Článek
Přál bych všem seniorům, aby se měli ještě lépe, ale zároveň nemám pocit, že by nějak živořili. Netvrdím, že to je na každoroční dovolenou nebo třeba nákup nového auta. Většina z nich však bez větších potíží dokáže odkládat nějakou tu korunu stranou, případně pravidelně obdarovávat své blízké.
Je třeba si vak uvědomit, že podobně to má i větší část střední třídy, která nese na svých bedrech financování důchodového systému. Zda je to tak správně, to nechám na posouzení odborníků. Ani oni se totiž nedokážou shodnout na tom, zda je tento systém spravedlivý a udržitelný.
Senioři vs střední třída
Stejně jako senioři, tak i většina pracujících je schopna si odložit určitou část peněz na neočekávané výdaje v řádu tisíců korun. Rozdíl je ovšem v tom, že jim se mzda nenavyšuje nějakým automatickým systémem podobným, jako je to u pravidelných nebo mimořádných valorizací důchodů. Prostě, o co si neřeknou, to nemají. A ne každý je natolik průbojný, aby si šel rok, co rok, říct o navýšení své mzdy.
Nebudu zde psát, že je to nespravedlivé. Jednoduše je takto systém nastaven, ale není na místě neustále poukazovat na to, jak se jako senior mám špatně, a ať se stát stará. On by se třeba i postaral lépe, ale není z čeho.
A tady začínají ony třecí plochy. Nejčastěji se setkávám s argumenty, že když je na Ukrajince tak jak je možné, že není na důchody. Ale jde tímto způsobem vyměnit lidskost a solidaritu za peníze? Respektive, neztratili jsme se už v tom začarovaném kruhu neustálého chtění více peněz až příliš?
Stát raději dává na Ukrajince?
Argument, že stát dává více peněz na Ukrajinu a na své občany kašle by totiž obstál v případě, kdy by byly vynaloženy mnohonásobně vyšší částky na podporu této napadené země. To se však neděje. Ta se pohybuje vesměs ve stamiliónech korun.
Vojenská pomoc se do toho moc započítávat nedá, jelikož si neumím představit, jak by senioři přijali a ocenili dar vlády v podobě nepotřebných tanků, munice a jiné vojenské techniky.
Velmi mě mrzí to, že ona lidskost a vzájemná solidarita je právě potlačována na úkor peněz. A jak jsem k tomu došel? Ponechám stranou internetové diskuse a dovolím si se s vámi podělit o osobní zážitek při jedné cestě vlakem.
Kolik stojí lidský život?
Ranní vlak do zaměstnání, jakých jsou denně vypraveny stovky se nijak nelišil od běžných cest v kterýkoli jiný všední den. O pár sedaček dál seděla maminka s klukem, kterému bylo maximálně pět let. Byl trochu hlasitější a celou cestu se na něco vyptával. Každý podle řeči hned poznal, že se jedná o osoby s ukrajinským pasem.
Naproti nim seděl starší pán, kterému chování tohoto malého kluka nebylo zrovna po chuti. Aby svou nelibost dal jasně najevo, začal chování malého kluka komentovat tím stylem, že se tady Ukrajinci roztahují a díky takovým, jako jsou oni, pak nejsou peníze na důchody, že ubírají peněz našim lidem.
Musím upozornit, že chování onoho pětiletého klučiny nijak nevybočovalo od chování podobně starých dětí, bez ohledu na státní příslušnost.
Dotyčného pána jsem oslovil, na kolik si cení svého života, nebo života svých vnoučat. Asi moc nechápal mou otázku, tak jsem se mu snažil vysvětlit, že pokud by zde vypukla válka, kolik by byl ochoten vynaložit prostředků na to, aby zachránil, byť jen jedno ze svých vnoučat (později jsem se dozvěděl, že má dva vnuky a jednu vnučku). Zcela logicky mi odpověděl, že by udělal úplně cokoli bez ohledu na peníze.
A to je přesně ono. Lidský život nelze měřit penězi, nelze si jej koupit a já tvrdím, že pokud lze udělat cokoli pro záchranu jediného lidského života a dětského obzvlášť, měla by být naše pomoc na prvním místě.
Chápu některá rozhořčení nad tím, že mezi ukrajinskými uprchlíky se najdou ti, kdo zneužívají naši solidárnost nebo náš sociální systém. Ale toto bohužel nelze zcela eliminovat. Ono se nám to nedaří eliminovat moc dobře ani v české společnosti. Pořád je však takových lidí méně než těch, kteří hledají skutečnou pomoc.
Na lepší důchody bude
Přeji seniorům důstojný důchod v takové výši, aby nemuseli přemýšlet nad tím, zda si mohou něco dovolit. Minimálně to nejpotřebnější, a aby jim zbývalo dost i na to, aby mohli vypomoci svým blízkým. Ale prosím, opusťme již na dobro vlnu hamižnosti, kdy jen neustále poukazujeme na to, že sami máme málo.
Jsem rád, že náš stát pomáhá těm, kdo utekli před válkou i ve chvíli, kdy státní kasa není v nejlepší kondici. Věřím, že většinu vynaložených prostředků lze považovat za investici do budoucna, kdy lidé, kteří zde hledají své útočiště, se postupně začnou živit poctivou prací a do státního rozpočtu tak přispějí mnohem více, než kolik jsme vynaložili.
A třeba i díky nim nakonec bude dostatek peněz na to, aby stát mohl zajistit lepší životní úroveň svých občanů, a to nejen těch v seniorském věku.
Pomocné zdroje:
Důchodová statistika ČSSZ - https://www.cssz.cz/duchodova-statistika
Hospodaření systému důchodového pojištění - https://www.mfcr.cz/cs/rozpoctova-politika/statni-rozpocet/hospodareni-systemu-duchodoveho-pojisten
