Český zelený šnek: proč se nám vyplatí uniknout z fosilní pasti

Světová energetika se v březnu 2026 ocitla v dalším „okamžiku pravdy“. Konflikt na Blízkém východě a de facto uzavření Hormuzského průlivu katapultovaly ceny plynu a ropy do výšin, které oživují vzpomínky na vysoké účty za energie z roku 2022. Tentokrát je tu však jeden zásadní rozdíl: Evropa už není jednotně zranitelná. Mezi státy EU se rozevřely nůžky. Na jedné straně stojí „energetické pevnosti“ jako Španělsko, kde účty domácností zůstávají stabilní, a na druhé straně země jako Česko, které kvůli pomalému rozvoji obnovitelných zdrojů mohou opět čelit inflačnímu tlaku.

Jak uvádí analýza portálu Politico, Španělsko se v roce 2026 stalo výkladní skříní energetické suverenity. Díky masivním investicím do větru a slunce (od roku 2019 přidalo přes 40 GW kapacity) dokázalo Španělsko srazit vliv drahého plynu na cenu elektřiny o neuvěřitelných 75 %. Podle letošní analýzy think tanku Ember určovaly plynové zdroje cenu španělské elektřiny pouhých 15 procent času.

V praxi to znamená, že zatímco velkoobchodní cena plynu po vypuknutí krize v Íránu vyskočila o 55 %, španělské domácnosti tento šok téměř nepocítily. Proč? Protože vítr a slunce nemají „fakturu za palivo“. Jsou to fixní investice, které po splacení vyrábějí energii s nulovými marginálními náklady. Španělsko tak začalo březen 2026 s jednou z nejlevnějších elektřin v celé Evropě, což dává jeho průmyslu obrovskou konkurenční výhodu.

Úplně opačná situace je dnes v Itálii. Aktuální analýza think-tanku Ember z března 2026 přináší pro Itálii – a potažmo celou Evropu – varovné zjištění. Itálie, která se po odpojení od ruských kohoutků upnula k dovozu zkapalněného plynu (LNG) z Kataru, nyní čelí kruté realitě. Jakmile se kvůli konfliktu v Perském zálivu zablokovaly námořní trasy, italská energetická bezpečnost se během dní otřásla v základech. Ember jasně dokazuje, že LNG není o nic bezpečnější než plyn z potrubí – obojí nás činí rukojmími vzdálených diktátorů a nestabilní globální logistiky. Každý gigawatt instalovaného soláru přitom v Itálii v posledním čtvrtletí ušetřil miliony eur, které by jinak odtekly do kapes těžařů v Perském zálivu.

Pro Českou republiku je italská lekce zásadní. Data však ukazují, že země s vysokým podílem OZE vykazují v březnu 2026 mnohem vyšší imunitu vůči inflaci, česká ekonomika se svými pouhými 16,6 % elektřiny z obnovitelných zdrojů zůstává „křehká“. Ember zdůrazňuje, že skutečnou „mírovou energií“ je pouze ta domácí – vítr a slunce, které k výrobě nepotřebují vojenskou eskortu v Hormuzském průlivu ani složité mezinárodní kontrakty. Pokud Česko nezačne budovat vlastní „elektrickou pevnost“ tempem srovnatelným s Polskem nebo Španělskem, zůstanou naše účty za energii i nadále v rukou sil, které nemáme jak ovlivnit.

Pohled na data Eurostatu z 19. března 2026 je pro Česko bohužel nelichotivý. Zatímco průměrný podíl elektřiny z obnovitelných zdrojů v EU dosáhl v roce 2025 rekordních 47,3 % (přičemž lídři jako Dánsko jsou na 92 % a Rakousko na 83 %), Česká republika se s 16,6 % krčí na samotném chvostu Unie, v závěsu za Slovenskem a Maltou.

Toto zaostávání má přímý dopad na peněženky Čechů. Protože v naší síti stále dominují uhelné a plynové elektrárny, cena silové elektřiny na pražské burze kopíruje drahé emisní povolenky a globální plyn. V roce 2026 sice regulovaná složka ceny díky odpuštění poplatku za POZE mírně klesla, ale samotná silová elektřina zůstává kvůli nedostatku levných domácích OZE vysoko – aktuální futures kontrakty na rok 2027 se pohybují kolem 103 EUR/MWh.

Důvody zaostávání v rozvoji obnovitelných zdrojů jsou jasné: zdlouhavé a složité povolovací procesy, chybějící komunikace státu s veřejností, ale také stabilní politická debata: vlády se střídají a s tím se mění každé čtyři roky (nebo dříve) priority, na jaké řešení se má Česko zaměřit.

Mnoho kritiků v Česku stále argumentuje, že obnovitelné zdroje jsou drahé a nestabilní. Jenže není problém spíše jinde? Dovoz fosilních paliv stál Evropu v roce 2024 astronomických 420 miliard eur. To jsou peníze, které odtékají z ekonomiky pryč. Těchto 420 miliard eur, které Evropa ročně odevzdá za dovoz fosilních paliv, představuje tak astronomickou sumu, že by v jediném roce pokryla téměř dvojnásobek obranných výdajů všech evropských států NATO nebo polovinu celounijních nákladů na vzdělávání.

Naproti tomu investice do domácích a přitom čistých zdrojů energie zůstávají doma – v podobě pracovních míst, technologického know-how a především v podobě levné energie, která nepodléhá rozmarům diktátorů na druhém konci světa.

Česko má šanci své zaostávání dohnat, ale musí změnit přístup. Inspiraci můžeme čerpat nejen ze slunného Španělska, ale i z Polska, které v roce 2025 nasadilo tempo 7,4 GW aukcí nových kapacit.

Urychlení povolování: V Česku trvá povolení větrného parku stále neúměrně dlouho.

Investice do akumulace: Bez baterií, kterých má Španělsko stále nedostatek, ale Litva jimi už stabilizuje síť, OZE naplno nevyužijeme.

Komunitní energetika: Umožnit lidem sdílet energii ze střech sousedů, jak navrhuje nový „Občanský energetický balíček“ Evropské komise z března 2026.

Účty za energii v roce 2026 jasně ukazují, kdo udělal domácí úkol. Státy s vysokým podílem OZE mají levnější proud a klidnější občany. Česko, jako průmyslové srdce Evropy, si už nemůže dovolit luxus pomalého tempa. Obnovitelné zdroje nejsou jen „zelenou agendou“ – jsou to nejlevnější peníze, které můžeme do naší ekonomiky vložit, a nejpevnější štít, který můžeme postavit proti budoucím krizím.

Analýza zdrojové přiměřenosti MAF CZ od státního operátora ČEPS jasně ukazuje, že postupný rozvoj obnovitelných zdrojů v kombinaci s akumulací je pro Česko strategickou volnou soběstačnosti a stability cen. Progresivní scénáře počítají s tím, že do roku 2035 může instalovaný výkon ve fotovoltaice vzrůst na 15 GW a u větrných elektráren na 3,5 GW, což by v doprovodu s bateriovými úložišti a flexibilními zdroji dramaticky snížilo naši závislost na drahém importu zemního plynu a emisních povolenkách.

Rozvoj těchto domácích bezemisních zdrojů funguje jako „elektrická pojistka“: snižuje citlivost české ekonomiky na geopolitické šoky v Perském zálivu a zajišťuje, že v době nadbytku slunečního svitu či větru bude na trhu k dispozici extrémně levná energie, která podpoří konkurenceschopnost našeho průmyslu i rodinné rozpočty.

Zdroje a podklady: