmi, které vysoce převyšovali současné vládce a dokázaly si získat podporu vojenských oddílů v okolí Petrohradu. Rychlý převrat v hlavním městě si pak získal uznání od většiny ruských velmožů a důstojníků, jež neměly důvod k opozici vůči novým vládcům.
Podobné akce jsou v podstatě ideální verzí státního převratu a do budoucna se měly stát pro ruské konspirátory velkolepou inspirací. Pro palácový převrat tohoto typu však není potřeba, aby šel přesně podle plánu a ani není zcela nutné získat si ihned podporu větší vojenské síly. Roku 1799 provedla skupina nespokojených šlechticů převrat proti neoblíbenému Pavlovi I., kterého původně chtěli rychle donutit k abdikaci. Car však vzdoroval, což ho stálo život. Spiklenci však měli podporu korunního prince Alexandra, který se díky smrti svého otce stal okamžitě novým carem. Jeho legitimita ve spojení s Pavlovou neoblíbeností stačily k tomu, aby byl převrat rychle akceptován v celém Rusku.
Éra carů skončila roku 1917 dvěma revolucemi, které můžeme využít jako další možné scénáře Putinova pádu. Únorová revoluce svrhla cara Mikuláše II. z trůnu a to pomocí nebývalé jednoty ruských nálad. Proti válkou pošpiněnému panovníkovi se nejprve obrátila veřejnost, poté armádní jednotky a ve finále dokonce i jeho vlastní šlechta a nejvyšší armádní velení. Kompletně izolovaný panovník následně neměl jinou volbu než abdikovat. Říjnová revoluce byla naopak provedena elitními kádry bolševické strany a na ní napojenou veřejností. Jednalo se o rychlou vojenskou akci, která sice dokázala zajistit klíčová města, ale nedokázala si získat podporu veřejnosti. To brzy vedlo k vypuknutí ruské občanské války.
Éra lidových revolucí však rychle skončila a palácové převraty se vrátily ke své staré slávě. Nově však probíhaly v rámci komunistické strany, kde bylo daleko více hráčů než na carském dvoře. Roku 1953 se celé stranické velení spojilo proti veliteli tajné služby, Lavrentii Beriovi a společnými silami ho sesadili z funkce a následně popravily. O dvanáct let později byl kvůli svým selháním v zahraničních otázkách sesazen Nikita Chruščov, a to opět díky jednotné akci většiny stranických vůdců. Jednotlivé převraty v rámci strany sice často vedly k vytvoření nového autokrata, ale přinejmenším na začátku vyžadovaly jednotnou akci nejmocnějších komunistů v SSSR.
Jak na Putina?
Z výše podaných příkladů je hned několik věcí zcela jasných. Za prvé, je zcela možné svrhnout ruského autokrata a Putin tedy není zcela v bezpečí. Za druhé, existuje hned několik metod, které by pro takový převrat mohly být použity. Nejprve tu máme variantu stranického převratu, který by vyžadoval jednotnou akci většího množství významných ruských politiků. Tato metoda je však dnes tou nejméně pravděpodobnou a zcela nejriskantnější. Sovětský svaz je pryč a moderní Rusko jen částečně kopíruje jeho mocenské struktury. Jednotlivý mocenští hráči jsou díky Putinovým snahám silně izolováni a vzájemně si konkurují. Dosáhnout potřebné jednoty pro efektivní stranický puč by bylo extrémně náročné.
Problém však také představuje odkaz posledního pokusu o podobný puč. Roku 1991 se špičky komunistické strany rozhodly sesadit Michaila Gorbačova a zprvu se zdálo, že se jim povedl úspěšný převrat. Neschopnost pučistů a jejich arogance však umožnily, aby na svobodě zůstal opoziční politik Boris Jelcin, který dal dohromady efektivní opozici a převrat postupně porazil. Tento srpnový puč však vedl k definitivnímu zhroucení SSSR, což Putin a jeho kolegové považují za největší katastrofu minulého století. Pokud se ruští spiklenci budou řídit nějakou převratovou metodou, stranický převrat to téměř určitě nebude.
A co revoluce? To je samozřejmě velkým snem těch západních osobností, které dosud věří v nevinnost obyčejného Rusa a doufají v jeho budoucí sebeosvobození od zlého tyrana Putina. Realita je, že všechny katastrofy posledních pěti let jen lehce oslabily diktátorovou popularitou a pro většinu Rusů je stále legitimní hlavou státu. Na rozdíl od Mikuláše II. se Putin rozhodl přenechat oficiální roli v plánování války svým důstojníkům, na které může v případě nutnosti shodit většinu viny za bitevní porážky. Současné válečné ztráty a dopady na běžný život Rusů se navíc nedají porovnat s katastrofálními podmínkami roku 1917 a pro společenskou revoluci tak neexistují dobré předpoklady.
Dalším problémem pro jakoukoliv revoluci je současný stav ruské opozice. Roku 1917 v Rusku aspoň částečně fungovaly různé proti-carské strany a organizace, kterým velely silné osobnosti. O bolševicích, kteří provedli říjnovou revoluci, si můžeme myslet cokoliv, ale byly to schopní organizátoři a často i populární řečníci. Současná ruská opozice je kompletně nejednotná, její osobnosti jsou většinou v evropském či americkém exilu a mezi běžnými Rusy mají minimální popularitu. Jejich zoufalý stav si zaslouží vlastní podrobný článek, ale pro dnešek stačí poznamenat, že jsou její šance na zorganizování úspěšného povstání prakticky nulové.
Nejlepší šanci má klasický palácový převrat. Putin se s každým rokem přibližuje k roli starých carů a je tak poněkud poetické, aby padl jejich oblíbenou metodou. Úspěšný carský puč má dva hlavní elementy, bez kterých nemůže uspět. Především vyžaduje sílu, která provede samotné převzetí moci a zajme či zabije Putina. Také však potřebuje legitimní alternativu, jež dokáže okamžitě nahradit svrženého vládce. To je také důvod, proč před dvěma lety selhal pokus o převrat skupiny Wágner. Sice plně naplňoval první bod, ale postrádal jakoukoliv legitimitu. I kdyby roku 2023 Prigožin a jeho žoldnéři úspěšně dobyli Moskvu, neměli by jak svou novou moc stabilizovat.
Čas na povstání?
Právě příklad skupiny Wagner odhaluje důležité informace o náladách uvnitř Ruska. Prigožin si byl dobře vědom, že mu vojenské úspěchy nemohou zaručit úspěšné převzetí moci, a tak raději začal vyjednávat. Nakonec skončil stejně jako mnoho dalších neúspěšných vyzyvatelů ruských carů, ale ukázal, jak daleko může dojít čistá vojenská síla. Wagner sice selhal politicky, ale po vojenské stránce dokázal bez větších problémů dorazit až k samotným branám Moskvy. Vnitřní slabiny Putinova bezpečnostního režimu byly najednou odhaleny celému světu a silová fáze státního převratu se najednou ukázala jako překvapivě jednoduchá.
Navíc se začínají shromažďovat faktory, které často vedly k palácovým převratům v minulosti. Putinova kampaň proti jakémukoliv disentu začíná nabírat absurdních vrcholů. Ve vězení nedávno skončili vysocí armádní důstojníci, kteří pouze kritizovali metody války na Ukrajině. Rostoucí množství zahraničních selhání, které čím dál více nahlodávají ruskou sféru vlivu, jsou dalším typickým signálem pro proti-carský puč. Obzvlášť nová ukrajinská kampaň, která úspěšně ničí ruskou surovinovou infrastrukturu, může být pro mnohé mocné figury signálem, že je načase vyměnit stárnoucího vladaře a pokusit se najít kompromisní řešení na Ukrajině.
Zbývá však vyřešit jednu klíčovou otázku. Kdo dosedne na Putinovo místo? Zde má moderní ruský systém daleko menší možnosti než v éře carů, kdy bylo možných kandidátů na trůn opravdu mnoho. Dnes by však nový vládce musel vzejít buď z řad diktátorových podřízených, a nebo ze členů proti-putinovské opozice. O neschopnosti opozice jsem psal výše, ale Putinovi podřízení jsou skoro stejně problematickou skupinou. Málokdo z nich je v Rusku dobře známý a často jsou stejně pošpiněni válkou na Ukrajině jako sám Putin. Ruský diktátor navíc dobře ví, že právě jeho vlastní lidé představují největší potencionální hrozbu, což je jeden z hlavních důvodů pro pravidelné defenestrace, které se odehrávají v Moskvě a Petrohradu.
Ve finále je ještě potřeba zmínit prvek tajných služeb. Bývalý agent KGB se k plné moci nad Ruskem dostal s podporou nástupců této organizace a díky moderní FSB má daleko silnější kontrolu nad svými podřízenými, než měli ruští carové. Tajné služby jsou na Putina tak úzce napojené, že by se jen velmi obtížně daly získat na stranu případné konspirace a taková otočka by pravděpodobně vyžadovala daleko větší krizi, než jaké Rusko dnes čelí. Podobný problém panuje také pro jakýkoliv puč, který by byl proveden pouze ruskou armádou. Putin se posledních pětadvacet let snažil získat si všechny významné instituce v Rusku a v této snaze byl velmi úspěšný.
Shrňme si tedy situaci. Palácový převrat je tou nejpravděpodobnější možnou metodou pro svržení Putina. V dnešním Rusku však zatím neexistují osobnosti, které by mohly současného autokrata nahradit a rychle si získat plnou legitimitu. To samozřejmě neznamená, že by případný převrat nevyšel, ale málokdo bude ochotný svrhnout Putina bez toho, aby si byl jist následnou podporou zbytku Ruska. Bez této podpory by lehce mohla vypuknout nová občanská válka, která je pro Rusy tou nejděsivější variantou. Buďme tedy v jakýchkoliv očekáváních opatrní. Putin rozhodně může být svržen, ale zatím byla splněna pouze část podmínek, která by převratu dovolila uspět.
Zdroje a další četba:
Luttwak, Edward. Státní převrat: praktická příručka. Překlad Martin Pokorný. Druhé, opravené vydání. Praha: Maraton, 2023. 268 stran. ISBN 978-80-88411-27-7.
Vydra, Zbyněk et al. Dějiny Ruska. Vydání druhé. Praha: NLN, 2022. 505 stran. Dějiny států. ISBN 978-80-7422-903-9.
Chouet, Armand v Robert Lansing institute: Alleged Coup Planning Within Russia’s General Staff (online): https://lansinginstitute.org/2025/07/29/alleged-coup-planning-within-russias-general-staff/
Seitz, Isaac v National security Journal: A Coup Could Be the End for Putin (online): https://nationalsecurityjournal.org/a-coup-could-be-the-end-for-putin/
